Projdete náročným přijímacím řízením, jste přijati na jednu z nejprestižnějších amerických univerzit, dokonce dostanete částečné stipendium na školné, a začnete se těšit na (konečně) další studium a vlastně možná i na to, že se pak vrátíte a dáte své znalosti a vědomosti k dispozici, a…po návštěvě českých bank se vám sen začne rozplývat před očima.

Nedávno o tom psaly Hospodářské noviny (viz článek z 22. 7.), ale to jsem ještě naivně doufala, že mně se to týkat nebude, a už vůbec jsem nechtěla věřit, že je to tak zoufalé.

Nejméně patnáct let odjíždějí Češi a Češky studovat na vysoké školy do zahraničí, kde se platí nižší či vyšší školné v závislosti na prestiži a statusu dané školy: do Austrálie, Spojených států, Hongkongu, Singapuru, zemí Evropské unie. Jak na tuto relativně vysokou poptávku reagují české banky? Nijak. Byť heslo, že nejlepší investicí je investice do vzdělání, vidíte a slyšíte odevšad.

„Za ta léta, co tu působíme, jste teprve druhá,“ řekl mi pracovník v jedné pobočce Reiffeisenbank, jedné ze tří institucí, které půjčky na vzdělání poskytují. Na mou otázku, jak si takto nízkou poptávku vysvětluje, říká, že je to tím, že neexistuje odložené splácení půjčky. Na mou další otázku, proč ji tedy už dávno nezavedli, už neumí odpovědět.

Programů pro podnikatele, různých typů a forem spoření, hypoték či spotřebitelských úvěrů je neskutečné množství. Půjčky na studium jsou mezi českými bankami celé tři: půjčku poskytuje Komerční banka, Unicredit Bank a Reiffeisenbank. Avšak přesněji řečeno, na studium v zahraničí v podstatě neexistuje žádná. Byť se banky chvástají, že vám ušijí půjčku na míru a umožní splácet podle vašich potřeb.

Komerční banka nabízí program (údajně) přímo šitý na míru studujícím, Gaudeamus. Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus…skoro se vám chce začít zpívat. No, on ten zpěv vás přejde okamžitě. Program Gaudeamus je totiž vázán na studentský účet, který je nabízen osobám pouze do 30ti let (byť v ČR již několik let fungují programy kombinovaného studia, do něhož se může přihlásit kdokoliv, programy celoživotního vzdělávání či univerzity třetího věku). Tedy, pokud vám je více než 30, rozhodnete se dále studovat (třeba v zahraničí) a potřebujete nějakou půjčku, máte prostě smůlu. Mně (naštěstí) bude třicet teprve za pár měsíců, takže program Gaudeamus bych mohla teoreticky využít. Ale jen teoreticky…

„Pokud chcete odložit splácení půjčky na dobu po skončení studia, můžeme vám nabídnout maximálně 150 000 korun,“ oznámil mi bankovní úředník v KB (mimochodem, stejnou maximální výši půjčky nabízí další z bank, Unicredit). Sto padesát tisíc? To si jako bankovní úředníci nezjistili výši školného na průměrné (natož prestižní) americké univerzitě? Nehledě na životní náklady, které taky z něčeho potřebujete platit? Měla jsem co dělat, abych se nerozčílila hned na místě. Přeci jen, pán za přepážkou za tyto podmínky opravdu nemůže…

„Také si můžete půjčit až 500 000 tisíc, ale tam je potřeba mít ručitele a půjčku musíte začít splácet hned.“ Jako jak hned? Z čeho?! Copak budu mít nějaký příjem, abych uživila samu sebe při studiu a navíc ještě splácela půjčku? Pracovat a studovat zároveň v mém programu opravdu nejde. Tedy, pokud ten rok chci přežít ve zdraví.

„No,“ pokusila jsem se o vstřícnost, „kdyby byla splátka třeba 1000 Kč měsíčně po dobu studia a navýšila se, až zase začnu pracovat, tak bych to mohla zvládnout.“ Pán na mě jen vytřeštil oči a začal se opravdu upřímně smát. (Copak jsem řekla něco tak děsně vtipného?) Vzápětí jsem pochopila proč. Počítač na jeho stole po několika minutách propočítal měsíční splátku na zhruba 7000 Kč. Opravdu velmi chytrý počítač. Vypočítá vám, že si prostě žádnou půjčku nemůžete dovolit. A že se váš sen o kvalitním studiu rozpadá. Okamžitě, nekompromisně, nevratně.

