Měli jsme se bránit! To jako fakt?

1914
Bylo, nebylo jedno pískoviště. Mělo jasně ohraničené hranice, takové ty dřevěné fošny okolo, znáte to. Jen tyhle omývalo ve většině moře. A na tom pískovišti si hrála spousta děti. Bylo to opravdu velké pískoviště a dětí bylo také moc. A jednoho dne se začaly ty děti prát, bořily si hrady, zasypávaly pečlivě hloubená koryta pro potůčky, dokonce vyhazovaly písek mimo pískoviště. Prostě kravál a chaos.
1918
A pak to po pár hodinách skončilo. Jedna parta dětí vyhrála, to když se objevil za hranicemi pískoviště ještě jeden o něco větší kluk a ten jim proti těm dalším pomohl a přepral je. Pak chvíli zůstal a ostatní k němu obdivně vzhlíželi, jenomže pak si šel hrát domů. A tak si s jeho pomocí ti další velcí kluci postavili svoje hrady, vykopali svoje korýtka pro potůčky a té druhé partě kluků vymezili jen menší kus pískoviště. A co hůř, pár těch kluků dokonce docela prostě vyhodili... A protože si nemohli hrát na celém pískovišti sami, nechali i některé vybrané menší kluky, aby si hráli na svých menších kusech pískoviště, samozřejmě s jejich souhlasem a pod jejich ochranou. A někteří malí kluci byli fakt šikovní.
Jeden takový malý šikovný kluk se hodně kamarádil s velkými kluky, měli ho rádi. Mluvil dospělácky jako oni, dokonce je tak nějak přemoudřele občas poučoval a oni se tomu na svém kusu pískoviště trochu smáli. A tenhle malý kluk se moc a moc šikovně staral o svůj malý kousek pískoviště. Měl to složité, hned vedle něj bylo pár větších kluků, kterým patřil kus toho jeho plácku, nebo ho chtěli pro sebe. Třeba už jen proto, že kamínky na plácku toho malého kluka měly místy stejnou barvu, jako kamínky toho velkého kluka. Ale ten velký měl ještě spoustu modřin a netroufal si.
1933
Ale za pár dní modřiny zmizely a ten utrápený velký kluk odvedle chtěl přece jen ty svoje kamínky pro sebe. Navíc, on to byl hodně nafoukaný a moc zlý kluk, který nechtěl jen svoje kamínky, on chtěl vlastně celé pískoviště. Ale ten menší kluk pořád věřil, že ho ti „jeho“ velcí kluci vždy ochrání. Víte, on měl to svoje pískoviště nejen proto, že ho prostě kdysi chtěl, bez nich by ho nikdy nezískal, ani neudržel. Jenomže ti „jeho“ velcí kluci mezitím trochu zeslábli, jejich velký kamarád odjinud byl dávno pryč a navíc ten jeden velký kluk řešil docela jiné problémy jinde. Malému klukovi nezbylo, než svoje pískoviště ohrazovat, vymýšlet, jak se ubránit, kdyby ten velký přišel a začal mu bořit jeho cestičky a ohrazení.
1938
A ten velký kluk přišel. Jenomže nezačal bořit, jen chodil a dělal „bububu!“. Malý kluk se bál, což o to, jenomže nemohl vědět, že ti velcí kluci se bojí úplně stejně, některým to bylo navíc jedno. Velký kluk nepřišel, aby bouchl do jeho hradu, on jen stál těsně u něj a křičel: „já to udělám, já to udělám!“. A těm velkým klukům ten křik docela stačil. A malý kluk?
Najednou stál docela sám uprostřed svého kousku pískoviště, a mohl se rozhodnout. Bude se prát, dostane do nosu a z jeho kusu pískoviště nezbude možná docela nic. (Ale bude dál žít s pocitem, že nedal ten svůj hrad zadarmo a ty modřiny stály za to…) Nebo to nechá na těch velkých klucích. A víte co? On ani tak moc neuměl přemýšlet, že by se pral, on byl na těch velkých klucích závislý od začátku do konce. Nenaučil se přemýšlet sám o sobě. To ani nešlo. Takže když přišlo to veliké „bububu!“, ti jeho velcí kluci to vzdali. A ten malý? Vzdal to docela stejně. A možná si v té chvíli říkal, že není všem dnům konec, že ti zlí kluci jednoho dne stejně dostanou nabančeno… A měl pravdu. Vyhrál? Prohrál?

PS:
(A tady někde je limit pohádky, protože jeden kluk není zároveň společnost, národ i elita, která je reprezentuje… Ti první se možná chtěli prát a dostat klidně do nosu, ti, kteří reprezentovali – a měli důvěru od počátku do konce – nikoliv. Rozpor pocitu/citu a „racionality“ diplomacie tady prostě zůstane navždy. Poučení z toho žádné neplyne. Jen možná bude dobré vědět, že ten malý kluk vsadil od počátku svůj život na vůli těch velkých kluků a ve svém (ne)sebevědomí (elit) nemohl vykročit z tohoto stínu.)

PS2: A pokud byste chtěli nějaký filosofičtější (a kritičtější) názor na kluka, co se nechtěl prát, dejte si úvahu Jana Patočky o Češích, zde malá ukázka hodnocení roku 1938: „V kapitole o sebevědomí ve Fenomenologii ducha Hegel ukazuje, že otrok, který má své sebevědomí v pánovi, vznikne tak, že přežije a chce přežít otřes strachu před smrtí. Viděno ve velkém je to totéž, co se s námi stalo v roce 1938, nikoli cizím diktátem, nýbrž vlastním podrobením podle Benešova rozhodnutí. Slabšímu, ale obranyschopnému nelze přece nic diktovat; jeho věc, chce-li trpět a zemřít, anebo ne. Zdá se mi tedy, že Češi, tito shora osvobození sluhové, propásli příležitost dodatečně a samostatně vybojovat svoji svobodu…“