ODS si zvolila za předsedu profesora politologie Petra Fialu. Symbolicky se tak završuje cesta, na jejímž počátku stojí první předseda strany profesor Václav Klaus.

(Pro přesnost: Klaus se stal předsedou ODS v roce 1991, profesorem až v roce 1995). Zda a nakolik ten „profesorský oblouk“ pomůže ODS, je nepochybně zajímavá otázka. Mnohem důležitější je ale to, zda tu jde o něco typického a důležitého pro českou politiku jako takovou.

„Neleader“ Fiala?
Převládající tón komentářů je jasný: 1) ODS se v hluboké krizi a na prahu totálního krachu rozhodla – teprve čas ukáže zda pouze symbolicky – odstřihnout od minulosti a zvolit si do čela zcela nové lidi. Vidí v tom vcelku logicky jedinou šanci na obnovení své politické síly. 2) Petr Fiala je dobrý symbol tohoto kroku. Je to kultivovaný, konciliantní člověk, který se už osvědčil nejen jako akademik, ale i jako ministr školství. Zároveň je to ale zcela netypický leader, je spíše „neleader“, který by se za „normálních podmínek“ předsedou strany nikdy nemohl stát. Nemá charisma, je příliš přemýšlivý, akademika a intelektuála v sobě prostě zakrýt nedokáže. Masy voličů neosloví, v ostrých zákulisních jednáních nemusí ostříleným borcům stačit.

A jsme u té základní otázky: Je to pro ODS z nouze ctnost, snaha o záchranu, přechodné období, po němž se vrátí k „normální politice“? Nebo to může být nový model nejen pro ODS, ale pro českou politiku obecně? Jaký je vlastně ten „profesorský oblouk“, čím vším naše politika prošla?

(Metodická poznámka: Oba „profesory“, podobně jako později v textu třeba „Babiše“ či „Okamuru“ používám jako určité „ideální typy“, nechci Fialu nijak jednostranně adorovat, ani Klause jednoduše bestializovat...)

Profesor a jeho doba
Není tu samozřejmě prostor na analýzu politiky Václava Klause a nemá cenu připomínat notoricky známé milníky. Zkusme jen několik postřehů, které mohou charakterizovat „profesorský oblouk“. Václav Klaus byl už jako akademik před vstupem do politiky člověk polemický, ostře vyhraněný, zastávající krajní pozice a spíše vždy rozdělující než sjednocující.

To byl osobnostní a intelektuální potenciál, který mistrovsky uplatnil v politice počátku devadesátých let: Rozštěpil Občanské fórum a vytvořil svoji ODS, s níž velice rychle převálcoval zbytky havlovské „nepolitické politiky“. Probojoval vítězství svého pojetí privatizace, svého pojetí přechodu ke kapitalismu. Až s pohrdáním odmítal úvahy o „třetích cestách“ či postupných pomalejších krocích. Bylo to „buď anebo“ a on zpočátku zpravidla vyhrával.

Jeho obdivovatelé a obdivovatelky – a skutečně jich nebylo málo – a stoupenci zdůrazňovali, že přes všechny nedostatky se přechod ke kapitalismu v Česku povedl. Byl rychlý, nedošlo k žádnému fatálnímu ekonomickému propadu, stala se z nás standardní evropská kapitalistická země a máme se tak dobře, jak jsme se nikdy neměli. A stejně už nelze provést experiment na téma, jak by se situace vyvíjela, kdyby se prosadil nějaký jiný názor na transformaci české ekonomiky a společnosti.

Kritici – a těch logicky přibývá – naopak zdůrazňují, že Klausova razantní bojovná bezohledná politika založila naši vlekoucí se společenskou a politickou krizi. A že žádnou „standardní evropskou zemí“ nejsme, nebo alespoň ne v tom smyslu, v jakém jsme si to představovali v roce 1989 s heslem „Zpátky do Evropy“.

Kupónová privatizace přinesla miliardové podvody a kompromitaci pojmu „podnikatel“, zákony byly od počátku programově o krok pozadu a právní stát tu nikdy nevzniknul, korupce se rozmáchla skrze celou společnost a politické strany se otevřely „kmotrům“. I proto, že Václav Klaus jako silná a nesnášenlivá osobnost nedával v rámci ODS prostor pro nové mladé politiky. Společnost se rozpadá, nedrží při sobě, lidé ztratili důvěru v demokratické instituce, politikou a politickými stranami přímo pohrdají. Nejvíc asi ODS. A tak volí „protestní“ a nová hnutí a doufají, že budou jiná a lepší než politické strany.

