Po deseti letech jako by se černý mrak nad pražským Mordorem chystal odplout a odnést svého Saurona sebou. Trojhlavý drak naposled chabě vydechne síru a pak se odebere na pohřebiště draků. Těšme se, že si alespoň na chvíli volně vydechneme.

Když jsme před 33 lety přišli s Václavem Havlem na Pražský hrad, přivítalo nás po týdnech revolučního nadšení hrobové ticho. Na chodbách největšího fungujícího sídla hlavy státu na světě nebylo ani živáčka. Jen občas se v bezpečné vzdálenosti téměř neslyšně mihnul nějaký stín. Za zavřenými dveřmi kanceláří, kde se skrývali Husákovi dvořané, bylo lze zaslechnout tichý šepot, ale jen pokud k nim člověk přiložil ucho. Bylo to přizračné.

Výhodou prezidenta-dramatika byla bohatá zásoba literárních a pohádkových metafor, kterými uměl pregnantně postihnout symbolický rozměr dění, v jehož středu se prakticky přes noc ocitl. Brzy začal proměňovat metafory v realitu. Kafkův Zámek, jehož úředníkům se příčil pohled na cizího člověka, otevřel své brány vznešeným návštěvám z cizích zemí i prostému lidu z podhradí a jeho síně a komnaty rychle zaplnila hlučná a nečesaná tlupa revolucionářů, umělců a intelektuálů, které si nový prezident zvolil jako své rádce. V řadě případů to přišlo tak rychle, že nebyl ani čas zajít k holiči. “Je to pohádka o tom, jak Honza ke štěstí přišel,” vysvětloval Havel pocit nepatřičnosti, který se jeho i nás, jeho podřízených, zmocňoval uprostřed renesanční a barokní nádhery Hradu, jásajících davů na nádvoří a proudu gratulací linoucích se z celého světa.

Bylo možná jen dobře, že tahle pohádka neměla dlouhého trvání. Jak přicházely první problémy, začaly se z podhradí ozývat i projevy nespokojenosti. Chléb zdražil a budoucnost byla nejistá. Prezident s aureolou krále-filosofa byl stále ještě nedotknutelný a tak se kritika snesla na jeho nejbližší okolí. Některá média začala karikovat jeho tým jako bandu bohémských příživníků, kteří nemají žádnou kvalifikaci pro práci ve státních službách a pletou si Pražský hrad s restaurací čtvrté cenové skupiny. Někteří z nás si na to těžce zvykali. “To je přece pohádka o hodném králi a zlých rádcích,” smál se nám Havel. “Nesmíte si to tak brát.”

S odchodem Václava Havla z prezidentského úřadu v roce 2003 jako by i věk pohádek dočasně skončil. Prezident Klaus neměl pro pohádkový příběh svého předchůdce příliš velké pochopení. Nechával ale Pražský hrad víceméně dýchat svou blahovolnou atmosférou a občas se rozezvučet i tradičním jazzem.

Ani nástup odcházejícího prezidenta nepůsobil ze začátku zlověstně, byť se na Hrad dostal za pomoci černých kouzel a pomluv svého protivníka. Ale byl to přece prezident dolních deseti milionů. Jenže pak se v podhradí začalo šuškat. Nový hradní pán se obklopil podivnými dvořany. Choval se podivně při slavnostních příležitostech a sváděl to pak na virózu. Oblíbence odměňoval a ty druhé veřejně tupil. Mezi Hradem a podhradím se otevřel hluboký příkop a jen občas zavládlo jakési dusné příměří. Až 19. září 2015 si skupina potulných kejklířů - hradní pán je nazval “blbečci” - dovolila v duchu pohádky “Císařovy nové šaty” zaměnit prezidentskou standardu s heslem “Pravda vítězí”, jež vlaje nad Pražským hradem, obřímí červenými trenýrkami jako případnějším symbolem povahy stávajícího panování. Padaly hlavy a hrad obklopily stráže, aby císařova nahota již nikdy nevešla ve veřejnou známost. Zlořečené trenýrky byly odsouzeny k smrti a rituálně upáleny jako obětina v nějaké nordické sáze. Rozsáhlý palácový komplex, který byl po generace součástí města a každodenního života jeho občanů, se stal opět Zámkem Franze Kafky, obklopeným ošklivými kovovými ploty a střeženým biřici v uniformách s kouzelnými hůlkami, které se výstražně rozezvučely, kdykoliv se někdo pokusil pronést kolem nich klíče od domova anebo nedejbože hrst mincí. Stal se z něj zakletý zámek, v kterém sídlil černokněžník Sauron a jeho drak se třemi hlavami komořího, herolda a černého rytíře, které při každé známce neúcty k majestátu dštily plameny a síru. Za zavřenými branami spřádal panovník nerušeně temné plány s temnými mocnostmi a jeho panoši kuli své pikle, strojili své oslavy a dělili se o kořist z desátků plynoucích z majetku, který nebyl jejich. Aniž jsme si to všichni plně uvědomovali, na sídelní město a celé království padl dusivý mrak svévole, zášti a pomstychtivosti.

Nyní si troufáme věřit, že příští týden černý mrak i se svým původcem odplyne. Zlé kouzlo bude zlomeno a Šípková Růženka procitne i s celou říší 9. března do nového dne. Nový panovník bude naslouchat lidu, jak slíbil, a dělit se s ním o jeho radosti a strasti. Asi jsme ale už všichni dostatečně zralí a poučení, abychom věděli, že s temným kouzlem neodplynou všechny naše starosti a problémy a že říše se přes noc nepromění v růžovou zahradu. Robota bude i nadále těžká a pečená holoubata nebudou padat do huby. V lese bude dál číhat vlk na Červenou Karkulku a v perníkové chaloupce zlá ježibaba na Jeníka a Mařenku. Můžeme ale aspoň doufat, že zakletý zámek se opět změní v Pražský hrad otevřený místním i přespolním, domácím i cizím a dýchající do všech stran moudrostí věků, majestátem spravedlivé vlády, kejklířskými kratochvílemi a radostí mládí.