(Někde pracujete, ne? Zeptal se pan bankéř. Ano, pracuji. Ale… při měsíčním platu 20 000 Kč zaměstnankyně v neziskové sféře, která do pracovního procesu nastoupila teprve před dvěma lety, poctivě platí nájem pražského bytu 1+1 a životní pojištění a penzijní připojištění, Vám na ušetření opravdu moc nezbývá. Vlastně nic. Rozhodně ne na to, abych měla na účtu sto tisíc na měsíční splácení 7000 Kč v době, kdy budu studovat; o vedení účtu, opravdu nemalých úrocích, a platbách všech těch pojištění a zajištění ani nemluvě.

„Pokud mají vaši rodiče nějakou nemovitost, možnosti jsou samozřejmě zajímavější a lepší,“ zkouší bankéř poslední možnost. Ten pán se prostě zbláznil! Proč místo toho KB nenabízí nějakou rozumnou půjčku studujícím, tak aby k zástavě cizího majetku (ten dům opravdu není můj) nemuselo dojít? Navíc, co kdyby se něco stalo? Co kdyby mí rodiče sami potřebovali disponovat se svým vlastním majetkem?

A tak má cesta pokračovala do poslední banky, Reiffeisenbank. Tam si můžete půjčit maximálně 400 000, v závislosti na tom, jak počítač vyhodnotí vaši lukrativitu. Tu mou vyhodnotil na výši půjčky 316 000 Kč s 19% úrokem. No nekupte to! Když mi bankéřka sdělovala výši úroku, sama prohlásila, že to „k tomu není co dodat“. To opravdu není. Já jsem jen bezmocně zalapala po dechu.

Mimochodem, ono to ale není jen o bankách. Studium v zahraničí by se také mělo dát financovat ze stipendijních programů různých nadací. Bohužel v České republice fungují téměř výhradně takové nadace, které vám přispějí částkou, z níž nezaplatíte ani letenku. Anebo možná jen tu letenku. Jedinou nadací, která je ochotná platit i školné, je nově vzniklá Nadace Zdeňka Bakaly. Jestli jsou mé informace správné, ta podporuje zhruba 4 uchazeče ročně. Byť můžeme být rádi alespoň za to, na celou Českou republiku je to opravdu málo.

Mno. Takže, když vyeliminuju těch několik absurdních nápadů a la Růžový panter, mám v zásadě tři možnosti: nikam nejet a plácat se v některém ze skutečně zoufalých českých doktorátů. (Všichni mí kamarádi i nekamarádi, kteří studují doktorát v ČR, ale i vyučující, mi doufám prominou. A taky doufám, že alespoň částečně se mnou souhlasí.)

Anebo můžu přestoupit do komerční sféry, vydělat si na studium a teprve potom se zkusit znovu přihlásit. Jenže ono to není jen tak. Takto dobrá nabídka ke studiu člověku nepřijde každý den.

Poslední možností je povznést se nad vydřidušství a neschopnost českých bank a peníze si od některé (několika) z nich prostě půjčit. Holt pro kvalitní vzdělání člověk musí něco obětovat. Jenže to si taky budu muset půjčit na splácení půjčky a… Ach jo, stejně mi asi nic jiného nezbude.


PS: Ano, tento text jsem napsala s pocitem absolutní bezmoci a bezvýchodnosti. Tudíž může působit vyostřeně a velmi emocionálně. Ono se to nakonec nějak vyřeší. I když nakonec nikam neodjedu, svět se bude točit dál, má mnohem závažnější věci na starosti než neexistenci půjček, natož půjček dostupných. (Dokonce udělám radost svým rodičům a kamarádům. Pepovi Řepovi a spol. bohužel asi radost neudělám, blogový prostor budu nadále zaplňovat svými gendertexty, nad kterými budou zuřit. v tom případě se omlouvám předem.)