V říjnu minulého roku ohlásila selhání multikulturalismu německá kancléřka Angela Merkelová, nyní britský premiér David Cameron. Používá silná slova a říká, že musíme opustit pasivní toleranci uplynulých let. Ti, kdo považují přistěhovalce, zejména ty muslimské za hrozbu pro Evropu a politickou korektnost za nebezpečnou konstrukci krátkozrakých slabochů, mohou slavit. Zastánce multikulturalismu může zachvacovat pocit nevolnosti. A především: bylo by dobré přemýšlet, co to vlastně znamená a kam to vede…

Nulová tolerance
Cameron svoje hodnocení neúspěšného konceptu multikulturalismu přednesl na bezpečnostní konferenci v Mnichově a hlavním motivem bylo nebezpečí terorismu. „Evropa se musí probudit, aby viděla, co se děje v jejích vlastních zemích...“

Cameron byl k muslimům žijícím v Evropě velmi tvrdý: podle něj není možné tolerovat ani ty skupiny, které jsou sice nenásilné, ale neidentifikují se s hodnotami západní společnosti. A není možné pokračovat v iluzi, že financováním nenásilných muslimských organizací se dosáhne něčeho ve vztahu k těm, kteří směřují k terorismu.

Podle Camerona je to totiž tak, jako bychom se spojili s extrémní pravicovou fašistickou stranou v boji s ještě extrémnějšími nácky, kteří se hlásí k násilí. Je prostě třeba přimět muslimy k tomu, aby se stali součástí evropské společnosti, nabídnout jim vizi, kterou přijmou za svou. A netolerovat jakékoli projevy extremismu a nesouhlasu s hodnotami a normami evropské demokracie a zákonnosti.

Na první pohled těžko něco namítat. Zvlášť, když Cameron přidává výzvu směrem k situaci v Egyptu: podporujme demokracii a nehrajme politické hry, které podporují sice stabilní, spojenecký, ale diktátorský režim.

Problém je v tom, že rozumní zastánci multikulturalismu s většinou Cameronových tezí souhlasí. A tedy že ten boj, podobně jako v Německu, je spíše politikou zaměřenou na získání podpory voličů než koncepčním střetem o multikulturalismus a imigraci.

Ale je tu ještě jeden obecnější problém: multikulturalismus byl vždy iluzí. Iluzí, která byla součástí nejenom určitého stylu politiky, ale i veřejné diskuse a chování. Ohlašovat jeho překonání je zrádné: je to návrat do reality, která může připomínat to nejhorší, nebo alespoň to horší z evropských dějin


Multikulturalismus jako iluze
Je docela zvláštní, kde Evropané přišli na to, že mají vlohy pro multikulturalismus. Zkušenosti mají totiž docela jiné: k jiným národům a kulturám se tradičné chovají ještě mnohem tvrději než po Cameronovsku: vizi své společnosti nabídnou, ale příliš se nestarají o to, jestli ty druhé zajímá. A mělo to úspěch.

Tak jsme alespoň část černochů polidštili prací na plantážích v Severní Americe. No, Indiáni a řada dalších domorodců byli příliš nepřizpůsobiví, tak bylo na místě jich naživu neponechat příliš mnoho…

A velmi efektivní jsme byli i u nás doma na kontinentě. A to docela nedávno: skoro se nám podařilo vybít Židy a spolupůsobením dvou diktátorů a dvou světových válek se nám alespoň na čas podařilo vytvořit téměř čistou Evropu podle vzoru národních států.

Mezi válkami a po té druhé světové se stěhovaly napříč kontinentem miliony a desítky milionů lidí: Němců, Židů, Poláků, Maďarů, Rumunů, Ukrajinců… A tak třeba Češi mohli zapomenout například na přirozené míšení české, německé, židovské kultury a mohli konstatovat: „Čechy Čechům!“

A pak se docela rychle jakoby všechno změnilo. Jasně, že se tady pohybuju ve zkratce a zjednodušení, ale určité faktory jsou zřejmé: pocit viny za válečné hrůzy, definitivní rozpad kolonií, příslib blahobytu v podobě nástupu sociálního státu a obnovy poválečné ekonomiky, demografické faktory… A Evropané se začali tvářit jako pohostinný kontinent pro imigranty, imigrace se začala stávat něčím samozřejmým a dokonce jsme si o sobě začali namlouvat, že se nám to líbí, že jsme na ty jiné kultury, na „cizince“ zvědaví, že jsme otevření, vstřícní a tolerantní.

Obávám se, že nejme. Pocit viny vymizel, hospodářství jde nahoru-dolů, nezaměstnanost roste, válka s terorem se stala základní politickou doktrinou, ve volbách získávají stále více hlasů populisti a extremisti…

A tak nyní ohlašujeme konec multikulturalismu. Vracíme se ke kořenům. A z toho může jít hrůza.


Kdo bude vychovávat nás?
Ať už se někomu více líbí přístup Davida Camerona, či tradiční přístup multi-kulti, ať už bereme tezi o multikulturalismu jako iluzi s lítostí, povděkem či jako prosté konstatování, zůstává tu problém: miliony imigrantů, miliony muslimů v Evropě, nejasná koncepce imigrační politiky…

Co, když „naše hodnoty“ nepřijmou? A jak budeme hodnotit to přijetí? Bude nějaká zkušební komise? Budou hlídky, které budou vpadávat do jejich obydlí a kontrolovat, jak se chovají a zda se modlí ke správnému božstvu? A když neobstojí – budeme je posílat domů?

Jedno je jisté: byť vypadá Cameronův postoj spravedlivě a logicky, povede k radikalizaci muslimské komunity, která se ocitá pod tlakem, i k radikalizaci Evropanů, kterým se takto opět vzakzuje, aby preventivně v každém muslimovi viděli teroristu. Výsledek tedy bude právě opačný, než jaký Cameron nabízí: ne, takto nevznikne žádná vize společnosti, s níž by se muslimové mohli identifikovat.

A k tomu si budeme libovat v tom, že odhodíme iluzi politické korektnosti a budeme „nazývat věci pravými jmény“. Jako majitelé jediné pravdy budeme vychovávat a trestat muslimy…Budeme se opět utvrzovat ve vlastní nadřazenosti a méně budeme přemýšlet o realistické imigrační politice.

A navíc se ještě vzdáme iluze, která mohla alespoň trochu vychovávat nás.