Vstřícná tisková zpráva ekologických nevládek nabízející spolupráci novému ministrovi Tomáši Chalupovi vyvolala uvnitř těchto organizací a mezi jejich sympatizanty ostré diskuse. Ty diskuse se od tiskové zprávy odrážejí k obecnějšímu a podstatnějšímu tématu, než jakým je jedna jakkoli sporná tisková zpráva: jaký je vlastně dnes charakter nevládních ekologických organizací, jak se v poslední době proměnily, kam směřují..?

Kravata nebo oprátka?
Jisté je, že ekologičtí aktivisté nemají v téhle zemi zrovna dobrý image. Část politiků a médií neváhá nesmyslně nadužívat označení „ekoterorista“ a veřejnost obecně pohlíží na ochránce přírody se značnou dávkou podezření jako na ty, kdo přicházejí se zákazy, omezeními, zasahováním do prostoru osobní svobody…

No, a aktivisté jsou v očích mnoha lidí ještě navíc ti hysterici, kteří se přivazují ke stromům a rypadlům, jsou zarostlí a špinaví a chtějí aby se tahle skvělá civilizace vrátila na stromy… Ať si klidně táhnou s pytlíkem zrní někam na samotu do hor, ale ať tady neotravují slušné lidi!

Pod tímto tlakem možná více než ve vstřícnějších zemích se ale naši „ekoteroristé“ proměňují a usilovně pracují na tom, aby je veřejnost začala vnímat jinak – jako odborníky v dané oblasti, jako slušné mladé lidi se zájmem o společnou věc, jako lidi dodržující hygienické návyky, nosící slušný oblek dokonce i s kravatou, lidi, kterým nečiní problém jednat s politiky, manažery, dokonce usednout do poradcovských křesel na ministerstvu….

Jako lidi, kteří dokážou věcně a pozitivně oslovit nového ministra životního prostředí a všem ukázat, že nehodlají vést nějaké hysterické spory, ale chtějí spolupracovat pro dobro všech.

Ta proměna má nepochybně ohlas: média zvou a oslovují lidi z nevládek jako experty. Politici si na ně zvykají jako na standardní lobbyisty – někdy po těch chodbách chodí někdo z tabákového koncernu, jindy je tam zástupce heren a pak se tam objeví ekologický aktivista… A pokud jde o veřejnost – lobbyista asi sice nemá nějak dvakrát vysoký kredit, ale pořád je to lepší než ekoterorista.

Jisté je, že lobbying dnes k práci nevládek patří, že ovlivněním politiků mohou dosáhnout velkých úspěchů, že je to metoda práce, které se zřejmě nelze vyhnout, nebo nemá smysl se jí vyhýbat.

Otázkou ovšem zůstává, zda se ta módní kravata nemůže také změnit v oprátku. Zda nový image a nové metody nemohou původní esprit a záběr nevládek přiškrcovat až na pokraj nevolnosti a ztráty dechu…

Václav Klaus má pravdu
Tu nevolnost způsobuje představa, že se aktivisté a nevládky jako takové v tom novém přístupu, v té své pozitivnosti rozplynou, respektive nebudou k rozeznání právě od všech těch ostatních lobbyistů, politiků a úředníků, kteří se pohybují na chodbách úřadů a korporací.

Intuice Václava Klause ohledně „NGOistů“ je nepochybně správná: prezident přímo nenávidí aktivisty jako ty, kdo neprošli žádnými volbami, žádným formalizovaným výběrem a nemají tedy žádné právo, žádné kompetence ovlivňovat veřejné rozhodování. Nejsou součástí „oficiálních struktur“, tak se nemají do jejich věcí plést.
Z opačného úhlu pohledu lze totiž formulovat zásadní otázku: stanou-li se součástí oficiálních struktur a vezme-li je na milost prezident Klaus – k čemu budou nevládky dobré?

Je to s nimi jako s médii: měly by stát stranou, byť dobře informované a hlídat, co dělají politici a mocné korporace. A mobilizovat veřejnost ve chvíli, když se jim zdá, že mocní se chovají špatně nebo ignorují vážné problémy. A snažit se do veřejné diskuse vnášet svoje vlastní témata, bez ohledu na to, o čem se právě mluví v parlamentu.

Musí být schopny jasně se vymezit oproti politické a ekonomické moci, pracovat vlastními metodami, na vlastním programu, s vlastními idejemi. Jinak ztratí vlastní raison-d´etre.

Jistě, opakuji – lobbying může přinést velké úspěchy a bez něj to zřejmě v určité míře nejde. Ale pokud nevládky zapomenou na to, že jejich cílovkou je veřejnost, nikoli politici, ztratí smysl. Pokud zapomenou, nebo si budou velice sofistikovaně zdůvodňovat, že změna je možná jedině shora a že je tedy třeba postupovat především velice takticky a pozitivně.

Nový zákon může přinést průlom v nějakém tématu spjatém s ochranou přírody. Prosazení takového zákona je důležité. Ale jakákoli nová koalice může přinést změnu toho zákona. A jedině postoj veřejnosti, lidí může dlouhodobě přinést podstatnou změnu v přístupu k životnímu prostředí a obecně samozřejmě v kvalitě a kultuře politiky.

To je pomalejší, náročnější a nesnadněji měřitelný postup, než jakým je ovlivnění nějakého legislativního procesu. Nicméně nevládky by takovou ambici mít měly. Jinak by bylo logické, aby aktivisté dotáhli svoji proměnu do důsledků a stali se buď experty na akademické půdě, poradci pro ekologickou korporátní kulturu nebo politiky.

Já pán – ty pán
Je fér připomenout, že tu tiskovou zprávu pro ministra Chalupu jsem podepsal i já a to jako programový ředitel Greenpeace. S odstupem ve mně převažuje pocit, že to byla chyba.

Ne, není to žádná tragédie vyslat ministrovi signál, že chceme slušnou věcnou diskusi. Na druhou stranu: proč by, probnoha!, měl někdo jakémukoli ministrovi připomínat elementární samozřejmosti, které se týkají jeho práce?! Včetně toho, že v téhle společnosti jsou lidé, kteří jeho oboru rozumějí…

Ten pozitivní přístup pak opravdu může vypadat jako přílišné vlísávání se do ministerské přízně, jako usilovné žmoulání smeknuté čepice v nervózních spocených prstech v předpokoji…

Prosím, když bude ministr chtít setkání a navrhne rozumný program, neodmítneme. Ale naším cílem přece není ukazovat komukoli, že jsme ochotni a schopni s ministrem jednat. Naším cílem je prosazovat věci, které považujeme za podstatné, dosáhnout toho, aby se o nich veřejně diskutovalo.

Ano, předpokládáme, že ministr do té diskuse také vstoupí a rozhodně mu v tom nehodláme bránit.


/ Psáno pro Ekolist.cz /