Má smysl „vyhrát“ Ukrajinu? Nenávist, jednostrannost a už i volání po válce – obraz českých médií je hrozivý...

Přiznávám, že z komentáře Luboše Palaty na idnes.cz se mi udělalo zle. „Ale i tady to byli ruští agenti a proruští násilníci, kteří zažehnuli jiskru požáru, v němž pak desítky z nich uhořeli,“ popisuje Palata události v Oděse. Je to jasné: Ti, co uhořeli si za to mohou sami. Respektive – může za to Putin, který vyvolal agresi. A naopak: „Je vlastně zázrak, že se hněv Ukrajinců za ruskou okupaci Krymu proti Rusům až do pátku neobrátil. Je s podivem, jak trpně až dosud Ukrajinci ruskou agresi snášeli,“ doplňuje Palata.

To nyní končí. Oděsa je jasný vzkaz. I hodní Ukrajinci, na jejichž straně je Pravda, se mohou rozčílit.

V tom je ta Palatova pozice až obdivuhodná: Má jasno. Ví, kdo je v právu. A neváhá tedy volat do boje. Schvaluje zabíjení, vítá „protiteroristickou akci“ ukrajinské vlády, jíž se podle něj dá vytknout jen to, že nepřišla dřív... A zdaleka není sám.

Za Pravdu!
Možná ještě víc mě zasáhl militantní komentář v Respektu (Respekt 19/2014, text není na webu volně dostupný), na kterém pracoval jeho bývalý šéfredaktor Milan Šimečka. Šimečka je velmi vzdělaný, sympatický, intelektuál a na rozdíl od Palaty ho mám navíc rád jako kolegu i člověka. Milan se v komentáři ptá: „Proč není většina Čechů schopna nebo ochotna jasně rozeznat agresora od oběti, pravdu od lži?“ I on má jasno a vyzývá k zaujetí nekompromisního stanoviska.

Pravdu máme totiž „my“ – Západ, EU, NATO – a agresor je Putin. Pokud se nezbavíme zmatku ve svých hlavách a relativismu, ocitneme se ve velkém nebezpečí. Může to totiž vést „k rozkladu společenské dohody o tom, kdo jsme a kam patříme, a nahlodat důvěru v samotnou demokracii a také schopnost bránit ji – doma i za našimi hranicemi.“ Milan vyzývá, abychom si příklad vzali z militantních bojechtivých Poláků.

Ano, i Milan Šimečka má jasno: Ví, kdo má pravdu, kam patříme a co a jak máme hájit. Přiznává, že na Západě nefunguje všechno vždy ideálně, ale musíme si prostě vybrat: Pravda nebo Lež, Západ nebo Putin, demokracie nebo diktatura...

Je pozoruhodné, že novináři, kteří jsou běžně velmi ostražití vůči ideologiím a jsou často naladěni antikomunisticky – přidávám nyní k Palatovi a Šimečkovi mnoho dalších kolegů, kteří se v tuzemském mainstreamu včetně veřejnoprávních médií věnují Ukrajině - se najednou s takovou lehkostí uchylují k obhajobě jediné Pravdy... A to je něco úplně jiného, než představa, kterou sdílím: Že patříme do EU, nikoli do Ruska a že Rusko rozhodně není model demokracie hodný následování.

Hrozivý nedostatek soudnosti
Jistě, jsou i kolegové – je jich, myslím méně - kteří se uchylují k opačnému extrému. Buď kritizují Západ tak masivně a jednostranně, že se zdá, že favorizují Putina, nebo ho opravdu přímo favorizují. Ať už to dělají spíše jako reakci na převládající tón mainstreamu nebo to myslí upřímně a neméně bojechtivě, dopouštějí se stejné ztráty soudnosti jako více či méně militantní obhájci Pravdy Západu.

Zásadní totiž je, že si nemusíme vybrat mezi Západem a Putinem, tedy mezi Pravdou a Lží – či Lží a Pravdou - a dát tak „našim“ lídrům – nebo Putinovi - bianco šek na cokoli. Je to právě naopak: Jde o snahu nahrazovat černobílý propagandistický obrázek “angažovaných“ médií kritickým pohledem, soudností, která to má tak těžké už proto, že dobrat se nepropagandistických informací je téměř nemožné.

Jasné zadání pro „naše“ politiky – a samozřejmě i pro Putina - je jen jedno: Hledat kompromis, zabránit válce, zabránit eskalaci napětí, nehrát si na svaté tažení ve jménu Pravdy... Musí se to zkoušet dokud zbývá poslední nejmenší naděje, že se to povede. To nemá alternativu.

