„Vstaň a ničeho se neboj,“ řekl hlas španělsky a dvě ruce vystoupily z obrázku v novinách. A Floribeth Mora Diazová se uzdravila.

Myslela si, že umírá, doktor jí nedával mnoho šancí – výduť na mozkové tepně nešlo operovat. Nicméně pokyn a zjevení zesnulého Jana Pavla II. ji vrátily do života. A výduť zmizela. Ostatně, možná to kostarický neurolog, který Moru léčil, tak trochu očekával – vždy před začátkem vyšetření říkal: „S pomocí boží, pojďme na to!“ (S velkou chutí popisují proces svatořečení v časopisu Der Spiegel)

A byl to právě tento zázrak, který v konkurenci mnoha dalších kandidátů zvítězil a posloužil jako definitivní potvrzení faktu, že papež Jan Pavel II. byl světec.

Důležitější než rugby?
Svatořečení dvou bývalých papežů sledovaly stovky tisíc lidí přímo v Římě a dvě miliardy diváků v televizi po celém světě. Ani ateista, který nemá katolickou církev právě v lásce, nemůže tedy říci, že to byla okrajová záležitost. Sledovanost byla srovnatelná třeba s mistrovstvím světa v rugby. Takže je zcela logické, že se tomu média věnují. Nic proti tomu.

Problém tu ale je. Široko daleko, kam se podíváte, vidíte buď prosté zpravodajství, ztišený obdiv k té důstojnosti nebo přímo nadšenou adoraci. A to včetně veřejnoprávních médií tohoto sekulárního státu, placených společností, která patří k těm nejvíce ateistickým na světě a v níž kredit katolické církve patří naopak k těm nejslabším.

OK, byl to svátek a nehodí se být zbytečně hrubý, kazit atmosféru, prosazovat za každou cenu vlastní myšlenky a pohledy... Přenosy z rugby také komentují spíše lidé, kteří ho mají rádi a kteří mu rozumějíi, než ti, kteří ho považují za násilnický hloupý sport. Tak proč by přenos v České televizi neměli komentovat zanícení katolíci či alespoň umírnění obdivovatelé církve či přinejmenším svatého Jana Pavla? Show pro miliony, svátek, proč to kazit? Rozdíl je jen v tom, že u toho rugby předem nevíte, jak to dopadne...

Jenže, stejně, víte co... Mám pocit, že u rugby si snad skoro nikdo nemyslí, že sleduje něco světodějného, co zakládá a uchovává a předává hodnoty, co by nás mělo tvarovat a vést. Snad se při těch přenosech ani moc nelže... Ale jak si poradit s tím, že se „zázrak“ bere jako něco samozřejmého, co se minimálně v rámci toho svátku nijak nezpochybňuje? Prostě konstatujeme, že tu máme dva nové světce. A že si to vrchovatě zasloužili, protože otevřeli církev a v případě Jana Pavla II. ještě přispěli k porážce komunismu.

Ale ruku na srdce – vážně tady někdo věří tomu, že zesnulý papež oslovil tu paní z Kostariky a vystoupil z těch novin? No, možná tomu někdo věří, ale tipnul bych si, že moc takových lidí tu nebude. A nestálo by za to, to přece jen alespoň zmínit? A co, že to ten papež udělal? Otevřel církev? A není to právě taky on, kdo údajně věděl o zneužívání dětí kněžími a nic neudělal? A kdo byl důsledně třeba proti antikoncepci a tím se zprostředkovaně zasloužil i o další masový rozmach AIDS?

A nějak výrazně se od té doby katolická církev změnila, otevřela? Máme důvod jí věřit, uctívat ji? Je to důvod k radosti, to masové nadšení nad prokázanými zázraky a svatořečením, nebo je to spíš důvod k nevolnosti a obavám?

Ale je taky samozřejmě možné, že je to celé podobně neškodné a nedůležité jako to rugby. Hodně lidí je nadšených, ale skoro nikdo to nebre nějak moc vážně. Na zázraky samozřejmě nevěříme, ale rádi se dojímáme a vzhlížíme. Show jako show. Tak proč do toho, ksakru vstupovat nějakým mudrováním?

Těžko říct. Snad proto, že možná ještě jsou nějaké věci důležitější než rugby.

Vyšlo na webu Literárních novin