Únor 1948 nás přivedl k úvahám nad ohrožením demokracie v naší zemi. Kde můžeme čekat její skutečné ohrožení a proč?

V symbolickém roce osmičkových výročí jsme dokráčeli zatím k únorovému datu. A připomínáme si rok 1948. Hovoří se o lhostejnosti, neschopnosti demokratických stran v osudových dnech, roli prezidenta Beneše, zároveň o podobenstvích návratu totality. Správně se připomínaly oběti komunismu, zločinnost režimu před rokem 1989, stejně jako absurdnost faktu, že dnes je KSČM „najednou“ relevantní politickou stranou.
Jenomže všechna historická srovnání musí nutně kulhat. Jednak nejsme v situaci mocenské zóny vlivu Sovětského svazu, jednak nemáme za sebou léta postupného směrování k omezení demokracie. Tedy, opravdu je za sebou nemáme? Jistá část společnosti zuří nad absurdní skutečností, že se prezident republiky vydá na sjezd KSČM. Ale. Copak jsme ztratili z paměti někdejší scénu na balkoně lánského zámku, kde stojí předsedové politických stran, včetně pozvaného Miroslava Grebeníčka? A to byl prezidentem „pravicový“ Václav Klaus. Ano, i tehdy se objevila relativně bouřlivá kritika tohoto kroku, zjevně však neznamenala fatální problém. Protože problémem pro většinu společnosti nebyla. Přiznat si tuto skutečnost, a hledat cesty, kudy z toho, to je to pravé „mene tekel“, které bychom měli akcentovat. Devadesátá léta, bezprostředně po změně režimu, rozhodně nenarovnala jistotu lidí v právní stát. Následný relativně stoupající blahobyt pak v obecných číslech uklidňoval jak politiky, tak další klíčové „hráče“, že v zemi je vše v pořádku. Jenomže není.
Rok 1948 se nevrátí. Tedy, v žádné z podob, které si dokážeme představit. Žijeme v jiných mantinelech, které se těžko budou fatálně měnit, spíše ohýbat, obcházet, zamlčovat. Navíc, nynější komunistická strana se dostává blíže moci ve chvíli, kdy je již dlouho více firemní značkou pro frustrované voliče, nežli revoluční avantgardou. Nehledě na její slábnoucí podporu – neboť frustrované voliče začal sbírat někdo jiný... Proto není dle mého názoru nutné vybojovávat minulé boje proti komunismu (aniž bych to podceňoval), ale pojmenovávat nebezpeční aktuální a budoucí. A ta jsou jinde.
Největší naději i nebezpečím pro demokracii bude vždy občan a volič. Jeho názory, pocity, frustrace, strachy i naděje, jeho vzdělání, nevzdělání, schopnost či neschopnost rozlišovat mezi informacemi. Navíc – a zcela zásadně – to vše hodně závisí na tom, zda jsou zřetelně respektována obecná pravidla pojistek demokracie, která jsme si dali do ústavy – a s ní související principy listiny základních práv a svobod. A jakkoliv to zní možná příliš tvrdě, kdokoliv se od tohoto závazného kánonu odchýlí, měl by být označen a vyloučen z politického života. I proto, že lidské dějiny jsou dostatečně bohaté na příklady, kdy většina společnosti se na něčem jednoznačně shodne, i když je to zločin proti obecným principům občanských práv. A společnost, systém, by měla mít mechanismy, aby se těchto krajností zbavila, nepřipouštěla je k relevantnímu rozhodování či se o ně dokonce opírala – jak se to nyní děje. Jednoduše řečeno – obecný princip lidských práv musí být cennější a také proto chráněný i proti vůli zmanipulovatelné většiny.
Lék tedy nespočívá v žádné revoluci, v nějaké zuřivé aktuální reakci, je dlouhodobý, protože závisí na každých konkrétních volbách. Ty nedávné prezidentské přinesly mnoho úvah nad důvody, včetně zamyšlení nad neschopností těch „sebevědomých“ mluvit s „těmi druhými“ – zjednodušeně řečeno. Pokud hovoříme u významné části společnosti o strachu z budoucnosti, ze zítřka, nejde jen o obecný princip nějakého existenciálního pocitu. Poslední a velmi varující čísla exekucí nejsou jen nějakou dílčí sociologickou sondou. Pokud je téměř desetina lidí této země v exekučním řízení, bezpochyby se to týká jejich blízkých a dalších, a najednou jsme možná trochu přehnaně u dvou milionů lidí. U pětiny obyvatel státu. A jakou mají oni budoucnost? Jakou důvěru? V co věří? V jakou pomoc doufají? A jak jim lahodí teze o nutnosti vzdělání, kultury, hodnot západní Evropy? V této bohaté zemi jsme podcenili chudobu. A z ní vyplývající bezvýchodnost a nejistotu. A to je dle mého klíč zklamání a nepochopení…
Žijeme osmičkový rok plný mnoha výročí. Na politickém kolbišti pak pojmenováváme nebezpečí vyplývající z populismu, xenofobie, zjednodušených řešení. Jenomže všechna tato nebezpečí se zkouší opírat o názor silné či sílící skupiny občanů. Proto bychom se měli starat nejen o odstranění demagogických až neonacistických tendencí z naší politické reprezentace, ale především o jejich dlouhodobější možnou podporu. A to nevyřeší (pouze) jedna petice či odvolání populisty z parlamentní funkce. Je to nutná, dlouhodobá a především kontinuální (!) práce na poli exekucí, zadlužení, postavení samoživitelek, chybějících alimentů, sociálního bydlení, atd. A s ním spojené nutné investice do vzdělání, protože nejde jen o proces sociálních záchytných sítí, ale také pro další generace budování znalostí a odpovědnosti.
Zkrácená a samozřejmě ne zcela fungující pointa tohoto zamyšlení by mohla znít, že předpoklady nového února nemusí ležet v čistě politické rovině. Leží v podceněném vzdělání a naprostém podcenění reálné chudoby v této bohaté zemi.