Žít na přelomu roků 2009/2010; na rozhraní města a venkova: odpoledne na hlavní třídě obdivovat dánské vánoční jedle disneyovských tvarů (od 1600 Kč za kus) a večer koupit jedli přirozenou (160 Kč).

„Můžu vám ukázat, kde jedlička stála,“ říká místní hajný. „Letos jich není moc.“
„Cože, špatný rok?“
„Naopak. Většina stromků letos přerostla.“

Obraz krize jinak: české stromky přerostly Vánocům přes hlavu, dánské ne. „Jestli to nebude tím,“ říká soused, „že ty dánské musely půl roku cestovat, takže už neměly čas růst.“

O globálních souvislostech venkova ale nejčastěji uvažuje zelinář. Ve své disciplíně je největší v Čechách. „Proč prodávám mrkev v Holandsku? Protože Holanďanům mrkev chybí. Tu svou prodávají u nás...“

Je to absurdní, uznává zelinář, ale má alibi: on to nevymyslel. (Právě se vrátil z jižních částí Itálie a Španělska, kde pěstuje čerstvou petržel do zdejších „zimních“ supermarketů.) Soused si ho pravidelně dobírá:
„Smysl té vaší cestující mrkve je stejně jediný. Má planetu definitivně oteplit. Že vy chcete u Labe pěstovat ananas?“

Jakmile v hospodě zazní protistátní sousloví „globální oteplování“ v jakémkoli metaforickém či mluvnickém tvaru, je povinností některého ze štamgastů říct: „Kdyby vás pan prezident slyšel…“ Věta zazní i tentokrát, ale Václav Klaus nemůže slyšet nic. Právě v diskusním pořadu televize Prima podepisuje zákon o státním rozpočtu.

„Co je tohle za kabaret!?“ zvolá kdosi.
„To je vážně ´life´?“ ptá se starosta.
„Bohužel,“ prohlásí místní továrník, jenž zaměstnává pětadvacet lidí (kdyby krize položila i jeho, nezaměstnanost v obci stoupne na nějakých třicet procent). „Český prezident právě proměnil podepisování zákonů v popovou autogramiádu.“

Od příštího půllitru ale už nejnovější prezidentův mediální vynález nikoho nezajímá. Místní výhled na příští rok je přece jen silnější: „Tak co, továrníku, přežiješ?“

Majiteli středně velké montovny oslovení „továrníku“ lichotí. Je v něm kus vážnosti i historizující ironie. Jeho dědečka, jenž továrničku postavil, odsud kdysi vyháněli příbuzní většiny štamgastů.

„Přežijeme,“ říká podnikatel, „ale pořád jen na polovině kapacity. Že krize skončila, jsou jen mediální žvásty. Odbyt není všechno. Kde se píše třeba o tom, že neseženete kabely, protože na trzích není měď?“

Nedostatek kabelů je sice zajímavou podrobností, ale nikdo ji příliš nevnímá. Hlavně, že továrník „nezavře krám“. Místní veřejnost slyšela, co slyšet chtěla. Majitel rekonstruovaného „průmyslového dvora“ dopíjí pivo a odchází. Je rád, že se ho už nikdo na nic neptá. Po Novém roce propustí ještě pět lidí. Raději to zamlčel.

Žít na přelomu roků: vzpomenout si na leden 2009, když se Václav Cílek vrátil z pouště („Poušť vychovává k jednoduchosti,“ psal. „Oč méně je na poušti věcí, o to více lidé vyplňují její prostor sociálními aktivitami.“) a pak se v prosincové perspektivě ohlédnout. Krize je příležitost, říkali mnozí. Měli pravdu. Jen zapomněli varovat všechny budoucí nespokojence, poražené, nepochopené, padlé i kverulující kritiky, zmítané „pádem“ české politiky: příležitost je kategorie přísně subjektivní.