Spolu s několika dalšími kolegy jsme obsadili část území, kde mělo dojít ke kácení. Propojili jsme stromy lanovými cestami a obsadili je, aby nebylo možné žádné z nich v této lokalitě porazit… Tentokrát nabízím nikoli svůj text, nýbrž ojedinělou osobní zkušenost z blokády Šumavy, jak ji zachytila moje kolegyně z Greenpeace Lenka Pipková.

Šílení občané
Kácení v Národním parku Šumava vyvolává už několik týdnů bouřlivé emoce nejen mezi odpůrci a zastánci, ale i mezi mnoha obyčejnými lidmi, kteří sice často málo chápou, o co v celém sporu jde, zato však mají jasný názor na blokádu i ekologické aktivisty.

Blokáda je nesmyslným krokem, aktivisté jsou blázni, jejich metody zcela neakceptovatelné. Není zapotřebí pokoušet se pochopit, o co jde. Jsme a priori proti jakékoliv formě aktivismu a přivazování se ke stromům, to už je vážně příliš. Tento pohled na jednu z forem legitimního občanského protestu není u nás nijak ojedinělý.

Co mě tedy vedlo k tomu, že jsem na Šumavu jela? To vážně nemám nic lepšího na práci?

Rozhodně to pro mě nebyla forma přivýdělku, jak si až překvapivě mnoho lidí myslí. Aktivistům pochopitelně nikdo neplatí. Občané se účastní blokády zcela ze své svobodné vůle, často v době dovolené…

Kůrovec před zákonem
Před odjezdem jsem měla informace o konkrétním dění především z médií, jak se později ukázalo v mnohém zkreslené, a samozřejmě „zaručené zprávy“, které kolovaly mezi aktivisty i neaktivisty – o místní domobraně, o propíchaných gumách aut aktivistů, vypuštěné brzdné kapalině, nenávisti, výhrůžkách i násilí…

Co se týká problematiky kůrovce samotného, bylo mi již od počátku jasné, že situace není černobílá.

Zbrklé rozhodnutí vedení národního parku kácet i bez předchozího odborného přírodovědeckého posouzení (pan Stráský, ač sám situace neznalý, názory přírodovědců odmítá) a příslušných povolení bylo v rozporu nejen s názorem odborné veřejnosti, ale především se zákonem.

Nebylo nutné se rozhodovat dvakrát – nelegální kácení a s tím spojená devastace jednoho z našich nejkrásnějších národních parků i přes existenci alternativních postupů bylo pro mě jednoznačným silným důvodem připojit se k blokádě a pokusit se mu zabránit.

Může být devastace šetrná?
I já, ekologická aktivistka, se nehrnu do nenásilných přímých akcí, jakou byla i blokáda, ráda. Mnohem víc mě potěší, když se podaří vše vyřešit jiným způsobem a ke krajnímu postupu tohoto typu nemusí vůbec dojít. Bohužel v případě nelegální devastace Národního parku Šumava už nic jiného nezbývalo.

Zástupce parku jsem opakovaně v médiích slyšela obhajovat kácení jeho nevyhnutelností, zároveň zazněla ujištění o šetrnosti metod práce, které prý život v NP nijak významně nenaruší. Pobyt na Šumavě mě bohužel přesvědčil o opaku…

Již samotná cesta na místo blokády mě plnila hrůzou – rozryté cesty, děsivě vypadající mýtiny, haldy vyskládaných pokácených kmenů… Cedulky upozorňující návštěvníky parku, jak se chovat, aby nerušili přírodu, vypadaly v té chvíli víc než výsměšně.

Přes den se k tomu přidal neuvěřitelný hluk motorových pil a aut, kterých parkem projížděly desítky. Často nebylo slyšet vlastního slova, a tak jsem měla o nenarušování klidu v parku hned jasněji.

Spolu s několika dalšími kolegy jsme obsadili část území, kde mělo dojít ke kácení. Propojili jsme stromy lanovými cestami a obsadili je, aby nebylo možné žádné z nich v této lokalitě porazit. Jak se při průzkumu terénu ukázalo, mnohé stromy označené k likvidaci byly zdravé, naopak některé neoznačené byly napadené kůrovcem.

Nenásilné protesty mi nejsou cizí a šumavská blokáda nebyla tím prvním, kterého jsem se zúčastnila. Až do této chvíle však byl vzájemný respekt všech stran sporu normou, respekt k vyjádření názoru nenásilnou formou samozřejmostí.

Válečná zóna
O to více mě překvapila situace na Šumavě. Přestože protest probíhal nenásilně, často jsem si připadala jak ve válečné zóně. Agresivní skupiny místních obyvatel vyhrožující účastníkům blokády, zastrašování a útoky, poškozování majetku aktivistů a jejich sympatizantů; brutalita a porušování zákona ze strany policie… to vše jsem okusila na vlastní kůži. Po svém zadržení Policií ČR jsem skončila s poraněním zápěstí na úrazové ambulanci v nemocnici.

Policisté neplnili svou zákonnou povinnost a nechránili občany, když dopustili kácení stromů v jejich bezprostřední blízkosti, nebránili nelegální těžbě a tedy porušování zákona. Zároveň se sami dopouštěli přestupku například kouřením v národním parku, čemuž nečinně přihlíželi jeho ochránci.

Na speciální plošině na stromu jsem strávila přes týden.
Život v koruně stromu snad někomu může připadat plný senzace a zábavy, který by chtěl zažít každý. Jedná se však zároveň o sérii extrémních situací doplněných těžkou prací, vysílením, nedostatkem spánku, zimou, o kvalitě hygieny a stravy se netřeba zmiňovat.

I přesto nelituji ani minuty prožité ve výškách. S velmi smíšenými pocity jsem sledovala, jak se les, kam nedosahovaly naše lanové cesty, den po dni mění v mýtinu, a jak naopak stromy okolo nás zůstávají stát.

Podařilo se nám zachránit ostrůvek lesa s několika sty stromy, a to stálo za všechny těžkosti.


Lenka Pipková

Plná verze textu s fotkami a videem je na webu greenpeace.cz