Lze zastavit další šíření pandemie jinak než obnovením drastických opatření z jara tohoto roku? Pokud to uděláme, jsme připraveni snášet hospodářské důsledky? A pokud to neuděláme, dokážeme se smířit s daní v podobě tisíců obětí?

Čtyři měsíce po ukončení krizového stavu za velkého bušení se v hruď a poplácávání se po ramenou dosáhla u nás koronavirová epidemie nevídaných výšek a staví nás před dilema antických rozměrů. Lze zastavit další šíření pandemie jinak než obnovením drastických opatření z jara tohoto roku? Pokud to uděláme, jsme připraveni snášet hospodářské důsledky, které budeme tentokrát pociťovat ne už jen několik roků, ale možná několik desetiletí? A pokud to neuděláme, dokážeme se smířit s trýznivou daní v podobě ne již jen stovek, nýbrž tisíců mrtvých?
Na rozdíl od jara, kdy nás epidemie zastihla stejně jako všechny ostatní nepřipravené a kdy vláda musela činit rozhodnutí v časové tísni a s omezenými možnostmi, je nyní zcela legitimní tázat se, jak jsme se do této situace dostali. Nemůžeme být přitom obviňováni, že se snažíme využít krize pro politické účely, naopak. Uprostřed jarní krize se mnozí z nás u vědomí její vážnosti zdrželi i v pochybnostech kritických výhrad, chválili práci vlády tam, kde to bylo jen trochu možné, a oceňovali výsledky protikoronavirových opatření ve srovnání s jinými částmi Evropy. Činili jsme tak u vědomí spoluzodpovědnosti a sdílené celospolečenské solidarity.
Stejný pocit spoluzodpovědnosti však dnes velí vystavit vládě účet za čtyři měsíce sebechvály, přešlapování na místě, nečinnosti a matení nejen veřejnosti ale i sebe samé. V současné situaci se nelze vymlouvat na nevědomost; epidemiologové, vládním zmocněncem Prymulou počínaje, jasně říkali, že podzimní druhá vlna je reálnou, ba pravděpodobnou možností. Místo jasně formulované, veřejně diskutované a konsensuální strategie pro druhou vlnu jsme však byli svědky neplodného přešlapování, hloupých prohlášení o chytrých opatřeních, která se nikdy neuskutečnila, mlžení a tajení informací, marketingových hrátek a trapného přetahování o politické body před zraky veřejnosti. Pokud je rezignace miniistra Vojtěcha poctivým přiznáním spoluzodpovědnosti za současný stav, zaslouží si uznání alespoň za to. Hlavní zodpovědnost však leží výše.
Předpoklady pro zvládnutí druhé vlny jsme při tom neměli podstatně horší než naši němečtí, slovenští či rakouští sousedé, kteří se dnes uzavírají před nebezpečím, jež představujeme. Díky kompetenci a obětavosti lékařů a zdravotnického personálu reagoval náš zdravotnický systém efektivně a dokázal navýšit kapacity pro případ nového nárůstu nakažených. Hygienická služba v zásadě dokázala sbírat a shromažďovat potřebná data o povaze a trendech šíření koronaviru. Ti, kdo fatálně selhali v jejich vyhodnocení a přijetí potřebných protiopatření, byli stát a vláda. Podřízené složky ministerstva zdravotnictví, navyklé monopolizovat a skrývat anonymizované informace o situaci v jednotlivých lokalitách či společenských skupinách, nejenže nebyly ochotné poskytnout potřebná empirická data orgánům místní správy a veřejnosti, ale zřejmě ani schopné předat je svým nadřízeným v ucelené a srozumitelné formě. Na dopis v této věci, adresovaný více než před měsícem ministru zdravotnictví, jsme s Oldřichem Kužílkem dodnes neobdrželi odpověď. Na politické úrovni vládní představitelé, počínaje premiérem Babišem, věnovali tím menší pozornost epidemiologickým datům, prognózám a z nich vyplývajících závěrům, čím pozorněji sledovali vývoj vlastních preferencí. Místo, aby formulovali jasnou, koncepční, nepolitickou strategii pro boj s epidemií, zahrnuli nás bezpočtem vzájemně si protiřečících, nelogických a pomíjivých rozhodnutí, která jen ve společnosti zvyšovala nejistotu a obavy z budoucnosti.
Racionální postup byl přitom nasnadě. Reprodukční číslo, počet hospitalizovaných, a počet nesymptomatických či jen mírně symptomatických nakažených spolu s dalšími údaji na celostátní i místní úrovni poskytovaly předpoklady pro vytvoření chytrého systému, který by reagoval téměř sám, pružně, průhledně a předvídatelně. Vyžadoval by pouze nastavit kritické hodnoty, jejichž překročení by automaticky spustilo příslušná místní či obecná opatření. Takový systém by bránil epidemii v plíživém rozvoji a poskytoval občanům daleko větší jistotu ohledně budoucího vývoje.
To, proč se ho nepodařilo vytvořit, vrhá světlo na chronické neduhy naší demokracie a státního systému. Neochota sdílet informace napříč politickým spektrem a společností, podřizování státní služby politickým hlediskům, resortismus a upřednostňování dílčích politických zájmů nad zájmem celospolečenským činí ze systému státní správy demotivovanou, nepružnou a málo funkční strukturu. Otřesné a zčásti politicky motivované zaostávání v digitalizaci státní správy pak slabiny systému jenom umocňuje.
V příštích týdnech a měsících nám narůstající potíže a materiální i lidské škody názorně ukáží, že máme naléhavě zapotřebí jiný, zodpovědnější druh politiky a politiků, jiný, chytřejší způsob organizace a fungování státní správy a jiný, aktivnější přístup k výzvám budoucnosti, ať již se týkají vzdělání, infrastruktury, péče o seniory či životního prostředí. Osobní zodpovědnost, stejně jako svědomí, je něčím, co si nosíme stále s sebou a čeho se nemůžeme zbavit, jakkoli bychom to rádi udělali. Nikdo jiný ji za nás totiž nést nemůže.