Nedůležitý pan Winton
Triumf Prezidenta a Řádu.
Nicholas Winton si nakonec snad přece jen osobně přijde převzít Řád bílého lva na Pražský hrad. Prý se těší a bude se snažit, seč to půjde, vzkazuje z Londýna hradní ceremoniář, který Wintonovi předal osobní dopis od prezidenta Zemana.
Skvěle! Hradní slavnosti to dodá ještě trochu víc lesku. Ne že by ho potřebovala, to vůbec ne! Ale vemte si to: Tenhle chlapík, který pomohl zachránit 669 židovských dětí před transporty do koncentračních táborů a nikdy se nijak svými zásluhami zvlášť nepyšnil – byť to po válce zmínil, když kandidoval za labouristy, ale jak říká „nikoho to nezajímalo“ -, tenhle vysloveně skromný, charakterní, sympatický člověk a tak trochu hrdina a vzor, který před pár dny oslavil 105. narozeniny, pohybuje se už jen na vozíku a sotva dýchá, tak tedy tenhle muž se vynasnaží, aby dorazil do Prahy, na Hrad a od Našeho Prezidenta si převzal Řád.
To je přece triumf důležitosti našich Institucí a Řádů, ne?
Nezbývá než doufat, že se Nicholas Winton dožije alespoň předávání řádů a že případně nezemře přímo při slavnosti. Ale i obě ty neveselé události by se asi daly využít – představte si Prezidenta nebo alespoň jeho ceremoniáře, jak klade stužku Řádu na Wintonovu rakev, jež byla pochopitelně pro tyto účely převezena do Vladislavského sálu...
Někteří historici a věčně nespokojení komentátoři, publicisti, prostě ta smečka nepřejícných kritiků říkají, že měl Winton řád dostat už dávno, nebo že by mu ho měl prezident Zeman předat v předstihu a u něj doma. Tihle lidé opravdu vůbec nechápou, co je důležité. Vůbec ne!
Jednak bude mít Winton na Hradě šanci potkat se mezi oceněnými s někým takovým jako je třeba Michal David nebo Dalibor Janda, což pro něj bude nepochybně nevšední zážitek. A především: To načasování je naprosto přesné, dokonalé – smysl Wintonova života se završí a naplní v Praze. Poslední a definitivní zúčtování, cosi jako rozhřešení pocítí z rukou našeho pana Prezidenta.
Co víc si takový Winton může přát?
Vyšlo na webu Literárních novin
Nicholas Winton si nakonec snad přece jen osobně přijde převzít Řád bílého lva na Pražský hrad. Prý se těší a bude se snažit, seč to půjde, vzkazuje z Londýna hradní ceremoniář, který Wintonovi předal osobní dopis od prezidenta Zemana.
Skvěle! Hradní slavnosti to dodá ještě trochu víc lesku. Ne že by ho potřebovala, to vůbec ne! Ale vemte si to: Tenhle chlapík, který pomohl zachránit 669 židovských dětí před transporty do koncentračních táborů a nikdy se nijak svými zásluhami zvlášť nepyšnil – byť to po válce zmínil, když kandidoval za labouristy, ale jak říká „nikoho to nezajímalo“ -, tenhle vysloveně skromný, charakterní, sympatický člověk a tak trochu hrdina a vzor, který před pár dny oslavil 105. narozeniny, pohybuje se už jen na vozíku a sotva dýchá, tak tedy tenhle muž se vynasnaží, aby dorazil do Prahy, na Hrad a od Našeho Prezidenta si převzal Řád.
To je přece triumf důležitosti našich Institucí a Řádů, ne?
Nezbývá než doufat, že se Nicholas Winton dožije alespoň předávání řádů a že případně nezemře přímo při slavnosti. Ale i obě ty neveselé události by se asi daly využít – představte si Prezidenta nebo alespoň jeho ceremoniáře, jak klade stužku Řádu na Wintonovu rakev, jež byla pochopitelně pro tyto účely převezena do Vladislavského sálu...
Někteří historici a věčně nespokojení komentátoři, publicisti, prostě ta smečka nepřejícných kritiků říkají, že měl Winton řád dostat už dávno, nebo že by mu ho měl prezident Zeman předat v předstihu a u něj doma. Tihle lidé opravdu vůbec nechápou, co je důležité. Vůbec ne!
Jednak bude mít Winton na Hradě šanci potkat se mezi oceněnými s někým takovým jako je třeba Michal David nebo Dalibor Janda, což pro něj bude nepochybně nevšední zážitek. A především: To načasování je naprosto přesné, dokonalé – smysl Wintonova života se završí a naplní v Praze. Poslední a definitivní zúčtování, cosi jako rozhřešení pocítí z rukou našeho pana Prezidenta.
Co víc si takový Winton může přát?
Vyšlo na webu Literárních novin