Pravdu o Greenpeace se nedozvíte :-)
Po roce a půl jsem odešel z Greenpeace. Ne že by to bylo něco důležitého, leč připadá mi fér tu informaci s vámi sdílet, jelikož jsem tady začal psát právě jako programový ředitel Greenpeace.
Popravdě: leccos se mi v Greenpeace nelíbilo, něčemu jsem přestal důvěřovat, či jsem byl alespoň kritický k tomu, jakým způsobem to propagují či argumentují. Neznamená to ovšem, že by mi nadále na Greenpeace nebyla řada věcí sympatická. A neznamená to také, že bych tady či kdekoli jinde hodlal zveřejnit cosi jako „Pravda o Greenpeace“. Nebyl jsem nasazený mediální agent uvnitř Greenpeace, stejně jako jsem nebyl a nebudu nasazený „zelený“ agent v médiích.
Pokud jde o to, co jsem psal ve svém profilu – že bych chtěl zkusit ještě něco užitečnějšího a smysluplnějšího než být profesionálním novinářem, tak to zřejmě nevyšlo. Asi jsem na to moc velký individualista a skeptik. Nebo nic jiného neumím
Veřejný intelektuál
Ostatně: píšu pro Literární noviny a mimo jiné jsem teď psal o knize Intelektuál ve veřejném prostoru, která nedávno vyšla. Je to sice trochu nepřehledný sborník textů cca třiceti našich publicistů, filosofů, akademiků, vědců..., nicméně je tam řada zajímavých otázek a námětů a některé příspěvky jsou vynikající.
Tohle je začátek textu pro Literárky:
Stát se nedokáže vyrovnat s tím, co přináší globalizace, demokracie prochází krizí, finanční krize se pravděpodobně znovu vrátí a tradiční hodnoty se naopak zdají být nenávratně pryč. Jaké budou důsledky globálních problémů nikdo neví. Ale zdá se být čím dál tím jasnější, že politici – nejenom u nás – nepřinášejí dobrá řešení. Může pomoci „veřejný intelektuál“? A existuje vůbec někdo takový?
Je to jen legendární postava, nebo opravdu existuje někdo, kdo se moci nebojí ani se jí nedá zkorumpovat, je stejně kritický k panujícím ideologiím i k vlastním východiskům, klade podstatné otázky, je vzdělaný a přitom srozumitelný, má charisma, dokáže získat veřejný vliv a uchovat si nezávislost...? Je to jen idealizace, která se odvolává na Sókrata a osvícenské myslitele, nebo je možné někoho takového potkat na ulici nebo v akademických kruzích i dnes? A chceme ho vůbec potkávat?
Intelektuál sobě
Můj pocit je, že intelektuál, kterého potřebujeme není nutně nějaký supervzdělanec, nositel x akademických titulů. Je to odvážně a kriticky uvažující člověk a v ideálním případě, je to každý, kdo vstupuje do veřejných debat, či přemýšlí o politice v širokém smyslu slova. Tedy vpodstatě každý občan.
Dnes nás válcují různé odborné specializované jazyky, zejména ten ekonomický a zdá se, jakoby o veřejných věcech mohl rozhodovat jen úzký okruh expertů. Jsou téměř nekritizovatelní a neodvolatelní. A jsou pevně propojení s politickou a ekonomickou mocí. Jasně, že většina z nás nemá odpovídající ekonomické či jiné specializované vzdělání, aby se s nimi mohla pustit do odborné diskuse..
Ale všichni máme v té či oné míře schopnost nepřijímat automaticky to, čemu nerozumíme jako Pravdu, požadovat srozumitelné vysvětlení a ptát se na podstatné věci typu, jestli je to „dobré“ a „spravedlivé“.
Máme schopnost ukázat, že to, co se vydává za Pravdu či Samozřejmost je jen jedna z možností, jeden úhel pohledu. A nutit „mocné“ k diskusi.
Popravdě: leccos se mi v Greenpeace nelíbilo, něčemu jsem přestal důvěřovat, či jsem byl alespoň kritický k tomu, jakým způsobem to propagují či argumentují. Neznamená to ovšem, že by mi nadále na Greenpeace nebyla řada věcí sympatická. A neznamená to také, že bych tady či kdekoli jinde hodlal zveřejnit cosi jako „Pravda o Greenpeace“. Nebyl jsem nasazený mediální agent uvnitř Greenpeace, stejně jako jsem nebyl a nebudu nasazený „zelený“ agent v médiích.
Pokud jde o to, co jsem psal ve svém profilu – že bych chtěl zkusit ještě něco užitečnějšího a smysluplnějšího než být profesionálním novinářem, tak to zřejmě nevyšlo. Asi jsem na to moc velký individualista a skeptik. Nebo nic jiného neumím
Veřejný intelektuál
Ostatně: píšu pro Literární noviny a mimo jiné jsem teď psal o knize Intelektuál ve veřejném prostoru, která nedávno vyšla. Je to sice trochu nepřehledný sborník textů cca třiceti našich publicistů, filosofů, akademiků, vědců..., nicméně je tam řada zajímavých otázek a námětů a některé příspěvky jsou vynikající.
Tohle je začátek textu pro Literárky:
Stát se nedokáže vyrovnat s tím, co přináší globalizace, demokracie prochází krizí, finanční krize se pravděpodobně znovu vrátí a tradiční hodnoty se naopak zdají být nenávratně pryč. Jaké budou důsledky globálních problémů nikdo neví. Ale zdá se být čím dál tím jasnější, že politici – nejenom u nás – nepřinášejí dobrá řešení. Může pomoci „veřejný intelektuál“? A existuje vůbec někdo takový?
Je to jen legendární postava, nebo opravdu existuje někdo, kdo se moci nebojí ani se jí nedá zkorumpovat, je stejně kritický k panujícím ideologiím i k vlastním východiskům, klade podstatné otázky, je vzdělaný a přitom srozumitelný, má charisma, dokáže získat veřejný vliv a uchovat si nezávislost...? Je to jen idealizace, která se odvolává na Sókrata a osvícenské myslitele, nebo je možné někoho takového potkat na ulici nebo v akademických kruzích i dnes? A chceme ho vůbec potkávat?
Intelektuál sobě
Můj pocit je, že intelektuál, kterého potřebujeme není nutně nějaký supervzdělanec, nositel x akademických titulů. Je to odvážně a kriticky uvažující člověk a v ideálním případě, je to každý, kdo vstupuje do veřejných debat, či přemýšlí o politice v širokém smyslu slova. Tedy vpodstatě každý občan.
Dnes nás válcují různé odborné specializované jazyky, zejména ten ekonomický a zdá se, jakoby o veřejných věcech mohl rozhodovat jen úzký okruh expertů. Jsou téměř nekritizovatelní a neodvolatelní. A jsou pevně propojení s politickou a ekonomickou mocí. Jasně, že většina z nás nemá odpovídající ekonomické či jiné specializované vzdělání, aby se s nimi mohla pustit do odborné diskuse..
Ale všichni máme v té či oné míře schopnost nepřijímat automaticky to, čemu nerozumíme jako Pravdu, požadovat srozumitelné vysvětlení a ptát se na podstatné věci typu, jestli je to „dobré“ a „spravedlivé“.
Máme schopnost ukázat, že to, co se vydává za Pravdu či Samozřejmost je jen jedna z možností, jeden úhel pohledu. A nutit „mocné“ k diskusi.