Potáhnou Rusové na Prahu?

V médiiích a na diskusních fórech se začíná šířit úvaha, že ruská armáda může během 48 hodin převálcovat Ukrajinu a dorazit na slovenské hranice. Co si budeme namlouvat – během dalšího půl dne může být u Prahy. Dá se tomu ubránit? Nikoli Putinovi. Médiím.

Měřítkem jednostranné propagandy českých médií ohledně témat Ukrajina, Krym, Západ, Putin je pro mě to, že do tábora pochybovačů zahání leckdy i přesvědčené obhájce Západu a kapitalismu, kteří mají zároveň přímo atavistickou hrůzu z Ruska. Na myslícího člověka je toho prostě leckdy moc.

Aby bylo jasno: Tohle je komentář, nehraje si to na žádnou vyčerpávající obsahovou analýzu médií, je to zobecnění z pohledu člověka, který sleduje média nadstandardně a snaží se pokud možno nepodléhat propagandě, ideologiím..., a přemýšlet.

Základ I: Jurodivá mocichtivost
Základní model českých mainstreamových médií, včetně těch veřejnoprávních je následující: Rusko se nikdy nevzdalo a nevzdá se ani v budoucnosti nároku na svoji sféru vlivu, za níž považuje cca bývalý „Východní blok“. Ukrajinou to může začít a je třeba počítat s tím, že v Praze to může skončit. Těžko říct, jak s Berlínem...

Nejde o abstraktní obavy, o chiméry, spekulace komentátorů, nýbrž o reálný základ ruské politiky. Je s tím třeba počítat. Tak to prostě je. Rusko nikdy nebylo jiné. A nikdy jiné nebude. Je to stále ta „prastará ruská jurodivost“. „Nevolnictví, socialismus, car, Stalin, oligarchie, Putin – všechno a všichni směřují k jednomu: Velké Rusi vládnoucí co největší části lidstva, či ji zprostředkovaně skrze kolaboranty ovládající,“ shrnuje v komentáři pro MF Dnes Vladimír Kučera.

To je model, z něhož mainstream médií i české politiky vychází. A dodává: Máme přece už také nějaké zkušenosti. A následují srovnání s Mnichovem a srpnovou okupací roku 1968. Výsledkem je, že řada, i chytrých a přemýšlivých lidí se opravdu Ruska bojí. Na tomto základě je možno vystavět pak už téměř cokoli. Protože, rozumíte, je přece jasné, že cokoli Putin a jeho kolegové/komplicové řeknou, je lež, je jen ideologická příprava útoku, agrese, okupace, mediální bojová příprava.

Základ II: Demokratický Západ
Druhým všeprostupujícím modelem je tvrzení, že co pochází ze Západu, konkerétněji tedy z USA a EU je garancí demokratičnosti, dodržování lidských práv a civilizovanosti obecně. Konfrontace s Ruskem, s Východem vylučuje jakoukoli „relativizaci“. Je to prostě tak: Kdo není s námi, je proti nám. Chce tady snad někdo srovnávat Rusko a EU z hlediska demokracie, dodržování lidských práv, počtu politických vězňů, práv homosexuálů a menšin obecně, svobody slova a shromažďování, úcty k důstojnosti jednotlivce...? Chce tady někdo raději být součástí „Sovětského svazu“ než EU?

Nechce, že. A pak také není možné zpochybňovat Majdan. To byl a je přece také střet mezi Východem a Západem, mezi Evropou a Ruskem. Cokoli mimo tuto hlavní rovinu jsou detaily, nebo nepřátelská propaganda: Banderovci, neonacisti, antisemiti, radikálové nenávidějící nejen Rusko, ale i Evropu, vzájemné ostřelování, Molotovovy koktejly, zrušení diplomatické dohody mezi Janukovyčem, ministry zahraničí EU a opozicí... Nic z toho není důležité. Je to prostě buď anebo.

Jemnější rozlišování zakázáno. Kritický rozum nepovolen. Známe ty intelektuály, co po staletí vhánějí celé národy do totality. Toho už bylo dost. Je třeba uvažovat jednoduše, jasně a zřetelně. Buď anebo... A na tomto základě je možno postavit téměř cokoli.

„My“ můžeme klidně říkat, že je třeba „vrátit se k diplomatickému řešení“ a ignorovat to diplomatické řešení, k němuž došlo, a na které se odvolává Putin. Můžeme odsuzovat jakýkoli vstup vojsk na cizí suverénní území, natož snad v zájmu ochrany nějakých utlačovaných obyvatel... Můžeme cokoli. Je to boj o principy. Rozumíte?

Chvála rozlišování, aneb lze se z toho dostat?
Velkým pokušením je nechat se propagandou znechutit natolik, že se člověk obrátí na druhou stranu. Západ je v té perspektivně vytvářen nebezpečnými válečníky typu Georgea Bushe, či tragikomickými postavami typu Lubomíra Zaorálka. Pokrytectvím typu „humanitárního bombardování“ a „vývozu demokracie“ a ochrany lidských práv, které se stejně jako v jiných částech světa redukuje na kombinaci zájmů velkých korporací, geopolitického uvažování vojáků a ambicí politiků a jejich ideologií pronásledovaných poradců.

Je opravdu jedno, jestli jsme součástí Západu nebo Východu, koneckonců, co asi máme čekat, když jsme vklíněni mezi Německo a Rusko? Je jedno, jestli bude na Ukrajině Tymošenková, Janukovyč či jiná zkorumpovaná loutka oligarchů a toho či onoho mocnějšího uskupení? Majdan byl stejně vyprovokovaný a řízený Západem, o nějakou „vůli lidu“ tady ani v nejmenším nejde..., a volby tak nepomohou.

Vypadá to dnes jako pouhý snobský intelektuálský přepych, zvůle, kavárenská zpupnost, ale myšlení nám dovoluje rozlišovat více vrstev a nemusí se nutně pohybovat v rovině „když neplatí A, nutně platí B“.

Navzdory té či oné propagandě není jedno – tedy alespoň mě není jedno – jaká je kvalita demokracie, osobní svobody, úcta k individuu, k právům menšin, jaké jsou kulturní tradice v té které části světa. Není mi jedno, zda jsme součástí EU nebo Velkého Ruska – chci, abychom byli součástí EU. Jenom to neznamená, že by mělo cokoli bránit v tom, abych viděl i politiku a zájmy USA a EU kriticky. Ve stejné míře jako politiku Ruska. Ostatně, abych tak viděl i tu „kvalitu demokracie“.

USA a EU se v tomto konkrétním případě dost nevybíravě přetahují s Ruskem o Ukrajinu. Chřestí zatím zbraněmi méně, ale to rozhodně neznamená, že nelžou, nemanipulují, nespoléhají na propagandu, že si nezahrávají s velice nebezpečným a jednoznačně „neevropským“ vývojem. Anebo, že nezačnou „chřestit“ intenzivněji. Je ukrajinská vláda, která vznikla na základě nedodržení „diplomatického řešení“ a v níž je šest zástupců strany, jež se hlásí k antisemitismu a tvrdému nacionalismu, je tato vláda „proevropská“? Demokratická? Lidskoprávní?

A když řeknu „ne“, znamená to, že říkám, že bude správné, když Putin anektuje Krym a vyrazí směr Praha?

Jasně, je to možná jen ten kavárenský přepych. Ale odkud odjinud - nemyslím nutně z kaváren, ale z toho rozlišování - by měla vyrůstat nějaká „normální, lidská...“ politika? Odkud odjinud, než z toho, že ze sebe nechceme nechat dělat blbce?

Vyšlo na webu Literárních novin