Učitel: Jak se jmenuje náš režim?
Žák: Reprezentativní vláda.
U: Správně. A jak se jmenoval ten úpadkový režim předtím, který jsme zrušili?
Ž: Demokracie.


U: Ano, správně.
Ž: Demokracie, to ale zní podobně jako reprezentativní vláda; v čem je rozdíl?
U: Já jsem učitel a Ty žák, já tady kladu otázky a Ty odpovídáš. Řekni, v čem je rozdíl mezi reprezentativní vládou dneška a demokracií včerejška?
Ž: V demokracii rozhodovali všichni, ať už zodpovědní či nezodpovědní, zatímco v reprezentativní vládě rozhodují jen ti zodpovědní?
U: Ano…

Dialog dále pokračuje a ukazuje se, že ti „zodpovědní“ – tedy ti, kdo mou volit a být zvoleni – jsou ti, kdo do systému odvádějí více na daních, než z něj čerpají na dávkách (což mohou být i ti nejchudší, „aristokrati chudých“, kteří jsou natolik „hrdí“, že jakoukoliv státní podporu odmítají). Dále se ukazuje, že právo volit a být volen je nejen pro tyto „zodpovědné“ ale je také omezeno na ty muže, kteří jsou ochotni bránit vlastní zemi se zbraní v ruce, a ty ženy, které mají dvě a více vlastních dětí. „Žena, která děti nemá, má plnou možnost žít ve svobodě a všechna její práva jsou respektována, ale ona nemá právo vládnout společnosti, v níž budou žít děti druhých, ne její.“

Toto není ukázka z politologické knihy, ani přepis filmového dialogu. Je to citace z textu Romana Jocha, ředitele Občanského institutu a od minulého pátku také Nečasova poradce pro zahraniční vztahy a lidská práva. V kontextu víkendových povodní a následného jednání o vyslovení důvěře vládě zpráva o Jochově jmenování – až na několik médií – zapadla. Neměla by. Naopak. Zejména v souvislosti se stále nezvoleným novým ombudsmanem (či ombudsmankou) a neustálou nejasností ohledně existence postu zmocněnce pro lidská práva a národnostní menšiny a nepříliš velkému zájmu koaličních stran o lidská práva jako taková. Konečně totiž máme jasno, jakým směrem se Nečas chce v této oblasti vydat.

Romana Jocha lze zařadit do názorově ultrakonzervativní části společnosti. Je to autoritář pohybující až na hranici extremismu, který své názory formuluje velmi vyhroceně a expresivně: soudce/kyně Evropského soudního dvora přirovnal k psychopatům, zastánce oddělení státu a církve k fanatikům sekularismu. Homosexualitu nazval zvráceností, vyjednávání práv homosexuálů jedinců pak za „masivní útok homosexuálních aktivistů nejen proti normalitě a přirozenosti, ale i proti naší svobodě“. Ženy jsou matkami, mají být matkami a nic než matkami. Feministky jsou fanatičky a chtějí nejen samy převrátit přirozený stav věcí, ale také omezit právo ostatních na přirozenost. Komunismus byl/je výplod židů, respektive Židů, kteří podlehli vábení Satana a odpadli od pravé víry.

Jako jeden z nejextremnějších (a potenciálně nejnebezpečnějších) názorů lze uvést ten, že Joch se nebrání „zabíjení druhých či obětování vlastního života“. Také obhajuje nastolení pravicového autoritářského režimu, v případě, že to bude potřeba. Ostatně, k autoritářství má sklon nejen on, ale také další pracovníci Občanského institutu, odkud Joch na post Nečasova poradce přichází. Kupříkladu Michal Semín zpochybňuje všeobecné volební právo s tím, že jen osvícení a způsobilí občané by měli mít možnost volebního práva využívat (mezi ty způsobilé klade mj. otce vlastních dětí, mezi nezpůsobilé k výkonu volebního práva ty, kdo se z vlastní vůle rozhodnou děti nemít).

S nástupem Nečase na premiérský post se příklon ke konzervatismu dal čekat. Dokonce by se s tím i dalo pracovat, koneckonců konzervativní hodnoty jsou stejně legitimní součástí demokracie jako hodnoty progresivní či levicové nebo zelené. (Na rozdíl od programového prohlášení české vlády však pročtení programového prohlášení britské koalice, přičemž tamní konzervativci jsou pro ODS velkým vzorem, ukazuje úplně jiný typ konzervatismu: dokument otevřeně prosazuje práva menšin, genderovou rovnost, a další témata pro českou vládu málo přijatelná.) Proč si ale – probůh – Nečas za svého poradce či poradkyni vybral právě Jocha a ne někoho, kdo má reálné, praktické znalosti a zkušenosti z některé z oblastí lidských práv?! Jako například poslankyně ODS Lenka Kohoutová, zakladatelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Označit Nečasova poradce pro zahraniční vztahy a lidská práva příznakem „konzervativní“, je málo. Nejenže zastává názory jdoucí proti smyslu veškerých lidsko-právních mezinárodních i vnitrostátních závazků České republiky, a to včetně Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR. „Jochova snaha o omezování práv menšin či žen není konzervativní, nechce udržovat status quo. Úsilí o nastolení jakési oktrojované demokracie, řízené vlády „gentlemanů“, kteří za určitých podmínek blahosklonně dovolí žít ostatním v demokracii, je naopak velmi anti-konzervativní. Je to vlastně jakýsi revoluční pokus omezit či dokonce zrušit mnoho stávajících institucí demokratické společnosti. A s jistou nadsázkou řečeno vlastně zvrátit posledních dvacet let vývoje, založených na hodnotách liberální demokracie,“ říká Miroslav Jašurek, politický filosof působící na pražské Filosofické fakultě UK.

