Žirafy nezabíjíme!
Mají se zrušit zoologické zahrady?
Ředitelé českých zoologických zahrad reagují na naprosto absurdní veřejné zabití a rozřezání zdravé žirafy v kodaňské zoo. Hrdě říkají: "Žirafy nezabíjíme!“ A trochu tišeji dodávají: „Ale samozřejmě některá přebytečná zvířata utrácet musíme. Stane se to třeba takovému jihoamerickému praseti pekari.“
Celkově to ale vypadá, že jsme prostě kulturní národ: Zdravá žirafa má v naší zoo jistotu. Ne jako u těch barbarů v Dánsku. Ostatně, co čekat od národa, který nám do naší po všech stránkách spořádané a střízlivé metropole s minimální domácí spotřebou alkoholu a drog posílá tisíce na mol se opíjejících studentů?! Ale zpět ke zvířatům v nepřeneseném slova smyslu.
Renesanční kodaňská zoo
Stručně připomeňme, že kodaňská zoo utratila zcela zdravého samce žirafy. Neboť neměl vhodné geny pro chov. Byl prostě nadbytečný. Měl smůlu. Je to v souladu s veškerou legislativou a podporuje to i Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií.
Ředitel kodaňské zoo navíc zabití žirafy pojal jako přímo renesanční oslavu: Poprava byla veřejná a hned po ní následovala pitva. Lidé to prý prožívají jako fascinujícíc příběh a chtějí se dozvědět o zvířatech víc. Nu, což – renesanční umělci, které dodnes obdivujeme, kradli mrtvá těla z márnic, aby je mohli pitvat a učit se tak anatomii. A jeden z nejlépe vydělávajících umělců současnosti Damien Hirst by to mohl celé pojmout jako mimořádný konceptuální performativní artefakt. Kodaňský ředitel je pravděpodobně také umělec.
Ale jeho českým kolegům to připadá „nešťastné“. U nás se žirafy prostě nezabíjejí. Všichni sice chápeme, že se může stát, že zvíře je přebytečné a že se musí dát přednost zdravé reprodukci chovu před životem jedince... Ale žirafy? To takhle pekari, to ano. Zřejmě proto, že nemá tak dlouhý krk...
Logika zoo
Samozřejmě, že argumenty zoo mají logiku: Nemůžeme nechat množit zajatá zvířata přespříliš, musíme dbát na jejich množství a zdraví, žádný predátor to za nás neudělá. A vysazovat je do přírody většinou také nejde – jednak to stojí moc peněz, jednak často už není kam. Možnost předat zvířata jiné zoo je také omezená. (Byť v případě kodaňské žirafy se některé zoo třeba z Nizozemska nabízely...) A ostatně: Všude v lesích, i v rezervacích a národních parcích člověk reguluje množství zvířat. Je to prostě dnes jeho zodpovědnost. Ne, nemáme teď na mysli pytláky, kteří regulují slony kvůli slonovině, nýbrž promyšlené, zákonné a všeobecně prospěšné akce myslivců a strážců parků.
Co, proti tomu říct? Zvlášť když i ta kodaňská veřejná poprava měla kromě uměleckého vzrušení také pragmatický účel – maso zvířete posloužilo jako krmivo pro místní šelmy.
Ano, ta logika má samozřejmě pevné základy. A těžko si představit, že by její radikální odmítnutí třeba lidmi z Animal Liberation Front mohlo přinést nějaké pozitivní řešení – tedy, že by tím pozitivním řešením mělo a mohlo být okamžité vypuštění všech zvířat ze zoo do přírody, okamžité zrušení všech zoo a podobně.
Jenže: Jde o to, z jakého úhlu pohledu se na tu logiku díváme. A zda má smysl její kritiku odmávnout jen proto, že radikální aktivisti zpravidla nepřicházejí se systémovým „dlouhodobě udržitelným“ řešením.
Jde o to, zda tu veřejnou popravu zcela zdravého mladého zvířete budeme považovat v souladu s tou logikou za cosi nejen nezbytného, ale dokonce za pozitivní příklad toho, nakolik se člověk promyšleně stará o přírodu. Jak přejímá zodpovědnost, byť je to někdy bolestná zkušenost.
Nebo zda na ni budeme pohlížet jako na další doklad toho, že lidský vztah ke zvířatům a přírodě dosáhl absurdních technokratických, do sebe zahleděných a v důsledku sebevražedných rozměrů. Představa, že jsme „pány a vládci“ přírody, můžeme s ní volně manipulovat a brát ji jako neživoucí předmět, směřuje k přetvoření veškeré přírody v „umělé“ technické prostředí, včetně geneticky zmanipulovaného člověka. Pokud se to vše ovšem stihne dříve, než dojdou zdroje a obrazně řečeno stoupnou oceány.
Jestliže není řešením okamžité zrušení zoo, není jím minimálně ve stejné míře ani jejich obhajoba. Je dobré začít pojmenováváním věcí: Zabití té žirafy je absurdní tupá necitlivá zvůle. Systém zoo, který k němu nutně vede, je absurdní a je třeba bez odkladu pracovat na jeho změně.