Jistě, Václav Klaus nemůže za všechno, ale nepochybně patří k těm výrazným politickým osobnostem, které po sobě toto dědictví zanechaly. Patrně poslední z této generace „otců zakladatelů“ je stávající prezident Miloš Zeman. Každopádně je jisté, že Klaus v devadesátých letech méně bojovné a akademičtější politiky porazil na hlavu a že byl pro dobu „přechodu ke kapitalismu“ politikem nejefektivnějším a nejpřipravenějším. Zda by nějaká alternativa byla lepší, zůstane už navždy ve sféře spekulací.

Nyní jsme ale už v jiné politické etapě. Bude patřit politikům typu Andreje Babiše? Potvrdí svoji pozici nejdůvěryhodnějšího politika podle průzkumů veřejného mínění Tomio Okamura? Bude tón udávat umírněná „úřednická politika“ Bohuslava Sobotky?

Nebo přichází čas „profesorů nového typu“?

Čas profesorů?
Petr Fiala tedy přebírá ODS v době, kdy je na pokraji krachu a politické strany obecně jsou v úpadku. I jako osobnost je jakoby opakem Václava Klause: Před razantními bojovnými řešeními dává přednost úvaze a je v tom natolik důsledný, že řadě pozorovatelů připadá až nudný a pomalý. Snaží se hledat konsensus a potřebuje čas. Na pozici ministra školství si právě těmito vlastnostmi – uvážlivostí a otevřeností diskusi – získal podstatnou část odborné veřejnosti a ve srovnání se svým předchůdcem Josefem Dobešem tam působil jako zjevení z nějakých fiktivních lepších časů.

Přesto ten převládající tón komentářů: Tenhle člověk nepatří do „normální politiky“, není to „leader“, nemá charisma... Proč? Může za to Fiala nebo „normální politika“? A proč není reakce opačná? Typu: Politika je v krizi, politici jsou nedůvěryhodní, lékem nejenom pro jednu politickou stranu tedy mohou být politici nového typu. Právě že úplně „jiní“ - bez „charizmatu“, které také může znamenat válcování těch ostatních a nulovou snahu po konsensu. Bez „zkušenosti“ a tvrdosti v jednáních, které mohou znamenat zanoření až po krk do korupčního a netransparentního prostředí. Bez skvělých marketingových gest, stvrzujících vyprázdněnost politiky, která se prodává podobně jako jakékoli jiné zboží a už si na nic víc ani nehraje...

Proč ti „noví“ politici mají být „Babišové“ a „Okamurové“, nikoli „profesoři“, typu Petra Fialy? Jako bychom předem počítali s tím, že tito „profesoři“ se do politiky prostě nehodí. Nikdy. Nejenom do té naší rozvrácené, zdiskreditované, zkorumpované, nedůvěryhodné... Do žádné politiky.

Je tohle součást dědictví „profesora a jeho doby“? Obranný reflex, v němž odmítáme pozitivní možnost v oblasti, kterou máme pevně zakotvenou jako oblast nepoctivosti, kariérismu, korpuce a všelijakého jiného svinstva? Nebo je to naopak realistické nahlédnutí povahy „demokratické politiky“ jako takové, ať už má líbivější podobu Norska nebo páchnoucí obrysy Itálie? Budou tu „Fialové“ vždy jen do počtu, nanejvýš jako překlenovací persony pro dobu, kdy se „normální politici“ musejí na čas schovat?

Tohle je ta podstatnější otázka, dalece přesahující problémy ODS, které skutečně nejsou z obecného hlediska nijak zvlášť důležité. Proč by nemohl být politik typu Petra Fialy protiváhou třeba Andreji Babišovi? Proč by právě přemýšlivý, rozšafný, na čas si dávající akademik neměl být modelem politika, který by mohl být povznesený nad střet zájmů, který by uměl prosazovat dlouhodobé vize a koncepce, vnesl do politiky slušnost a ideje a snahu po domluvě? Proč si rovnou říkáme, že to prostě nemůže klapnout?

Jistě, ukáže to teprve čas. Teď se stal Petr Fiala předsedou parlamentní ODS, ve volbách dostal dostatek hlasů, aby zasedl ve sněmovně... Přesto nepovažuju za pravděpodobné, že do naší politiky vstupuje „čas profesorů nového typu“.

Jedním z možných důvodů je to, že politika je opravdu jiná a tito „profesoři“ se v ní prostě nemají šanci prosadit. Tím druhým důvodem je naše vlastní předpojatost a fascinace „normálními“ razantními hrdiny, kteří dokážou vytvářet dramatické situace, dokážou pobavit, uhranout a později poslouží stejně dobře jako terč pro neméně intenzivní zklamání, kritiku, odmítání a pohrdání.

Nudní akademici nás prostě nezajímají. Nevzruší. Nepobaví. Nepostraší... Spíš to s nimi vážně ani nezkusíme.

Vyšlo na webu Literárních novin