Lidé nepotřebují dějiny, potřebují příběhy. V případě normalizace jsme však svědky podivuhodného zázraku ztráty paměti...

Lidé nepotřebují dějiny, potřebují příběhy. Zvláště ty, které jim potvrzují jejich přítomnost, případně ospravedlňují kroky do budoucna. Nebylo tomu nikdy jinak. Zároveň jsou dějiny nejen věcí veřejného prostoru, ale i zcela privátního vnímání sebe sama, svých předků a své role v kontinuitě rodinných dějin. Teprve vektor veřejného a privátního nám umožňuje pochopit konstrukty, které ve své době platily za většinové, případně se staly terčem kritiky nejrůzněji definovaných menšin.

Pokud bychom si vzali za příklad první československou republiku, dějiny se většinově staly emancipačním zápasem tvůrčích a jedinečných Čechů, nejlépe kritických ke katolické církvi. A takoví jsme byli – národ Husův, Komenského, Havlíčka. Co na tom, že zde byly skupiny jazykové (Němci, Maďaři, ale i Slováci), případně náboženské (zejména katolíci), pro které to nebyly „jejich“ dějiny. Bylo zde jasné a ostré odstřihnutí od monarchie, které určovalo rámec většinového příběhu dějin. Samozřejmě, pokud bychom se podívali více do hloubky, zjistili bychom výraznou kontinuitu s Rakouskem v případě legislativy, průmyslu a mnoha nepsaných pravidel veřejného prostoru. S pamětí na první republiku je to pak složitější, její období až na krátké tři roky překryly dvě diktatury – a po roce 1989 již byl odstup od ní tak významný, že ani nebylo možné vnímat ji jinak, než v barvotisku jakéhosi „zlatého věku“. I přes kritické hlasy o národnostních problémech, sociálních krizích a politické korupci není tento obecný pozitivní obraz nijak zásadně narušen. První republika je pro nás „příběhem“ prezidenta Masaryka, Karla Čapka, Tomáše Bati a černobílých filmů s Vlastou Burianem.

Paměť Protektorátu má jistou „výhodu“, že se v ní objevuje vnější nepřítel (s vnitřními pomahači), přičemž společným jmenovatelem je teror, popravení a uvěznění. Čas od času někdo vyřkne hodně hloupě formulovanou tezi o tom, že za Protektorátu jsme se „až tak špatně neměli“ a dostane se mu zasloužené jasné odpovědi počtem obětí, utrpení a strachu. Co na tom, že dané výroky se opírají nikoliv o relativizaci obětí, ale o srovnání s dalšími okupovanými státy, kdy kvantita utrpení polského či ruského národa je rozhodně nesrovnatelná. Zde se příběh potkává s dějinami, a to mimo jiné proto, že černá a bílá září mnohem jasněji než v méně vypjatých momentech.

Paměť komunismu je pak největším oříškem společenské většinové „neshody“. Bezprostředně po vymanění se z komunistické diktatury po roce 1989 panoval jednoznačný diskurs a příběh o zločineckém režimu. Samozřejmě, byla zde skupina přímo či přeneseně (rodinně) postižených – a těch bylo mnohem více, nežli signatářů Charty77 (osobně se k nim díky rodinnému příběhu nepokrytě počítám). Všechny ty vesnické rody, živnostenské tradiční podniky na malých městech, rodiny západních vojáků, příbuzní farářů, atd., atd… Bylo (od té doby dodnes) jednodušší shodnout se na zločinnosti padesátých let, kde se odehrávala většina nejkrutějších zločinů komunistické strany. Co na tom, že toto období bylo zároveň obdobím budovatelského nadšení významné části mladé generace. Realita krutovlády překryla všechny další odstíny. Nehledě na to, že jsme se spokojili s tímto konstatováním, aniž bychom si kladli mnohem složitější otázky po charakteru té doby. Jak je možné, že tolik lidí uvěřilo v budování „nového světa“ i za cenu obětí na životech? Víme to? Odpověděli nám Kohoutové, Kunderové či na Slovensku Roznerové? Nikoliv. Máme již jednou zakotvený příběh padesátých let. Avšak (naprosto potřebné) připomínání zločinů a obětí bohužel nestačí, jak můžeme vidět v naší přítomnosti. Bez pochopení příčin je dost možná můžeme jednou opakovat (jakkoliv nám nyní hrozí spíše nějaká forma nacionálního středostavovského fašismu).

A ještě složitější je to s dvěma desetiletími po roce 1968. Tady totiž ke společenské shodě na „příběhu dějin“ prostě nedošlo a nedochází. Na jedné straně pokračuje část společnosti v jednoznačné identifikaci zločinnosti a nedemokratičnosti režimu, na straně druhé se ovšem nesetkává s tak jednoznačnou pozitivní odezvou přijetí této „verze“ příběhu jako pro léta padesátá. Tady se již projevuje více střet s nikoliv veřejnou, ale privátní sférou. Rodinná historie paměti rodičů a prarodičů se ne vždy shoduje se závěry historických studií. Nejde o to „studovat význam zahrádkářů pro pochopení normalizace“. Jde o to, že pro hledání příčin této nejednoznačnosti paměti nestačí pouze svazky Státní bezpečnosti. Cenzura, věznění, nesvoboda, omezení pohybu, zavřené hranice, nemožnost studovat – to se jakoby ztrácí a nehraje roli ve vzpomínkách výrazné části společnosti. Neztrácí se to z dějin, ztrácí se to z obecné paměti. Někdejší (falešný) pocit sociální jistoty nahradila po roce 1990 objektivní nejistota. Také proto argumentace komunistickou historií již nesehrává ani politickou mobilizační roli, jakou by mnozí očekávali. A jakkoliv nás to může přivádět v zuřivost, ocitáme se ve světě, kde nestačí upozornění na zlo komunistického režimu, musíme hledat jiné klíče k paměti.

Aktuální většinovou pointou pohledu na normalizaci je ignorování a zapomnění, že jsme zde nějakou diktaturu vůbec měli. Vlastně „nepaměť“, takové kolektivní psychologické vytěsnění. Nepřímá (ale reálná) účast komunistů na vládě, spolupracovníci Státní bezpečnosti v nejvyšších funkcích, nic z toho nevede k takové politické krizi, jež by změnila vládní složení. Dostali jsme se to do situace, kdy to nevadí. Žijeme téměř tři dekády od pádu jedné zločinecké diktatury. Systému, který omezoval svobodu, zabíjel a vyháněl lidi z vlasti. Připomínání této minulosti musí být důležitou součástí naší paměti. Stejně tak musíme vyvinout i poměrně bolestivé úsilí, abychom pochopili, proč tato objektivní skutečnost nerezonuje ve významné – až určující – části společnosti. A to neděláme, protože vlastně nevíme moc jak….