Život v Itálii přináší problémy. Hlavně když ji člověk musí občas opustit a jet někam jinam. Ač se tedy jak italské aerolinie, tak italské dráhy snaží všechny tuzemce před něčím tak tragickým citlivě ochránit tím, že vlastně v zájmu pomýlených cestujících nepremávají, občas se člověk omylem i někam dostane. Třeba do Anglie. Kulinářský skok z Itálie do Anglie je ale hodně hluboký propad. Nechci zde znovu obehrávat klasickou písničku na téma „zelený páreček a přeškvařeným tukem nasáklé houbičky“ apod. Ono i v Anglii se dá výborně najíst (a to anglické jídlo, podotýkám), ale je to časově a surovinově náročné a v důsledku toho drahé. No a protože v konzumní společnosti dneška nám jde výlučně o kvantitu a cenu a nikoliv o kvalitu, tak jídlo musí být levné a musí ho být hodně. Co se jí je již podružné. Nechci zde ale ani štkát nad tímto ejmerickým importem a kvičet „zpátky do kuchyně“ a navrhovat, že se máte jít objímat s vaším doma pěstěným (bio)čuníkem na balkón. Spíše mě vždy znovu a znovu fascinuje systém kódů, pod kterým se tyto produkty skrývají v obchodech a restauracích. Protože si dovedu představit, že pro jednorázového či pouze občasného návštěvníka Britských ostrovů může neznalost těchto kódů připravit obtížně chvilky, rozhodl jsem se sestavit alespoň krátký orientační slovníček nejpoužívanějších výrazů s jejich překladem.