České společnosti se přihodilo cosi cenného: zjistila, že volby mají smysl. Obrátí politickou scénu vzhůru nohama, pokud se většina k něčemu takovému odhodlá.

První povolební týden lze číst a slyšet spoustu vysvětlení. Jak je možné, že oranžová smršť vyvanula? Jak je možné, že „alternativní strany“ povýšily na úroveň skoro velmocí?

Žijeme v zemi, v níž došla trpělivost. Společnost ukázala, že jakýsi kolektivní pocit hranice existuje. Hranice, za níž nechce politiky a veřejné činitele vůbec dlouhodobě pustit.

Mezi časté interpretace českého volebního výsledku patří fenomén „Řecko“ a „proti-Paroubkovská kampaň médií“. Ani s jedním vysvětlením nesouhlasím.

Pokud se týká Řecka, nevěřím, že by tamní krach vyvolal zdejší strach, artikulovaný větou „u nás by to mohlo skončit stejně, kdyby…“ Česká veřejnost není zvyklá obracet se pro politickou inspiraci do zahraničí, není zvyklá hledat v českých skutcích zahraniční souvislosti. Domnělé voličovo zvolání „Hle, Řecko, musím volit proti ČSSD!“ je podle mého povolební konstrukcí.

Pokud se týká zásadního vlivu médií, nevěřím už vůbec. Některá média se možná stala za poslední roky povrchnějšími a jejich snaha udržet se na trhu vede k prvoplánovým změnám obsahu, ale vzpomeňme si: současné názorové rozdělení médií je stejné jako v dobách, kdy sociální demokracie vítězila. Proč „pravicové“ plátky nevyhrály volby tenkrát? Co je ovšem ještě důležitější: média časem vychovala českou veřejnost k jistému cynismu, jenž vede k čtenářovu odstupu od toho, co „se píše“. Neboli, český mozek není nastaven tak, aby volil podle novinových titulků a komentářů!

Zajímavé je, co lze cítit v pozadí řady povolebních interpretací. Když svádí na média volební výhru (která je prohrou) Jiří Paroubek, je to sice smutné, ale příznačné. Muž, který vsadil na záměnu politiky a guerillového marketingu, nemůže přemýšlet jinak, než že ho zdolal jiný (a ještě agresivnější) marketing. Ale jak k takovému názoru dojdou komentátoři, jakým je třeba Jiří Pehe? Opravdu považují zdejší společnost za mediálně – stádní? Tak či onak, i z těchto názorů lze cítit jakýsi pocit elitářské ukřivděnosti: ČSSD měla přece jasně vyhrát, a pokud nevyhrála, někdo tu „nespravedlnost“ musel způsobit!

Myslím, že vysvětlení pádu ČSSD je prostší: lidem se už ale opravdu nelíbilo žít v náladě agresivních útoků, politicky zneužívaných témat, konfrontace a (zdálo se) věčného boje, v němž skutečná témata hrají jen zástupnou, případně taktickou roli. Myslím, že větší část veřejnosti přiřkla vinu za (mnohdy nenávistnou) polarizaci veřejného života Jiřímu Paroubkovi, Jaroslavu Tvrdíkovi, Davidu Rathovi a dalším lídrům ČSSD. Nějaký čas je možná zábavné sledovat politiky, jak se mydlí, jak rudnou vzteky, jak hrubnou. Jenže žít se v tom dlouhodobě nedá.

Co s těmi billboardy?

Sociálním demokratům se teď nebude líbit spousta věcí. Především billboardy, které po nich zbyly jako důkaz: program jako urážlivé výkřiky, program jako polopravdy, program jako nesplnitelné vějičky na sociálně slabé. „Táta“ Škromach to přece přiznal: „Nemůžete nám věřit všechno, tohle je kampaň.“ Kampaň, k níž se nakonec přidaly i strany „nepřátelské“, samozřejmě. Ale ČSSD byla první a teď, pokud je agentury rychle nepřelepí, měla by své billboardy zakrýt raději sama. Třeba jen nějakou uklidňující barvou.

