Tyto poznámky jsem napsal v pátek 9.10., když začalo druhé kolo senátních voleb. Z důvodů, které není třeba vysvětlovat, je zveřejňuji teprve dnes.

Přišlo mi v pátek e-mailem prohlášení Pár slov, pod nímž je podepsáno několik přátel, kterých si vážím, a řada dalších, kteří se cítí, většinou oprávněně, spojeni s životem a prací Václava Havla. Její iniciátor, novinář a diplomat Petr Janyška, mi nabídl, abych se k prohlášení, které se ostře vymezuje proti letošnímu filmu Havel, připojil. Nečiním tak z následujících důvodů:

1) Ačkoli plně sdílím názor signatářů prohlášení, že Václav Havel byl člověk, který se i za nesmírně obtížných okolností zachoval jako muž pevných názorů a hrdinsky obstál ve zkouškách, před které ho postavila doba, nedomnívám se, že politické prohlášení skupiny zasloužilých a respektovaných osobností je ten nejlepší způsob, jak hájit jeho obraz před nebezpečím zkreslování a karikování. Dotyčný film je nakonec jen další umělecké nebo literární dílo, které se snaží uchopit a ztvárnit nesmírně zajímavou a komplexní postavu našeho prvního porevolučního prezidenta, byť ne zcela úspěšně. Totéž by se ovšem dalo říci o předchozích pokusech. Přirozeným projevem takových výhrad je kritika nebo recenze. Politické prohlášení si ale klade větší ambice; snaží se odmítnout “nepravdivou” podobu Václava Havla a nahradit ji tou správnou, “symbolem tvrdé neohnuté páteře”. Je to ošidná metoda, neboť transformuje otázku umělecké kritiky v nástroj politického boje a redukuje skutečného, mnohovrstevnatého člověka na symbol. Ať už byly úmysly iniciátorů prohlášení sebechvályhodnější, přispěje nevyhnutelně k vytváření nových front kulturních válek, v nichž se povede lítý boj o tělo a duši Václava Havla. Aniž lze mezi oběma případy činit rovnítko, stejně ošidně působil nedávný pokus Václava Klause a jeho Institutu politicky odsoudit poslední román Jáchyma Topola. Sám Václav Havel byl hluboce přesvědčen o tom, že divadlo a umění vůbec představuje svébytný druh existence a nelze na něj uplatňovat politická měřítka.
2) Signatáři prohlášení dle mého názoru přeceňují dopad jednotlivého uměleckého díla na historický obraz významné osobnosti. Biopiky, jak se jim nehezky říká, vedou vesměs ke krátkodobému oživení pozornosti o historickou postavu a nezřídka i k polemice o věrnost díla historické realitě, ale trvalý dopad nemají. Margaret Thatcherovou si nebudeme pamatovat jako zmatenou oběť Alzheimerovy choroby z filmu Železná lady, ani Lecha Walesu jako muže z mramoru z Wajdova filmu, i když člověka naděje z jeho titulu mu upřít nejde. A to vůbec nemusíme připomínat osud oslavných filmů o Leninovi a Stalinovi, jichž jsou plné filmové archivy. Historická paměť zkrátka není pamětí kinematografie. O Václavu Havlovi vzniknou další filmy.
3) Necítím se také nucen připojovat se k prohlášení, které se ve třech odstavcích vyrovnává s fascinující postavou Václava Havla, protože jsem se o to již před pár lety pokusil v šesti set stránkové knize, v níž se snažím, nepochybně neúplně a nedostatečně, zachytit příběh jeho života jako plnokrevné drama v celé jeho složitosti a hloubce. Usiloval jsem mezi jiným o to postihnout přerod Václava Havla z opozičního intelektuála s bohémskými sklony v hrdinu své doby a nesporného vůdce československé opozice a listopadové revoluce. Havlova lidská křehkost, jeho pochybnosti o sobě samém a o smyslu svého konání, a to, jak se s nimi vyrovnával a jak je překonával, byly právě oním terénem, z něhož povstala jeho velikost. O vylíčení něčeho podobného se snaží i film Havel, i když zůstává na půli cesty.
4) V tom, abych se připojil k přátelům, kteří jsou pod prohlášením podepsáni, mi brání ještě jedna okolnost. Jeho iniciátor Petr Janyška ho v doprovodném e-mailu označuje za “kvalifikovaný názor skupiny lidí, kteří jsou povoláni k tomu, aby se k tématu vyslovili”. Tato povolanost mi trochu zavání postojem francouzských “veřejných intelektuálů”. Nepochybně má řada signatářů prohlášení k tématu co smysluplného říct a těším se, až si to přečtu. Ale povolán se vyslovit je každý, i když ho třeba stejně pozorně číst nebudu.