Co mají společného dvě o sebe opřené matrace a Leonardo da Vinci? Svět konceptuálního umění. U matraček to překvapí méně než u renesančního mistra, nicméně v Benátkách a na zámku Zbiroh dokážou divy.

Klasické matračky.
Dvě o sebe opřené matrace patřily k objektům, které mě na loňském Benátském bienále zaujaly nejvíc. Konceptuální umění v ryzí podobě. Alespoň podle lehce poučeného laika, za jakého se považuji.

Normální matrace přizdobené trochou barevných připínačků byly součástí expozice, již průvodní text vysvětloval přibližně jako „nebývale hluboký průnik do filosofie každodennosti, zahlédnutí podstaty neviděného v běžně viděných předmětech, jejichž vpád do zorného pole je právě funkcí jejich neviděnosti…“, a další a podobná obvyklá bla bla bla…

Tohle propojení umělec –kurátor/teoretik umění – vystavovatel mě v tomto klasickém provedení připadá fascinující. Můžete na tu hru přistoupit, ale také nemusíte. Můžete být rozhořčeni, nebo se tím bavit. Můžete to brát jako provokací dejme tomu například na úrovni gymnaziálního humoru nebo (post)moderní francouzské filosofie. Můžete se cítit nesví, mít pocit, že tomu prostě nerozumíte, že vám něco uniká, že nejste dostatečně in a cool. A můžete být samozřejmě taky naštvaní, že to je tak obrovský byznys, a přitom kde nic tu nic. A pochopitelně se všechny tyhle pocity a postoje mohou prolínat.

A svoje pocity můžete testovat hned ve vedlejším pavilonu, kde mezi obdobnými předměty stojí o zeď opřený úzký kus černě natřeného dřeva, nebo-li „Horizontální struktura“. A který je provázen vysvětlujícím textem velmi ale opravdu velmi podobným textu matračkovému.

Ve mně se zpravidla při návštěvách podobných expozic všechny zmíněné pocity prolínají a podle nálady převažují pobavenost a zaujetí nebo roztrpčenost, někdy i nuda. A co na to Leonardo?

Klasický krtek
K Leonardovi se dostanu. Ale ještě chci zmínit pavilon, který to u mě v Benátkách loni vyhrál. Severský pavilon tentokrát zaplnil svým projektem švédský umělec Andreas Eriksson. Pavilon o rozměrech menšího hangáru znázorňoval pohled Erikssona z okna jeho ateliéru. Umělec se dívá do ztemnělé zahrady, obdivuje stromy a krtince a trápí se tím, že do oken ateliéru narážejí ptáci a umírají.

A totéž či téměř totéž mohli zakusit návštěvníci Bienále: po stěnách rozvěšeny temné, některé prostě celé šedé či černé obrazy. Na zemi velké bílé kvádry znázorňující trávu a vedle nich bronzové odlitky krtinců a tělíček mrtvých ptáků.

Jakoby se do vás přímo propaloval smutný a provinilý Erikssonův pohled. Tedy pokud víte, co máte očekávat a jste ochotni ty bílé kvádry považovat za adekvátní znázornění trávy v rámci té večerní atmosféry. A pokud vás bronzové odlitky krtinců prostě nedostanou tak, jako dostaly mě.

Mistr konceptualismu: Leonardo
Některá média minulý týden přímo hltala přípravy na vystavení Leonardova (auto)portrétu na zámku Zbiroh a posléze i zahájení výstavy. Získali jsme množství důležitých informací o způsobu převozu, počtu ozbrojenců, kteří dílo provázeli, nezbytné vlhkosti ve výstavním sálu, výši pojistky…, většinu z nich v žádoucím rytmu „právě teď“, „tady“ a „živě ze Zbiroha“.

Méně se už diskutovalo na téma, že ten obraz s největší pravděpodobností není Leonardův autoportrét. Prostě je to zřejmě portrét Mistra od nějakého neznámého malíře. Ale upřímně: je to úplně jedno.

Majitel zámku Zbiroh oznámil, že kvůli Leonardovi očekává návštěvu 40 000 lidí. Média mu zdarma poskytla reklamní prostor, který ten odhad činí zcela reálným. Lidé se pravděpodobně opravdu přijdou podívat na Mistra, ať už to je Mistrovo dílo – což není – nebo je to dílo nějakého třeba docela průměrného, staletí mrtvého malíře.

K obrazu už je k dispozici „příběh“, legenda, je to obraz jako žádný jiný. Tuto charakteristiku bezpochyby potřebuje: představte si, že by visel mezi desítkami dalších starých obrazů někde třeba v Louvru nebo Ermitáži, nebo v jakékoli větší galerii. Kdo kromě opravdových znalců by si ho všimnul jako něčeho pozoruhodného? Jestli vůbec někdo…

Bez „příběhu“ tento Leonardo prostě jako by nebyl. Podobně jako dvě o sebe opřené matračky. Nebo bronzové krtince.

Je otázka nakolik to vypovídá o obratném marketingu zbirožského pána, povrchnosti médií, současném umění nebo umění jako takovém.

Nebo o čemkoli jiném.


/Psáno pro Literární noviny/