Bohuslav Sobotka v roli předsedy sociálních demokratů tento týden představil plány své strany na změny daňového systému. Dnešní podoba zákona o dani z příjmu je výsledkem zhruba 110 novelizací, takže během své dosavadní existence se tento zákon měnil v průměru jednou za 11 týdnů. Letos uběhlo už 7 týdnů bez novely, takže je nejvyšší čas začít o nějaké té změně mluvit, aby čeští poplatníci příliš nezlenivěli a nezačali svůj čas a pozornost náhodou věnovat jiným, produktivnějším věcem, než je studium jejich daňových povinností. A stejný cíl jistě má i snaha změny představit až legračně zkresleným způsobem.

Ale teď vážně. ČSSD navrhuje mj. zvýšení počtu sazeb daně z příjmů u fyzických osob („daň z práce“) z jedné na čtyři a u právnických osob („daň ze zisku“) z jedné na tři. U vyšších příjmů by sazby měly být vyšší než teď, u nižších by měly být oproti nynějšku nižší. U daní z příjmů fyzických osob by změny měly být podle Sobotky rozpočtově neutrální, u daně ze zisku by se měla celkově vybraná částka zvýšit o 12 miliard.

Nabízí se otázka: pokud chceme mermomocí sehrát další kolo českého národního sportu zvaného přepisování daňového systému, možná stojí za to se podívat, jestli, kde a jak se lišíme od západních zemí. Tady se budeme dívat na data OECD o podílech různých typů daní na celkových výnosech za rok 2014 a data Eurostatu o implicitních daňových sazbách, tedy o podílu skutečně vybraného objemu a příslušného daňového základu, za rok 2012.

První užitečný pohled je na rozložení celkových daňových příjmů mezi tři základní zdroje: nepřímé daně (zejm. DPH a spotřební daně), příjmy fyzických osob a firemní zisky. Zaprvé, co se týče nepřímých daní, pochází z nich zhruba třetina českých daňových výnosů. S tímto číslem jsme velmi blízko průměru OECD.

Zadruhé, podíl daní z „práce“, tedy z příjmů fyzických osob včetně odvodů na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, v roce 2014 najdeme na vodorovné ose následujícího grafu. Na svislé ose je pak tzv. implicitní daň, a to v roce 2012.



Česko (červené kolečko) má poměrně vysokou implicitní sazbu i podíl na celkových daňových příjmech, ale vzhledem k sazbě by se tento podíl dal v evropském kontextu čekat vyšší (viz trendová čára). Pozice české ekonomiky mimo trend EU tak zřejmě nepřímo potvrzuje často propírané pozorování, že české mzdy jsou poměrně nízké. Proto z nich při dané implicitní sazbě plynou i poměrně nízké příjmy.

Zatřetí, další graf provádí totéž cvičení i pro daň ze zisku. Podíl této daně na celkových daňových příjmech v ČR patří v evropském srovnání k těm úplně nejnižším. Také implicitní sazba je spíše nízká.



Pohled na implicitní daně by nás mohl vést k závěru, že Česko má v porovnání s Evropou prostor na posun od zdanění práce směrem ke zdanění zisku. A tedy že navýšení výnosů z daně ze zisku, jak ho teď navrhuje předseda ČSSD, je v pořádku.

Pokud však chceme pomoci české ekonomice v její přeměně z upracované montovny do kapitálově silné ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou, měli bychom spíš nechat český daňový systém tak, jak je. Jeho základní parametry se zdají být nastaveny právě ve prospěch této přeměny (a spíš je třeba tlačit na růst mezd).

A stejný závěr platí i pro rozpočtově neutrální návrh ČSSD ohledně daní z práce: navýšení daňových sazeb pro nadprůměrné příjmy se rozhodně nezdá být cestou, jak v české ekonomice podpořit vznik a existenci dobře placených míst odborníků. Přitom sofistikované druhy výroby a služeb se opírají právě o ně. Progresivní daň z příjmů možná dávala ekonomický smysl před pětadvaceti lety, kdy česká ekonomika jela spíš na kvantitu; s dnešním problémem „vydolovaného“ trhu práce a úsilím o zvyšování kvality už ale tato myšlenka neladí.