O Romanu Jochovi jsme se toho za poslední měsíc dozvěděli mnohem více, než víme o premiérovi, ministru pro místní rozvoj a ministru kultury dohromady. Tedy, jejich názorech, myšlenkách, životním postoji. (I když ani u Jocha to není tak jisté, protože ten tak radikálně zmírnil svá vyjádření, až se člověk upřímně diví.) Vyšlo také množství komentářů, jež jeho názory potvrzují nebo s ním více či méně polemizují.

Avšak možná ještě zajímavější než názory samotného ředitele Občanského institutu a polemické texty o pojetí lidských práv (za předpokladu, že názory Romana Jocha chápeme jako relevantní příspěvek do diskuse), je širší kontext jeho jmenování.

V rozhovoru s Nečasovým poradcem v pátečním Víkendu Hospodářských novin Petr Honzejk shrnul a vyjádřil jakousi „středovou“ a prozatím relativně nejčastější reakci na jmenování Romana Jocha: ten sice není tou nejlépe zvolenou osobou na post poradce pro lidská práva, ale je velmi inspirativní, má rozhled a umí diskutovat. Petr Honzejk pak jde ještě dále, když naznačuje, že na rozdíl od Jocha je česká intelektuální levice – kvůli své cestě ve „vlaku politické korektnosti“ – nudná.

Zdá se, že se prostřednictvím Jocha dostáváme od lidských práv k úplně jiné diskusi. A to o (nízkém) stavu české vzdělanosti, o politické korektnosti, o fungování médií. Jak jinak si totiž vysvětlit, že nás (nejen Honzejka, ale také některé další novináře, ale i politiky a političky, s nimiž jsem o Jochovi měla možnost mluvit) naplňuje obdivem či minimálně respektem člověk, který „dokáže citovat klasickou literaturu od antiky po dnešek“? Který podle těchto komentářů „zasazuje věci do historického kontextu“?

Nepopírám, že Roman Joch je velmi sečtělý, inteligentní člověk (ideolog) s širokým přehledem v konzervativní literatuře. Dá se také připustit, že v kontextu desetiletého období vládnutí sociální demokracie a následného čtyřletého období Topolánkovy koaliční vlády, jíž lidskoprávní rozměr částečně dodávali zelení a lidovci, mohou konzervativní, natož jochovsky konzervativní, názory působit přinejmenším neotřele. Joch nabízí ucelený, byť vysoce selektivní příběh, který jednak zní chytře a navíc se dobře poslouchá. Zarážející však je, že není důležité, co to je za příběh a jestli v kontextu dané diskuse (o lidských právech) dává smysl či jestli v něm něco nechybí. Inspirace, neotřelost a zajímavost spočívá zejména v tom, že je tento příběh prošpikován citáty slavných filosofů, myslitelů, politiků.

To je pro problém. Problém se vzdělaností nejen ve smyslu znalostí, ale také schopnosti kriticky přemýšlet. Ne, že by Joch nepřemýšlel a ne že by naše – mé stejně jako Jochovo – přemýšlení nebylo ovlivněno našim ideologickým zázemím. Ale ne každý příběh je relevantním příspěvkem do diskuse. A ne každý citát či odkaz na klasiky je obdivu-hodný.

Slova o inspirativnosti Jocha jsou pro mne mnohem závažnější v širším kontextu, na což nedávno upozornil například proAlt. Už dávno před volbami se do slovníku politiků i médií dostal termín „nepřizpůsobiví“, vládní Věci veřejné spustily problematický projekt občanských hlídek (který dosud neodvolaly a potenciálně jej mohou kdykoliv spustit znovu). Po volbách se ve slovníku nově zvolných politiků a na stránkách Lidových novin a MF Dnes objevují zcela bezproblémově obraty a termíny dosud používané jen na webových stránkách konzervativních až ultrakonzervativních institucí, či v souvislosti se skutečnými násilnými činy, jako například ekoterorista. Zastupitel hlavního města Prahy Jiří Janeček přichází s kontroverzním návrhem na vybudování oploceného a hlídaného tábora pro bezdomovce v blízkosti Malešické spalovny (projekt, jak známo, vypracovala Agentura bílého lva). Pak je jmenován Roman Joch, který teprve po hlasitých protestech označuje své názory za intelektuální polemiku, akademickou disputaci či vtip. A nakonec i ČSSD na Praze 5 (jakkoliv Praha 5 z nějakého důvodu koncentruje skutečně zajímavé politické osobnosti) slibuje, že udělá „tóčo“ s narkomany a odstraní bezdomovce.

Kdyby se daly jednotlivé události vnímat izolovaně… ale ono to nejde. Jako kdyby určitá část české politické reprezentace neměla jiné recepty na společenské problémy než separaci, budování bariér, vytváření atmosféry nedůvěry a nepřátelství.

Jak už bylo řečeno výše, podle Petra Honzejka je v porovnání s Romanem Jochem politická korektnost české levice údajně nudná, neinspirativní. Důležitou otázkou je, zda lze českou "lidskoprávní smečku" zařadit do politické levice. Vzhledem k diskusím, které probíhají mezi organizacemi, těžko. A co se týče nudnosti - prosazování registrovaného partnerství, šestileté přijímání antidiskriminačního zákona či zavedení sexuálního obtěžování do legislativy, to všechno jsou návrhy, které vyvolaly cokoliv jen ne nudnou diskusi. V porovnání s výše zmíněnými návrhy na tábory bezdomovců či občanské hlídky však nejspíš nudní jsme. Díkybohu za to. A za celou „lidskoprávní smečku“.


PS: A pokud má nejen Petr Honzejk pocit, že je potřeba začít citovat klasiky, abychom se stali pro média zajímavými, stačí říct. Je libo Jean-Jaques Rousseaua, oblíbeného to osvícenského vzdělance, který patřil mezi ty, jejichž názory posloužily jako základ moderním vzdělávacím systémům a ústavám? Jak píše v Emilovi čili o výchově, vzdělání dívky je určeno jejím vztahem k mužům, stačí jí tedy morální a fyzické vzdělání. Nic víc nepotřebuje. Svými intelektuálními schopnostmi mužům navíc nikdy nebude stačit, proto by jí měla být svěřena maximálně péče o domácnost. Nebo naopak Johna Stuarta Milla, Olympe de Gouges či Mary Wollstonecraft, kteří naopak ve stejné době práva žen prosazovali? Martina Luthera Kinga, Nelsona Mandelu? Hannah Arendt?