Kromě toho se s ním dá jen obtížně diskutovat. Velmi často si protiřečí (doporučuji přečíst si pár jeho blogů), účelově používá argumenty a obhajuje se tím, že údajně prosazuje pouze to, co je normální a přirozené. Co normální a přirozené není, prostě podle něj normální a přirozené není. Tečka. Bez diskuse. S Romanech Jochem bych však stejně nechtěla diskutovat. O čem bych taky mluvila s člověkem, který nevylučuje nastolení pravicového autoritářského režimu? Jak ale v této situaci vést dialog s premiérem?

Podle Jocha – a také podle velké části poslanců/kyň ODS – jsou lidská práva zaručena Listinou základních práv a svobod. Všechny další zákony upravující naše práva a svobody, ať už na pracovním trhu či v soukromém životě, jsou naopak omezováním práv (jiných). Kolektivní práva jsou špatně už z definice. Vyrovnávací opatření pak nejsou přijatelná v žádném případě.

Že Roman Joch, potažmo Petr Nečas a spolu s nimi velká část ODS odmítají vyrovnávací opatření, dobře, to se dá pochopit. Ale spoléhání na Listinu základních práv a svobod je iluzí (liberálů, o neoliberálech v ODS nemluvě). Veškeré lidsko-právní úmluvy, například Úmluva o právech dítěte, Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen či rasové diskriminace, vznikly přesně z toho důvodu, že listiny základních práv a svobod nestačily.

Vezměme si například domácí násilí, součást agendy zejména práv žen. Teprve více než deset let po sametové revoluci a schválení Listiny základních práv a svobod v České republice bylo domácí násilí uznáno jako fenomén a kodifikováno jako trestný čin. Kromě alarmujícího počtu případů obětí to byl mj. také CEDAW, právně závazný dokument Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, který k tomu přispěl.

Zaručení práva de iure jednoduše neznamená dodržování práva de facto. Pravda, to nezaručí ani jakékoliv další úmluvy. Ale ty – protože jsou mnohem detailnější a rozpracovanější než listiny základních práv a svobod – upozorňují na konkrétní problémy konkrétních skupin obyvatelstva a jednotlivců v rámci těchto skupin. Upozorňují na něco, co listiny základních práv a svobod nebyly schopny rozpoznat a pojmout. Listiny totiž dávají jen určitý, základní rámec, který další dokumenty rozpracovávají. Některé z nich jsou právně závazné (jako např. právě CEDAW), takže díky nim lze změnit kritickou situaci v té které oblasti. Velmi často pak obsahují návrhy řešení a opatření, které by státy podepsané pod těmito úmluvami, mohly či měly přijmout.

Dodržování a uplatňování lidských práv je vnímáno jako výsada každého skutečně demokratického režimu. Proto každá vyspělá demokracie má úřad věnující se zajišťování lidských práv. I kvůli oněm výše zmíněným mezinárodním i vnitrostátním závazkům. Také proto Marek Benda, poslanec ODS, prohlásil, že úřad zmocněnce pro lidská práva bude potřeba zachovat, byť výrazně okleštit. V rámci poslaneckého klubu ODS je to však ojedinělý hlas.

Postoj samotného Nečase je zatím spíše ve prospěch zachování tohoto postu, s tím, že z vládních členů by lidsko-právní agendu mohl garantovat právě on. Právě proto je obsazení poradce tolik důležité. Při vládním hlasování totiž nebude za lidská práva zvedat ruku zmocněnec, ale premiér. A zvolení Romana Jocha jako poradce pro lidská práva nenechává příliš velký prostor spekulacím o tom, v jakém (ultra) názorovém spektru se premiér pohybuje a jak (ne)kompetentními lidmi se obklopuje. Ještě je zde zbytek koalice - ale ta je v oblasti lidských práv zatím nepříliš čitelná (a hlídky Věcí veřejných jsou spíše v Jochově ranku).

Je tedy na médiích i na nás, veřejnosti, zajistit, aby se z české demokracie nestal ten "úpadkový režim" a nenastala vláda gentlemanů. I když, tu už vlastně máme...