O konci show Larryho Kinga na CNN se v posledních dnech psalo hodně, a většinou zcela logicky na téma, co to znamená z hlediska vývoje médií. Myslím, že za úvahu stojí i jiný úhel pohledu: Vypovídají ty změny médií něco i o stavu demokracie?

Pokud jde o média stojí podstatná otázka takto: končí s Kingem určitá éra žurnalistiky, či spíše: je Kingův odchod symbolickým stvrzením toho konce? Podle slov některých teoretiků a publicistů má přitom jít o objektivní neagresivní žurnalistiku. Což samo o sobě vypadá jako vážný problém.

Larry King provozoval svoji večerní show na CNN 25 let a stal se ve svém oboru bezesporu legendou – jeho pořad lámal rekordy ve sledovanosti a prošli jím nejmocnější politici i největší hvězdy showbyznysu. V posledních několika letech však jakoby začínal ztrácet dech a především diváky – vyšší sledovanost dosahovaly obdobné pořady na konkurenčních stanicích Fox News a MSNBC.

Důchod nebo mezník?
Na první pohled to ovšem jako mezník v dějinách médií nevypadá. Minimálně to lze interpretovat bez větší dramatizace: King prostě zestárl, minulý týden, když skončil, mu bylo 77 let. Navíc to nikdy ani žádný velký novinář nebyl – byl proslulý tím, že se na rozhovory příliš nepřipravoval a někdy z toho pramenily i více či méně trapné chyby. Také nekladl nijak tvrdé otázky, byl spíše příjemný společník a ponechával svým hostům prostor, aniž by je tlačil do kouta. Nebyl investigativní novinář a jeho typ dotazování získal přezdívku „softball questions“.

Právě tento styl však podle teoretiků médií nabývá na váze ve srovnání s těmi pořady, které show Larryho Kinga přeskočily ve sledovanosti – s politicky a názorově vyhraněnými pořady na Fox News a MSNBC, kde první stanice se hlásí k pravici a ta druhá k levici, v americkém podání tedy ke konzervativcům respektive liberálům. Ještě pozoruhodnější je pak to, že podobně je na tom celá CNN – kdysi bezkonkurenční zpravodajský kanál dnes začíná vypadat trochu nevýrazně až nudně vedle agresivnějších a méně „vyvážených“ stanic.

Pak už je interpretace silnější: uměřená vyvážená žurnalistika, ať už jde o zpravodajství, které se snaží o objektivitu nebo „jen“ o příjemně vedený rozhovor, je na ústupu. Publikum požaduje něco razantnějšího, s větším spádem, něco s jasným vzkazem, o němž není třeba přemýšlet…

Pod tlakem stále silnější konkurence internetu není čas na nějaké rozšafné rozmlouvání nebo zkoumání věcí z různých úhlů pohledu – je třeba, aby informace byly především rychlé, vzrušující, zábavné…,sexy. Daří se tedy spíše vyhraněným jednoznačným sdělením, než vyváženému „střednímu proudu“. A také stále populárnějším „fake news“ satirickým pořadům, z nichž nejznámější je show Jona Stewarta, které v očích mnoha Američanů přebírají roli informování o politice a politicích.

Tohle už jako mezník trochu vypadá, ale popravdě – nic moc nového. Obhájci názorové vyhraněnosti médií tohle říkají už dlouho: V podmínkách fungující demokracie, respektive svobody slova a projevu je to prostě tak, že si člověk může mezi různě názorově zabarvenými médii vybrat podle svého. A jestli se přitom ještě pobaví, nemělo by to ničemu vadit, no ne?

Je ovšem otázka, co to vypovídá o stavu té demokracie samotné…

Demokracie a konsensus
Nedávno mi na stockholmské radnici o jednom dlouhodobě připravovaném projektu říkali: „Víte, je úplně jedno, že se v mezidobí na radnici vyměnilo zastupitelstvo a z opozice je teď koalice, na tom projektu se dohodli všichni a myslí si, že je rozumný. A stejně to chápou i na úrovni vlády.“

Švédové jsou tímhle proslulí: na všechno vytvářejí komise odborníků a zástupců všech zainteresovaných skupin a jednají tak dlouho, až se pokud možno shodnou všichni – politici, odborníci, investoři i veřejnost, což si nechají třeba ještě stvrdit nějakým tím referendem. Je to možná trochu pomalé, ale v dlouhodobém horizontu pravděpodobně výrazně efektivnější a příjemnější než permanentní mobilizace proti nepříteli a smýkání politikou ze strany na stranu podle toho, který ze znepřátelených táborů právě „vešel hlavním vchodem do Strakovky“.

Jistě, švédský model demokracie není jediný a na toto téma lze vést dlouhé diskuse. Nicméně je tu ještě další rovina: demokracie podle mnoha filosofů a sociologů upadá a mění se přinejlepším v technokracii proto, že hlavní roli v ní nehraje dobře informovaný občan. Bez něj to totiž prostě nejde. Bez něj je to jen hra na demokracii, institucionální forma bez obsahu. Ve skutečnosti manipulace veřejností těmi, kdo jsou u moci - politiky, korporacemi, odborníky…
Je samozřejmě otázka, nakolik je při současném množství lidí a složitosti společnosti možné, aby občané byli skutečně dobře informovaní, mohli přebírat aktivní politickou roli a nebýt jen těmi, kdo jdou jednou za čas k volbám. Přímá demokracie athénského typu z doby klasického Řecka je zřejmě utopií. Nicméně: v principu určitě není nutné, abychom se nechali nadobro zatlačit do pozice manipulovaného stáda.

A teď zpátky k médiím. Názorově vyhraněná, dramatická, vzrušující média si nás už předem rozebírají na různé strany, do různých táborů. Jistě – je to zábavnější, jako je zábavnější fandit třeba nějakému fotbalovému týmu, než být v roli nezúčastněného diváka, který se „nadstranicky“ baví pouze kvalitou hry. Nicméně je to princip, který vyhovuje „mocným“, nikoli občanům: rozdělená společnost, vyhraněné tábory stojící proti sobě, emoce namísto informací - to je právě to pole, s nímž lze snadněji manipulovat.

Argument, že každý si může svobodně vybrat mezi různými názory a navíc je i kombinovat, je sice silný, ale neobstojí. Nemá logiku, aby člověk porovnával ty rozdílné interpretace a snažil se z nich složit objektivní obrázek – od počátku jsou totiž ty jednotlivé vstupy zkreslené, složit dohromady je nelze, vycházejí z různých východisek. Celek se jednou provždy vytratil.

„Vyvážená“ média středního proudu, která jsou na ústupu, dávají větší šanci na to, aby se člověk o společnosti něco dozvěděl – k vytváření rozdílných interpretací nabízejí společnou půdu, tedy základ pro věcnou diskusi i hledání konsensu. S takovou strukturou se manipuluje mnohem hůř – nelze získat snadné body jednoduchým poukazem na nepřátelskou hrozbu a je třeba předkládat věcná řešení.

Je prostě rozdíl, zda demokracii chápeme a pěstujeme jako více či méně dramatický nebo zábavný střet znepřátelených konkurenčních skupin, nebo jako snahu o konsensus svobodných jednotlivců.

Ne, nemyslím si, že média sama o sobě mohou otázku demokracie vyřešit a rozhodně se ani nepřimlouvám za triumf bezpohlavních nudných pomalých médií. Nicméně „vyvážená“ nedryáčnická věcná média mohou být i zábavná.

A určitě jsou důležitá. A je velká škoda, že jsou na ústupu. A jako mezník to opravdu vypadá.