Na pražské Masarykovo nádraží, jehož střechou teče pasažérům do vlasů, přišla nová doba. Konečně i tady není člověk beze zpráv! Velká obrazovka zahání nudu čekajících: „Hůlka vypudil Vaňkovou z práce i z postele,“ stojí v nádražním zpravodajství v pátek 11. prosince. Ještě štěstí, že jsem šel zrovna kolem. Nevědět to, žil bych dezorientován.

Vzpomněl jsem si na Alexandru Korman ze společnosti T-Mobile, jak před pár týdny na žofínské konferenci o „Leadershipu“ říká: „Dnes je až příliš snadné veřejně se vyjádřit. Proč se tedy nevyjadřují lidé, kteří mají co říct? Proč to necháváme na těch, kteří tolik co říct nemají?“

Jiří Pavlíček, šéf Johnson & Johnson, tehdy odpověděl: „Máme se až moc dobře. Dnešní život je příliš pohodlný na to, aby se lidem chtělo obětovat svůj čas a energii ve prospěch druhých nebo celku.“

Účastníci diskuse, kterou pořádalo Fórum dárců, se shodli: v České republice nechybí osobnosti, nýbrž skutečné vzory. Částečně proto, že je doba nepoptává, dílem proto, že jsou schované v soukromých životech – a tedy neprobuzené.

Ano, chceme příliš. Jak je těžké být vzorem, ukázal nedávno celému světu Thierry Henry. Tento francouzský fotbalista „zařídil“ v rozhodujícím zápase kvalifikace mistrovství světa vítězný gól své země fotbalovým podvodem (nejprve dvakrát zahrál rukou, a pak přihrál spoluhráči na gól). Rozdíl mezi vzorem a obyčejným fotbalistou se počítal na hodiny: Henry sice přiznal porušení pravidel, ale až dlouho po zápase, ve chvíli, kdy ani pokorná slova nemohla nic změnit. Čas vzorů vypršel na hřišti za fotbalistova vítězného křepčení; hurá, rozhodčí nic neviděl…!

Podobně vypršel i čas vzorů celé řadě společenských lídrů, kteří se stali symbolem českého roku 1989. „Zatímco tehdy ovládalo společnost demokratické nadšení, dnes ji ovládají peníze,“ prohlásil nedávno jeden z listopadových „mladých a nadějných“ v mediální anketě. Bylo to kousavé a všeobecně kritické, ale jaká ironie: právě on je dvacet let po listopadu symbolem politického lobbyismu, který pomáhá měnit veřejný prostor ve zkorumpovaný guláš.

Česká média – včetně elektronické tabule na pražském Masarykově nádraží – se ráda soustředí na dvě základní témata. „Ze společnosti“ a „z peněženky“. Je to atraktivní: Hůlka zapudil Vaňkovou (nebo naopak) a Vaše peněženka vyschla. Teď právě čtu: Jaká část úsporného balíčku se dotkne i Vás?

Ne, že bych byl za vodou, ale mě se dotýká něco jiného. Cynismus těch, co mají vést. „Je čas vydělávání peněz, chlapče, tak jaképak vize?“

Libor Malý, majitel společnosti LMC, se na žofínské diskusi zamyslel nad ztrátou společenské energie s odzbrojující jednoduchostí: „Proč se vytratila snaha konat dobro? Protože dnes přemýšlíme jen hlavou. Myslíme na všechny ty svoje bonusy, budgety a targety, kdežto tehdy, na Národní třídě, jsme nepřemýšleli vůbec. Nebylo třeba: jednali jsme srdcem. Lehce se to řekne, ale my musíme najít způsob, jak do racionálního uvažování znovu vrátit srdce. Protože odtud energie proudí.“

Drsné? Ještě drsnější: „Hodně se mluví o rozevírajících se nůžkách mezi silnými a slabými. Já vidím ještě jedny nůžky,“ říká Libor Malý. „A to mezi lidmi, kteří mají čisté svědomí, a těmi, kdo ho nemají. Má-li člověk v sobě spoustu smetí, ty ošklivé věci, které dělal, ho tíží - a srdce nelze použít. Čím více nečistého svědomí, tím méně energie cokoli měnit.“

Na pražské Masarykovo nádraží, jehož střechou teče pasažérům do vlasů, přišla nová doba. Konečně i tady není člověk beze zpráv! Velká obrazovka zahání nudu čekajících: „Jedním z hlavních předpokladů občanské aktivity je sebevědomí,“ stojí v nádražním zpravodajství, jež právě cituje Jiřího Pavlíčka. „Pokud nevím, kdo jsem, těžko se mi vytváří vztah s druhou osobou, natož vztah k organizaci nebo k zemi, v níž žiji.“

Ještě štěstí, že jsem šel zrovna kolem.