V diskusích o jaderné energetice se bezprostředně po pohromě v Japonsku mísí mnoho rovin: suverénní technokratický slovník expertů, vystrašený populismus jedněch politiků a bojovný populismus jiných politiků, alarmismus alarmistů a odbývání rozumné kritiky jako alarmismu… Je otázka, zda jsme schopni věcně diskutovat.

Karikatury a alarmisté
Jednou z oblíbených figur diskuse je ukazovat kritiky jaderné energetiky jako fanatiky, kterým je úplně jedno, že v české kotlině je pravděpodobnost tsunami nulová. I kdyby takoví zelení fundamentalisté hodně tlačili na pilu představ o globálním oteplování a stoupání hladiny oceánů, nemohli by z toho vytěžit víc než „téměř nulová“.

Takto vykreslené tupce pak může diskutující buď už jen předhodit veřejnému posměchu, nebo jim může ještě zasadit chladnou smrtící ránu v podobě poznámky typu: v našich geologických podmínkách nehrozí zemětřesení silnější než okolo stupně tři Richterovy škály.

To ovšem neznamená, že podobně naladění ideologičtí odpůrci jádra neexistují. Takoví s lehkou elegancí vykreslí obraz světa, v němž je lépe držet se pelestě vlastní postele v ložnici s utěsněnými okny a nevycházet ven, protože tam se pravidelně dějí takové věci jako pády meteoritů na jaderné reaktory. Tsunami nemáme, ale meteority zčasu na čas padají…

Sieverty, politici, lobbisté.
Tuhle skupinu diskutujících doplňují lidé, kteří hovoří v „sievertech“ respektive „milisievertech“ a nenechávají nikoho na pochybách, že jejich tvrzení jsou vědecky podložená.

Problém spočívá v tom, že jednotlivá „vědecká“ tvrzení se vzájemně vyvracejí a mnohdy je nelze ověřit. Síla expertů a kouzelníků jak je známo například už od doby starověkých egyptských kněží spočívá právě v jejich nesrozumitelnosti. Kdyby jim bylo rozumět, mohl by se jim pod ruce dívat kdekdo a dospět k závěru, že jejich dovednosti nemají božský charakter.

Chladnou skupinu „sievertistů“ osvěžují rozohnění politici, kteří se předhánějí v přesvědčivosti na téma, nakolik to myslí dobře se svými voliči. Dokážou například zcela přehodnotit názor, kterým to s voliči mysleli úplně nejlépe ještě třeba den před výbuchem ve Fukušimě. Je velmi pravděpodobné, že jejich postoj se bude vyvíjet v závislosti na blízkosti voleb a míře strachu z katastrofy. Nikoli v závislosti na tom, co si myslí a vědí o jaderné energetice.

Vedle tohoto typu politiků vypadají jako vzor charakteru ti, kteří trvají na svém názoru a odmítají se nechat ovlivnit „mediální hysterií“. Slabinou tohoto postoje může být, že se opírá buď o expertízy „sievertistů“, které jak známo mohou vyvrátit expertízy jiných „sievertistů“, nebo o tlak lobbistů.

Lobbisté jsou další skupinou diskutujících. Tedy popravdě: oni ani tak moc nediskutují. A ani moc neříkají, že by to s někým mysleli dobře, kromě sebe samých. Co si myslí o jaderné energetice, nevíme.

Týká se nás to vůbec?
Situace je krajně nepřehledná. V Japonsku došlo ke katastrofě, zemřely tam zřejmě desítky tisíc lidí, jaderné reaktory jsou poškozené a mimo kontrolu. Na tomto pozadí probíhají debaty expertů, politiků, alarmistů a médií. Hodně lidí má strach, jiným připadá situace spíš napínavá a zajímavá, další jsou přesvědčeni, že nebezpečí nehrozí a vše půjde dál jako dosud. Rozšířenými metodami diskuse jsou používání esoterického jazyka, zesměšování protivníka, tvrdá hra na city…

Naléhavě se vnucuje otázka, zda jsme schopni vést o jaderné energetice věcnou, srozumitelnou diskusi. Byť to tak na první pohled nevypadá, je to přitom téma, které si významem pro naši budoucnost nezadá třeba s důchodovou reformou. A tu se přes všechny obstrukce politiků pochopit snažíme.

Nejde tu „jenom“ o bezpečnost, ale bezprostředně i o rozhodování o investicích v řádu stovek miliard korun. Ty bude tato ekonomika investovat buď do nového Temelína nebo do alternativních technologií. Buď do stávajícího systému, kterému hrozí zastarání, bezpečnostní rizika a prodražování, nebo do nových technologií, kterým s největší pravděpodobností patří budoucnost, ale nejsou vyzkoušené.

Dopady takové volby se natvrdo mohou projevit až za deset i více let. Ale pak s nimi bude velice těžké pohnout. A bude nezbytné s nimi žít. Do značné míry vymezí, jestli tahle země bude technologicky a ekonomicky vyspělá, či nikoli, jestli bude patřit mezi úspěšnější a spokojenější, či spíše mezi chudší, frustrované, ohrožené.

Ne, tohle není abstraktní téma, v němž by veřejnost měla ponechat rozhodující part pouze odborníkům a politikům a sama se nechat obsadit do role diváka, který je jen občas vzrušen a vyrušen dramatickým průběhem děje.

Text vyšel 18.3. v Lidových novinách