Vláda Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše sice ještě neexistuje, ale rozumné nápady jí zřejmě už došly. Jak jinak rozumět veřejně diskutovanému odhodlání uvalit na některé firmy tzv. sektorovou daň?

Zvýšit příjmy státního rozpočtu je jistě chvályhodné, ale otázka zní: za jakou cenu?

Představme si mechanismus oné úvahy:

Sobotka: „Vyberme pro zvláštní zdanění sektor, který je nejbohatší.“
Babiš: „Vyberme sektor, který si to zaslouží.“
Sobotka: „Ano, sektor, který není populární.“
Babiš: „Sektor, po kterém neštěkne ani pes.“

Jde o populismus jako řemen, a tak jsou favorité známi předem: energetika, telekomunikace, banky. První dva zřejmě u budoucích vládců lobovali účinně a chytře, a tak zbyl ten třetí. Banky, kterým se teď všichni můžeme pomstít za poplatky - a za mnohá další příkoří. Vždyť komu banky vždycky poskytly to, oč byly žádány?

Potíž je v tom, že vůbec nejde o to, co si myslíme o bankách. Začít kastovat sektory a firmy na černé a bílé je cesta do pekel, a i ti, kterým „sektorová daň“ momentálně nehrozí, by se měli bránit. Jde o svobodné a rovné podmínky, jde o potencionální zneužívání politické moci, uplatňované nad podnikatelským sektorem.

Tuším, že to oba Jánošíkové vědí. Tento nebezpečný precedens se jim nemusí dlouhodobě vyplatit. Jednomu politicky, druhému podnikatelsky. Co když nějaké další vlády, inspirované nynějším kastováním, dospějí k přesvědčení, že chléb je strategická komodita, kterou nelze ponechat v soukromých rukách? Od zvláštního zdanění vybraných sektorů je k takovému nápadu už jen krok.

Pomineme-li otázku principu, jde zde i diskutabilní část ekonomická. Vyšší zdanění bankovního sektoru přinese státnímu rozpočtu dodatečných 14 miliard korun. Dobrá. Jenže v důsledku nových regulačních pravidel o kapitálové přiměřenosti se vyšším zdaněním sníží bankám možnost poskytovat úvěry firmám a domácnostem o cca 250 miliard korun. To může v české ekonomice - při její rostoucí závislosti na úvěrech - znamenat ztrátu 50000 pracovních míst a ztrátu tří procent hrubého domácího produktu v součtu čtyř následujících let. Nižší růst a vyšší nezaměstnanost by zvýšily deficit státního rozpočtu o 8 miliard korun, čímž se z velké části odmaže i onen původně zamýšlený příjmový efekt bankovní daně.

Od roku 1989 jsme zažili dost nebezpečných experimentů. Sektorovou daň bych si raději ještě dobře rozmyslel.