Trochu to připomíná situaci, jakoby třeba v řecké části Kypru jmenovali ministrem kultury Turka.

Tak ji opravdu máme téměř pod stromeček. Vládu. Skoro všichni kandidáti na ministry jsou jasní. Trochu zmatku do toho ještě vnese prezident Miloš Zeman. Ale už se nám to rýsuje. A v některých polohách to vypadá jako špatný vtip. Hodně špatný.

Andrej Babiš, Richard Brabec, Daniel Herman. To jsou v této souvislosti zřejmě nejvýraznější kandidáti, navíc proti nim pravděpodobně nic nemá ani prezident. Nemá smysl se vracet k obřímu potenciálnímu střetu zájmů Andreje Babiše – jednoho z největších tuzemských podnikatelů na postu ministra financí a místopředsedy vlády pro ekonomiku. O něm bylo alespoň prozatím napsáno už dost. Teprve na cestě do centra pozornosti jsou jeho potenciální vládní kolegové.

Brabec v hrsti
Richard Brabec je kandidátem hnutí ANO na pozici ministra životního prostředí. Podobně jako jeden z jeho slavných předchůdců Pavel Drobil by i Brabec raději „dýchal za průmysl“, ale životní prostředí bere. Celý život pracuje v chemičkách – Unipetrol, Spolana, Lovochemie. V Lovochemii, která patří Agrofertu Andreje Babiše, byl generálním ředitelem. Zároveň je členem představenstva naší největší chemické lobby - Svazu chemického průmyslu.

Brabec říká, že se v rámci Lovochemie zabýval i dopady na životní prostředí a má tedy potřebnou kvalifikaci. Jako generální ředitel skutečně patrně nemohl přehlédnout, že Lovochemie je třetím největším znečišťovatelem vod v Česku. Zájem chemiček je ale právě opačný než zájem ochrany životního prostředí, tedy tlak na zpřísňování norem pro znečišťovatele.

Je otázka, zda je možné si představit ještě jasnější střet zájmů? Jistě, osobně Richard Brabec pravděpodobně v žádném střetu zájmů není a podle zákona je vše v nejlepším pořádku. Je to i kvalifikovaný člověk, zkušený manažer. Politicky je to ale nepochybný a zásadní střet zájmů. To, že to našim politikům a zřejmě i velké části veřejnosti nevadí, je téměř nepochopitelné.

Myslím, že je důležité si uvědomit, že takto napřímo jako hnutí ANO a celá vznikající vláda do toho snad ještě nikdo nešel.

Plesnivina, moli, jezoviti...
Daniel Herman je kandidátem na ministra kultury a je pravděpodobně kultivovanější a schopnější člověk, než jeho dva bezprostřední předchůdci z TOP 09. Pokud shrneme hlavní body a vrcholy jeho kariéry, tak ale můžeme jen s mírnou nadsázkou konstatovat, že je to profesionální katolík a profesionální „přepisovač dějin“. Zejména v této kombinaci je to u nás věc dost citlivá.

Herman se do širšího povědomí dostal jako mluvčí České biskupské konference v letech 1996-2005. Předtím byl čtyři roky sekretářem arcibiskupa pražského Miroslava Vlka. Pohyboval se tedy stručně řečeno v nejvyšších patrech katolické církve.

Mezi lety 2010-13 přišel druhý vrchol jeho dosavadní kariéry: stal se ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Tedy ústavu, který od svého vzniku rozděloval odbornou i širší veřejnost a neustále musel čelit kritice, že je pracovištěm především ideologickým, pracujícím na politickou objednávku. Že slouží k „přepisování dějin“ z pohledu vítězů a skandalizování oponentů. Daniel Herman ústav z krize vyvést nedokázal. A byť mu pochopitelně nemůžeme připisovat za vinu, za jakých okolností ústav vznikl a jak byl veden do roku 2010, nezdá se, že by Herman chtěl jeho koncepci a vizi nějak měnit.

Tedy: společnost je rozdělená a z velké části i pobouřená církevními restitucemi. Společnost se jen zvolna vzpamatovává z rozdělování prostřednictvím černobílého zjednodušujícícho a politicky motivovaného „přepisování“ nedávných dějin. A za této situace se ministrem kultury stává Daniel Herman.

Je to náhoda? Prostě výsledek koaličního vyjednávání? Důsledek toho, že kultura vlastně nikoho nezajímá? Je to symbol nějakých důsažnějších trendů? Vtip, provokace?

Kombinace katolíků a přepisovačů dějin má v naší kultuře vážně dost pochybnou tradici. Jak psal Karel Havlíček Borovský: „Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti.“ V době postupující digitalizace zůstávají rizikem především ti „jezoviti“.

Přesto: Šťastné a veselé!

Vyšlo v Literárních novinách