Kompromis
Jistě: Situace na Ukrajině je krajně nepřehledná a blíží se k občanské válce. S pravděpodobností hraničící s jistotou se Rusko na rozdmýchávání násilí a chaosu podílí a anexe Krymu zůstává anexí a není šance, že by se proměnila v naplnění Pravdy Východu. Na ovládání některých měst či alespoň jejich radnic na východě Ukrajiny se podílejí primitivní násilníci se zkušeností s vojnou v Afghánistánu či Čečně, kteří sní svůj sen o moci, hrdinství, vlastenectví nebo třeba jen beztrestném rozbíjení oken a zbití příznivců jiného fotbalového klubu... Ukrajinská vláda zjevně nemá situaci pod kontrolou, je s jinými primitivními násilníky v přímé koalici a o roli „západních agentů“ také není třeba pochybovat. A ti „vládní“ násilníci se s pomocí polorozpadlé armády snaží dobýt města ovládaná těmi druhými násilníky. Zkušenost z Afghánistánu a Čečny mají podobnou.

Vůbec není jednoduché určit, kdo se brání, kdo útočí, kdo za co bojuje... Pravděpodobné ale je, že jasnou většinu mají stále „civilisté“ - zmatení, mající strach a přející si, aby to vše co nejdřív skončilo

Je možné se přít o to, zda házet molotovovy koktejly na Majdanu a ve Slavjansku je v principu totéž, nebo je to jednou boj za svobodu a demokracii a podruhé je to projev terorismu. Zda posílat armádu na vlastní lidi je zločin, nebo je to normální a správná reakce státu na obsazování úřadů, policejních stanic a vyhlašování nezávislých „republik“. Zda bylo sesazení Janukovyče ústavní či nikoli, zda je ukrajinská vláda legitimní či nikoli, nakolik má „lid“ právo vzbouřit se proti vládě, s níž je nespokojený, kdy a jaké volby mají být...

Je možno se přít o mnoho dalších věcí, ale těžko lze vyvodit, že na jedné straně stojí Pravda, zatímco na druhé je Agrese. A nelze vyvodit ani to, že kompromis už není možný.

Na první pohled to naopak vypadá vcelku přehledně: Ukrajina může/má být neutrální – ani NATO, ani EU, ani „svazová republika“ - může/má být federalizovaná, či s posílenou autonomií některých oblastí a může/má za to získat garance od Západu i Východu, že se obě strany budou podílet na její hospodářské obnově. Zatím hraje roli zástavy v boji Západu s Ruskem. Nešťastnou roli, protože o Ukrajince tady rozhodně nejde, nebo alespoň nikoli na prvním místě. Země je ještě chudší, zničená, nešťastná, zmobilizovaná, znesvářená na léta...

Sebenaplňující proroctví
Tvrdit, že „my“ na tom nemáme svůj podíl, je absurdní. Tvrdit, že musíme Ukrajinu „vyhrát“ je ještě absurdnější. Tvrdit, že se musíme chránit před Ruskem tím, že získáme Ukrajinu do NATO, je nehorázné. Je to ukázkové studenoválečnické myšlení, zacházení se svrchovaným státem jako s figurkou na šachovnici. „My“ na to máme právo, protože jsme „bílí“. „Černí“ to právo pochopitelně nemají... Ano – nemají. Stejně jako my.

Jistě: Militantní kolegové a intelektuálové moji pozici lehce odbudou jako typický a nebezpečný příklad appeasementu, s nímž přece máme ty nejhorší zkušenosti. Přesně toto Putin chce – rozleptat, uchlácholit, oslabit.... A pak udeří. Nesmíme ukázat slabost, nesmíme ustoupit, musíme být připraveni k boji...

Podle mě je to tak: Každý, kdo vyzývá k boji – ať za tu či onu stranu -, zejména každý intelektuál a novinář, který nahrazuje kritické myšlení a humanismus myšlením vojáka, nese přímou spoluzodpovědnost za to sebenaplňující proroctví. Že na Ukrajině se nepodaří zabránit občanské válce. Že Putin dříve či později na Ukrajinu vpadne. A že pak možná půjde dál. Do Pobaltí. A na Slovensko. A dál... Že světu nezbývá než se pohybovat ve střetu Pravdy a Lži, Dobra a Zla. Než vstoupit do období nové studené války. Než bojovat.

V tom si vybrat musíme: Jestli je našim zadáním pro politiky boj a obrana Pravdy všemi prostředky. Nebo jednání, kompromis a používání kritického rozumu.


Vyšlo na webu Literárních novin