Zažíváme obrat v ekonomické diplomacii i fóbiích prezidentů.

Prezident Miloš Zeman se příští týden sejde s vládou a mimo jiné bude klást důraz na „ekonomickou diplomacii“. Tedy také na to, aby kabinet odstraňoval překážky ve vztazích ze zeměmi, které „disponují rozsáhlými zásobami surovin.“

Je to inspirativní pro dílčí úvahy nejenom o naší „ekonomické diplomacii“, ale i o zahraniční politice a osobnostech prezidentů.

Zdá se, že zažíváme obrat od „malé na vývoz orientované ekonomiky“ z dob Václava Havla, spíše k ekonomice otevřené dovozu a stabilním vztahům s velmocemi. Naším hlavním vývozním artiklem bývala „lidská práva a demokracie.“ (Jak známo sklu, uhlí a kaolinu už se tolik nedaří.) Nebyla sice zpravidla placena po zásluze, ale v určitých kruzích jsme za to získali nebývalou prestiž a vzhledem k našim moderním dějinám to alespoň někomu dávalo nějaký smysl. Nepodařilo se nám sice provést ani revoluci na Kubě, ani osvobodit Tibet, ani demokratizovat Irák a Afghánistán či Barmu, ani vyhladit Palestince, byli jsme ale poměrně důslední a čitelní. V něčem snad i úctyhodní.

Pak přišly námitky proti republice škodlivému „dalailamismu“, neboli dráždění zemí, s nimiž chceme obchodovat, něčím tak sporným jako je evropské pojetí svobody. A byl tu už jen krůček ke stabilizaci vztahů s Čínou prostřednictvím pokorného prohlášení, že Tibet je její součástí na věčné časy a naši diplomacii nikdy ani nic jiného nenapadlo. Na čitelnosti nám to spíš přidalo: V některých oblastech nadále zastáváme důslednou politiku svobody a lidských práv – Afghánistán, Irák, Izrael..., jinde jdeme na otevřenější dovozně- prgmaticko-přátelské vztahy, které prostě vycházejí z toho, co má na trhu momentálně větší cenu. Chováme se tedy možná „evropštěji“ než kdykoli dříve. Ale to je na samostatnou filosofickou disputaci.

Pokusme se to shrnout. Původní koncept důsledného vývozu svobody a demokracie nahrazujeme konceptem regionálně omezeného vývozu svobody a demokracie doplněným poznáním, že trhy jsou dostatečně svobodné na to, abychom se museli starat o jejich svobodu.

Základní námitky proti oběma koncepcím mohou znít tak, že naše vývozní artikly nikoho příliš nezajímaly, že ale i naše „pokora“ je spíše pod prahem rozlišovacích schopností velmocí, takže se ponižujeme spíše zbytečně než efektivně.

A k tomu přistupují ještě osobnosti našich prezidentů.

Rusofob, eurofob, islamofob
Filosof Pavel Barša ndávno napsal, že v „manichejistickém dělení“ světa na „my a oni“ není mezi našimi prezidenty velký rozdíl. Václav Havel mohl vedle Václava Klause, který zdůrazňoval národní suverenitu, vypadat sice jako „universalista“, ale podle Barši jsou to jen rozdíly mezi dvěma typy „kmenového parikularismu“.

Zjednodušeně: Havel byl „rusofob“ a jeho fóbie se rozšiřovala na vše „ne-západní“, „orientální“, nevnímal úhel pohledu „ne-západního“ světa a v tomto smyslu byl také jeho důraz na „lidská práva“ výběrový.

Jeho „kmen“ byl tedy sice rozvětvenější, než ten Klausův, ale stále to byl jen „kmen“. Klaus byl „eurofob“ a zdůrazňoval národní suverenitu v moři neregulovaného trhu. „Oni“ jsou nejenom Evropa, ale jakákoli příliš omezující organizace, instituce...

A konečně Zeman je „islamofob“, což potvrzují i jeho nedávné výroky po únosu křesťanských dívek v Nigérii a atentátu na židovské muzeum v Bruselu. „Nenechám se uklidňovat prohlášeními, že se jedná pouze o malé okrajové skupiny, domnívám se naopak, že tato xenofobie a tento řekněme rasismus nebo antisemitizmus vyplývá ze samé podstaty ideologie, o kterou se tyto fanatické skupiny opírají," řekl Zeman a vyvolal diplomatické napětí se Saúdskou Arábií, tedy zemí nepochybně „disponující rozsáhlými zásobami surovin“.

I prezident Zeman je tedy v určitých ohledech v „ekonomické diplomacii“ morálně důsledný a nevymění jasný názor za kdejakou surovinu. Alespoň s islámskými teroristy nikoli.

Zdá se, že je za těchto podmínek obtížné budovat koncepční „ekonomickou diplomacii“, případně jasnou a čitelnou zahraniční politiku. Strach z „neevropských barbarů“ se těsně prolíná se strachem z Evropy a vzhlížením k těm „barbarům“, kteří disponují zajímavými surovinami a hlavně penězi. Představy o „hodnotách“, „svobodě“, „demokracii“, „lidských právech“, respektive jejich „ceně“ se rychle mění.

Což o to, takto se může vyvíjet i filosofická diskuse a ani sama historie není uzavřená, natož evropský koncept demokracie a svobody. V tom by tedy problém být nemusel... Horší může být, že diskuse se u nás zpravidla netočí kolem myšlenek a argumentů, nýbrž kolem výběrových sympatií a fóbií. Jako bychom nadále neměli jasno v tom, co vlastně chceme vyvézt a kam, a co a odkud chceme dovážet.

Jedno řešení se ale nabízí. Když fóbie sečteme, zbyde nám vcelku jasný výsledek: Nejdůležitější a nejlepší jsme my sami. A podle toho by se měli chovat i všichni ostatní. Vystihl to už při kladení základního kamene Národního divadla v roce 1868 F.L. Rieger: „Jsme šlechtou mezi národy ostatními a diplomem k tomu slavná naše historie.“


Vyšlo na webu Literárních novin