Ze soboty na neděli to byla napínavá volební noc. Nejprve jsem slavila, protože podle exit pollu TV Markíza to vypadalo, že SMER-SD Roberta Fica nevyhrál a SNS se nedostala do parlamentu. Zároveň se naše spřízněná strana KDH těsně dostala nad hranici 5 % (a nakonec byl její skutečný výsledek ještě lepší). Ale později přišlo vystřízlivění. SMER-SD vyhrál a SNS je v parlamentu, i když otevřeně fašistická strana Republika nikoli. Bohužel dohromady získaly populistické strany 41 % hlasů a s Hlasem by to bylo 56 %. K populistům počítám nyní i OĽaNO. Jsou sice v Evropském parlamentu součástí frakce Evropské lidové strany, ale prohlášení a jednání Igora Matoviče v posledních měsících byla dost často za hranou. Jeho rvačka s Robertem Kaliňákem nás možná pobavila, ale zároveň zděsila.

Nedělení výsledek slovenských voleb je důsledkem permanentní a populistické volební kampaně, ve které dominovalo několik (reálně vlastně neexistujících) problémů: od letního střílení přemnožených medvědů, přes LGBTQ+ a genderovou ideologii, migraci, až po údajnou neschopnost předsedy Progresivního Slovenska a mého kolegy z EP, Michala Šimečky, přenést se z „bruselské bubliny do slovenské reality“.

Volby tak ukazují, jak moc se voliči na Slovensku (mimo Bratislavu a Košice, kde vyhrálo Progresivní Slovensko) nechali unést populismem, živeným dezinformacemi. Včera v debatě na ČT24 o slovenských volbách zaznělo, že Slováci, na rozdíl od Čechů, volí srdcem a ne rozumem. Zní to hezky, ale trocha rozumu by v tomto případě neškodila.

Smutné je, že významnou úlohu hrál kontext války na Ukrajině. Robert Fico, podobně jako Andrej Babiš v prezidentské kampani, sliboval voličům mír. Byl to ale vždy „ruský mír“ – „Pax Russica“ –, tj. nějaká forma příměří, která by hodila územní celistvost Ukrajiny přes palubu. Je smutné, že až 50 % Slováků považuje za bezpečností hrozbu spíše USA než Rusko. Jak se to vlastně stalo? Je to pořád dědictví Mečiarismu, nebo to jde hlouběji někam ke slovenskému panslavismu, klerofašismu za druhé světové války či frustraci z postavení v rámci Československa? Spíše je to důsledek rozsáhlého toku dezinformací, který se rozlévá všude po Evropě, ale na Slovensku způsobil největší „povodňové škody“.

Slovensko bylo kdysi nazývané „tatranský tygr“ díky efektu ekonomických reforem, které nastartovala vláda Mikuláše Dzurindy a které následně premiér Robert Fico nezrušil. Nyní se Slovensko potácí na hraně ekonomické krize a v HDP na hlavu a v mnoha sociálních parametrech se spíše propadá. Potřebovalo by spíše pokračování vlády profesionálů, kteří budou dále činit kroky ve prospěch dlouhodobé budoucnosti země a zajistí např. efektivní čerpání fondů EU. Obávám se, že vláda pod vedením SMERu toto činit nebude. Robert Fico již dostal šanci třikrát. Jeho poslední vládní angažmá skončilo po vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

Nyní by tedy měl vládnout už někdo jiný. Michal Šimečka správně řekl, že početně je možné sestavit vládu bez Fica. Záleží ale pochopitelně na Pellegrinim, který lavíruje, ale nakonec se asi přidá k Ficovi. Pak by tyto volby, o kterých se psalo, že jsou pro Slovensko křižovatkou, byly spíš takovým kruhovým objezdem, umožňující vrátit se zpět, konkrétně před rok 2020, kdy byl Fico poražen.

Jsem konzervativní politička, a proto se raduji z volebního úspěchu KDH, které se po letech vrátilo do parlamentu a které je proevropské a konzervativní zároveň. Mám z toho radost i díky své milé kolegyni v EPP Miriam Lexmann, přední političce KDH, se kterou si velmi politicky rozumím a úzce s ní v Evropském parlamentu spolupracuji. KDH teď bude čelit otázce, zda jít do vlády se SMERem a Hlasem, aby jejich politiku korigovalo a zabránilo také vládě se SNS. Bude to suverénní rozhodnutí této strany, ale z mého pohledu by červenou linií měl být postoj k válce na Ukrajině. Zde jde o skutečnou ochranu svobody a lidského života a KDH by nikdy nemělo jít do vlády, která by se rezolutně nepostavila na stranu napadené Ukrajiny.