„Tati, já tomu vůbec nerozumím!“ naléhal na svého otce asi dvanáctiletý kluk na podzim 2009. Stáli spolu u okénka vlaku, jenž právě zastavil ve stanici Klánovice. Na peróně křičel velký plakát ČSSD, poukazující na sobectví ODS: „Školné a 270 miliard církvím“.
„Čemu nerozumíš?“ ptal se otec.
„Dát 270 miliard církvím je sobecký? A jak to souvisí se školným?“
Otec krčil rameny: „Nijak.“
„Copak komunisti církvím skoro všechno neukradli? Říkal nám to učitel na občance.“
Vlak se rozjel, otec mlčel. Nechtělo se mu mluvit se synem před lidmi o politice. „Zatraceně,“ pomyslel si. „Tenhle způsob komunikace jim nedaruju.“

Zajímavé je, že někteří vzdělaní – a veřejně se často vyjadřující - příznivci sociální demokracie zavírají dodnes před Paroubkovým stylem oči a odmítají jeho zhoubný vliv promítnout do úvah o volebním výsledku. Relativizace hodnot doběhla i je: výmluva, že „Topolánek je taky pěkně nevychovanej buran“, očividně veřejnost nepřesvědčila.

Mezi ty, kdo musí přiznat skutkem, o co před volbami šlo, je jistě David Rath. „Jeho“ krajské nemocnice přestanou proplácet třicetikorunové poplatky s vysvětlením, že peníze už došly. Jistě. Teď už nikomu hlasy nezískají. A účet? Kolik ten předvolební tahák veřejné rozpočty stál? Co kvůli němu není? A možná ani nikdy nebude? Po odpovědích na tyto otázky by teď měli volat všichni Středočeši.

Ale jistě, že to neskončilo

Jakkoli můžeme být spokojeni s tím, že destruktivní styl politiky, ničící obecnou kulturu, ve volbách prohrál, nebuďme naivní: česká společnost je stále na začátku a úspěch zcela nové, nečitelné strany je znakem spíše pokračující puberty, než usebrané dospělosti.

„Vážený pane,“ napsal mi před časem jeden čtenář, podepsaný jako Křída, „je mi opravdu jedno, jestli někdo „zneužije téma“, když to pomůže k potrestání viníků. Gripeny nebo pandury, ať je všechny zavřou!“
Jenže s tím já právě nesouhlasím.

„Českým poslancům pochopitelně nijak nešlo o podstatu aféry,“ napsal před několika měsíci ze Sněmovny reportér Aktuálně.cz Jan Němec. „Případ gripenů byl jen jedním z dopředu ohlášených balvanů, jimiž se ODS a TOP09 snaží přehradit levici možnost protlačit před volbami sadu sociálních zákonů.“

Přesně tohle nepotřebujeme: snižovat zájem občanů o politiku dalšími „náhradními“ či „zneužitými“ tématy; zvyšovat cynismus lidí pokračujícím využíváním parlamentu coby pouhé marketingové stranické základny; definitivně zničit zbytky důvěry ve veřejné instituce tím, že „podstatu problémů“ vždycky nějak převálcuje „taktika“.

Česká politická scéna, psal jsem tu před volbami, podstoupila v této disciplíně dlouhodobý vrcholový trénink. Poplatky za recept a za návštěvu u lékaře, byty někdejší OKD, zakázka na likvidaci ekologických škod, Opencard, privatizace letiště Praha a ČSA, České dráhy versus Student Agency, horní zákon, rozšíření pravomocí NKÚ na kraje a obce, dostavba Temelína a s ní související otázky bezpečnosti státu, Toskánská aféra a mnohé další nesly a nesou znaky sněmovní rozpravy, kterou zpravodajové médií správně označili za „zástupnou“.
Zdá se, že většina voličů letos nevybírala „své“ strany či „své“ programy, nýbrž volila proti někomu nebo proti něčemu. To „něco“ je podle mne prostředí, v němž přestáváme rozeznávat, co je míněno vážně a co je jen „pouhou“ politickou taktikou.

Takže, pane Křído, po těchto volbách platí totéž, co před nimi (a možná ještě víc):
Jako občané bychom od politiků měli chtít účinné zákroky proti korupci na jedné straně a pragmatická, ekonomicky výhodná a transparentní řešení velkých zakázek na straně druhé. Vztaženo ke stíhačkám, jestliže příště politici koupí či pronajmou stroje ve Spojených státech či jinde jen proto, že budou spoléhat na přízeň veřejnosti, která by si odklon od gripenů mohla vysvětlit jako protikorupční čin, stane se pravý opak. Nedůvěra bude znovu tady.

Demagogie jsme si užili dost. Na rozdíl od pandurů, gripen je sám o sobě špičkový stroj. Ostatně, i k tomu jsou politické výměny dobré. To, co byla pro jednu politickou generaci otázka nezbytné taktiky, pro jinou se může stát „pouhým“ věcným problémem.

Povolební Česko skutečně vyhraje, začneme-li politikům věřit. Že ve jménu čehosi nezamluví podstatu věcí. Že se smyslem jejich úřadů nestane souboj o vrtkavou přízeň pana Křídy.