Máme šanci na svůj vlastní čas?

Je zvláštní, nakolik jsme ochotni přijmout horizont jednoho roku, jako něco důležitého, podstatného... Nebo spíš nakolik se nám média a trh snaží diktovat rytmus času v dávkách, které mají velmi náhodnou logiku. Alespoň ve vztahu k času našeho života.

Tragédie kultury a bezčasí
Nelze se tomu v těchto dnech v podstatě vyhnout: ankety, bilance, výhledy. Nejlepší kniha roku, film roku, trapas roku, politická událost roku, nejslavnější nebožtíci, sportovec roku, gól roku, osobnost roku... A taky třeba banka roku, jogurt roku, supermarket roku, víno roku, vesnice roku, výzdoba roku... A očekávání, na co se těšit: slevy hned po Silvestru, filmové premiéry příštího roku, nejočekávanější hry, knihy, auta...

Jistě, někdy je to i zábavné nebo zajímavé. Z pohledu novináře, byť třeba intelektuálního týdeníku/měsíčníku je to navíc i horizont předlouhý a nesmírně významný – náš výtvor zpravidla nepřežije právě ten týden. Nicméně je to zcela absurdní.

Buď tomu rytmu dominuje prostě pragmatický komerční zájem, v němž se bilance a jednotka času stávají marketingovým nástrojem – je přeci třeba si koupit „knihu roku“, naplánovat si návštěvu „premiéry příštího roku“ a uložit peníze do „banky roku“. Anebo je ten rytmus výrazem paradoxu, který, sociolog a filosof Georg Simmel nazýval tragédií kultury: Kultura se rozrůstá takovým tempem, že každá další generace má šanci obsáhnout z ní stále menší a menší část, takže se fakticky stáváme stále nekulturnějšími.

Obě roviny se navíc prolínají: V přemíře „kultury“ - od té „nejvyšší“ v galeriích, po tu „praktickou“ v podobě nákupů - je možno se orientovat jedině s pomocí lidí, kteří se v ní vyznají lépe, což shodou okolností bývají nejčastěji ti, kteří něco z té přemíry také prodávají. Je to logické, prostě se tomu opravdu věnují. Nabízejí nám přehled toho, co je možno za určitou, nepříliš dlouhou časovou jednotku – například jeden rok – zvládnout.

Existuje nějaká alternativa, kromě odsouzení se k nekulturnosti a pobytu v dezorientovaném bezčasí? Je možné odmítnout svoji vlastní kandidaturu na vítěze v anketě „otrok roku“?

Přání
Je to určitě velice nesnadné. Něco jako „přirozený čas“ našeho života je pohřbeno v útrobách moderní doby. Ale nechci se tady pouštět do obtížného a bezbřehého filosofování, třeba někdy příště, budete-li si to chtít přečíst... Teď jen přání...

Já chci strávit poslední den letošního roku a první toho příštího se svou partnerkou, do které jsem zamilovaný už několik let a do níž, jak doufám, budu zamilovaný stále. Koupíme si víno, které si kupujeme obvykle, protože nám chutná. Kateřina skoro nebude pít, protože čekáme dítě. Bude to každopádně naše „dítě roku“, ale rozhodně také dítě příštích let... To víno zvládnu bez problémů i sám... Na Silvestra navíc využiju výhody své volné pracovní doby, budu doma a přes den si přečtu nějakou dobrou knihu, což se ostatně snažím dělat skoro každý den. Velmi často to nebývají právě knižní novinky, ale knihy z minulého i předminulého století a v případě Platóna i z „minulého letopočtu“. Vzpomenu si na tátu, který letos umřel a moc mi chybí. A bude mi chybět i příští rok, i za dva roky, pořád... Vyměním si emaily se svými staršími dětmi, které budou slavit někde s kamarády a které nebudu atakovat ani sentimentem, ani filosofií, ale o kterých vím, že si nad „rokem“ udržují kulturní nadhled...

I vám přeju hodně vlastního intenzivního silného a dobrého času!

Vyšlo na webu Literárních novin