Vyšlo na webu Literárních novin
Ředitelé českých zoologických zahrad reagují na naprosto absurdní veřejné zabití a rozřezání zdravé žirafy v kodaňské zoo. Hrdě říkají: "Žirafy nezabíjíme!“ A trochu tišeji dodávají: „Ale samozřejmě některá přebytečná zvířata utrácet musíme. Stane se to třeba takovému jihoamerickému praseti pekari.“
Celkově to ale vypadá, že jsme prostě kulturní národ: Zdravá žirafa má v naší zoo jistotu. Ne jako u těch barbarů v Dánsku. Ostatně, co čekat od národa, který nám do naší po všech stránkách spořádané a střízlivé metropole s minimální domácí spotřebou alkoholu a drog posílá tisíce na mol se opíjejících studentů?! Ale zpět ke zvířatům v nepřeneseném slova smyslu.
Renesanční kodaňská zoo
Stručně připomeňme, že kodaňská zoo utratila zcela zdravého samce žirafy. Neboť neměl vhodné geny pro chov. Byl prostě nadbytečný. Měl smůlu. Je to v souladu s veškerou legislativou a podporuje to i Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií.
Ředitel kodaňské zoo navíc zabití žirafy pojal jako přímo renesanční oslavu: Poprava byla veřejná a hned po ní následovala pitva. Lidé to prý prožívají jako fascinujícíc příběh a chtějí se dozvědět o zvířatech víc. Nu, což – renesanční umělci, které dodnes obdivujeme, kradli mrtvá těla z márnic, aby je mohli pitvat a učit se tak anatomii. A jeden z nejlépe vydělávajících umělců současnosti Damien Hirst by to mohl celé pojmout jako mimořádný konceptuální performativní artefakt. Kodaňský ředitel je pravděpodobně také umělec.
Ale jeho českým kolegům to připadá „nešťastné“. U nás se žirafy prostě nezabíjejí. Všichni sice chápeme, že se může stát, že zvíře je přebytečné a že se musí dát přednost zdravé reprodukci chovu před životem jedince... Ale žirafy? To takhle pekari, to ano. Zřejmě proto, že nemá tak dlouhý krk...
Logika zoo
Samozřejmě, že argumenty zoo mají logiku: Nemůžeme nechat množit zajatá zvířata přespříliš, musíme dbát na jejich množství a zdraví, žádný predátor to za nás neudělá. A vysazovat je do přírody většinou také nejde – jednak to stojí moc peněz, jednak často už není kam. Možnost předat zvířata jiné zoo je také omezená. (Byť v případě kodaňské žirafy se některé zoo třeba z Nizozemska nabízely...) A ostatně: Všude v lesích, i v rezervacích a národních parcích člověk reguluje množství zvířat. Je to prostě dnes jeho zodpovědnost. Ne, nemáme teď na mysli pytláky, kteří regulují slony kvůli slonovině, nýbrž promyšlené, zákonné a všeobecně prospěšné akce myslivců a strážců parků.
Co, proti tomu říct? Zvlášť když i ta kodaňská veřejná poprava měla kromě uměleckého vzrušení také pragmatický účel – maso zvířete posloužilo jako krmivo pro místní šelmy.
Ano, ta logika má samozřejmě pevné základy. A těžko si představit, že by její radikální odmítnutí třeba lidmi z Animal Liberation Front mohlo přinést nějaké pozitivní řešení – tedy, že by tím pozitivním řešením mělo a mohlo být okamžité vypuštění všech zvířat ze zoo do přírody, okamžité zrušení všech zoo a podobně.
Jenže: Jde o to, z jakého úhlu pohledu se na tu logiku díváme. A zda má smysl její kritiku odmávnout jen proto, že radikální aktivisti zpravidla nepřicházejí se systémovým „dlouhodobě udržitelným“ řešením.
Jde o to, zda tu veřejnou popravu zcela zdravého mladého zvířete budeme považovat v souladu s tou logikou za cosi nejen nezbytného, ale dokonce za pozitivní příklad toho, nakolik se člověk promyšleně stará o přírodu. Jak přejímá zodpovědnost, byť je to někdy bolestná zkušenost.
Nebo zda na ni budeme pohlížet jako na další doklad toho, že lidský vztah ke zvířatům a přírodě dosáhl absurdních technokratických, do sebe zahleděných a v důsledku sebevražedných rozměrů. Představa, že jsme „pány a vládci“ přírody, můžeme s ní volně manipulovat a brát ji jako neživoucí předmět, směřuje k přetvoření veškeré přírody v „umělé“ technické prostředí, včetně geneticky zmanipulovaného člověka. Pokud se to vše ovšem stihne dříve, než dojdou zdroje a obrazně řečeno stoupnou oceány.
Jestliže není řešením okamžité zrušení zoo, není jím minimálně ve stejné míře ani jejich obhajoba. Je dobré začít pojmenováváním věcí: Zabití té žirafy je absurdní tupá necitlivá zvůle. Systém zoo, který k němu nutně vede, je absurdní a je třeba bez odkladu pracovat na jeho změně.
Vyšlo na webu Literárních novin