Mimořádně silný Karas
Nevím, jestli se ujme úsloví „Trapný jako Karas na Krymu“, šanci, ale myslím má.
Sobotní reportáž zpravodaje České televize Miroslava Karase byla každopádně zcela mimořádná. (Reportáž celé Události otevírá.)
Miroslav Karas byl přímo u toho, když ruské jednotky a domobrana „dobyly“ poslední baštu ukrajinské armády na Krymu – leteckou základnu Belbek.
Reportáž začíná prolnutím heroického motivu obrany proti přesile a příběhu nezlomnosti lásky ve válečných podmínkách: Všechny jednotky už padly, všude vlají ruské vlajky..., až na jedno místo. Na základně Belbek vlaje vlajka ukrajinská a zní tu ukrajinská hymna. Zde jsou poslední vojáci, „kteří ještě nesložili zbraně a jsou připraveni se bránit.“ A navíc: „Napjatou situaci v ruském obklíčení na chvíli mírní svatba. On i ona spolu slouží na základně...“
Rychlý dramatický střih, stišený hlas: „Na přípitky ale není mnoho času...“ Asi za hodinu se na základně objevuje ruský důstojník, který „nevyjednává, diktuje“. Oznamuje Ukrajincům, že jsou na území Ruské federace a mají složit zbraně a jít domů. (Nikomu nevadí, že jsou při tomto „diktátu“ natáčeni televizním štábem.) Drama pokračuje: Za další hodinu předstupuje ukrajinský velitel před své lidi a vyzývá je, aby se připravili na vpád nepřítele...
Jedna z nejsilnějších scén: Reportér Karas stojí v kasárnách, za ním vycházkovým krokem ve zjevné pohodě a bez jakéhokoli spěchu kamsi odcházejí skupinky vojáků. Karas, dramatickým hlasem: „Je půl třetí odpoledne, vojáci se právě v tuto chvíli od svého velitele dozvěděli, že se mají rozejít na svá stanoviště a připravit se k boji, mají použít i střelnou zbraň.“ (Jak se později ukáže, je možné, že v kasárnách je opravdu jen jedna střelná zbraň, ale nepředbíhejme...) „Atmosféra každou minutu houstne,“ dodává reportér a popisuje obrannou taktiku Ukrajinců: „Vojáci dali k bráně vozidlo,“ ukazuje na běžný nákladní vůz. „Aby se sem nikdo nemohl dostat.“
A přesto: „Po zhruba další hodině vtrhávají ruští vojáci na základnu, obrněný transportér proráží plot a Rusové začínají střílet. Obránci jen s holemi v rukou se obracejí zády. Rusové jednotku rychle obsazují... Poslední ukrajinská jednotka na Krymu padla...“
Nebýt slov Miroslava Karase, mohlo by se zdát, že reportáž ústí do selanky: Střelbu neslyšíme, pohyb vojáků se zdá být vcelku spořádaný a bez jakýchkoli známek nepřátelství, či násilí, na obrněném vozidle sedí malé dítě a volá: „Rossija! Rossija!“... Do reality nás vrací moderátor Událostí Jakub Železný: „A autor té mimořádně silné reportáže Miroslav Karas teď z Krymu živě...“
Vyšlo na webu Literárních novin
Sobotní reportáž zpravodaje České televize Miroslava Karase byla každopádně zcela mimořádná. (Reportáž celé Události otevírá.)
Miroslav Karas byl přímo u toho, když ruské jednotky a domobrana „dobyly“ poslední baštu ukrajinské armády na Krymu – leteckou základnu Belbek.
Reportáž začíná prolnutím heroického motivu obrany proti přesile a příběhu nezlomnosti lásky ve válečných podmínkách: Všechny jednotky už padly, všude vlají ruské vlajky..., až na jedno místo. Na základně Belbek vlaje vlajka ukrajinská a zní tu ukrajinská hymna. Zde jsou poslední vojáci, „kteří ještě nesložili zbraně a jsou připraveni se bránit.“ A navíc: „Napjatou situaci v ruském obklíčení na chvíli mírní svatba. On i ona spolu slouží na základně...“
Rychlý dramatický střih, stišený hlas: „Na přípitky ale není mnoho času...“ Asi za hodinu se na základně objevuje ruský důstojník, který „nevyjednává, diktuje“. Oznamuje Ukrajincům, že jsou na území Ruské federace a mají složit zbraně a jít domů. (Nikomu nevadí, že jsou při tomto „diktátu“ natáčeni televizním štábem.) Drama pokračuje: Za další hodinu předstupuje ukrajinský velitel před své lidi a vyzývá je, aby se připravili na vpád nepřítele...
Jedna z nejsilnějších scén: Reportér Karas stojí v kasárnách, za ním vycházkovým krokem ve zjevné pohodě a bez jakéhokoli spěchu kamsi odcházejí skupinky vojáků. Karas, dramatickým hlasem: „Je půl třetí odpoledne, vojáci se právě v tuto chvíli od svého velitele dozvěděli, že se mají rozejít na svá stanoviště a připravit se k boji, mají použít i střelnou zbraň.“ (Jak se později ukáže, je možné, že v kasárnách je opravdu jen jedna střelná zbraň, ale nepředbíhejme...) „Atmosféra každou minutu houstne,“ dodává reportér a popisuje obrannou taktiku Ukrajinců: „Vojáci dali k bráně vozidlo,“ ukazuje na běžný nákladní vůz. „Aby se sem nikdo nemohl dostat.“
A přesto: „Po zhruba další hodině vtrhávají ruští vojáci na základnu, obrněný transportér proráží plot a Rusové začínají střílet. Obránci jen s holemi v rukou se obracejí zády. Rusové jednotku rychle obsazují... Poslední ukrajinská jednotka na Krymu padla...“
Nebýt slov Miroslava Karase, mohlo by se zdát, že reportáž ústí do selanky: Střelbu neslyšíme, pohyb vojáků se zdá být vcelku spořádaný a bez jakýchkoli známek nepřátelství, či násilí, na obrněném vozidle sedí malé dítě a volá: „Rossija! Rossija!“... Do reality nás vrací moderátor Událostí Jakub Železný: „A autor té mimořádně silné reportáže Miroslav Karas teď z Krymu živě...“
Vyšlo na webu Literárních novin