Jsme schopni pojmenovávat skutečné problémy?

Ve čtvrtek 8. listopadu jsem měl možnost diskutovat ve Francouzském institutu v Praze s francouzským historikem a publicistou Pascalem Orym. Kromě toho, že to byl inspirativní večer původně nasměrovaný na problémy identity národů a nacionalismu, padaly v diskusi zcela aktuální postřehy a výzvy nejen pro dnešek, ale především pro budoucnost. A navíc nikoliv pouze pro budoucnost (západní) Evropy či kultury, ale pro celý svět.
Pascal Ory se věnoval mnohdy zjednodušujícím srovnáním s moderními dějinami, naposled například tezi francouzského prezidenta Macrona, že žijeme opakování třicátých let. Není to nic nového ani pro naše prostředí, vždyť nejrůznější srovnání a strašení se, že vlastně žijeme období Druhé republiky, zaznívá docela často. Je to však srovnání více než zjednodušující, více strašící, nežli podložené. Druhá republika zničila reálnou parlamentní demokracii, začala vylučovat skupiny obyvatel podle původu z profesních komor či schválila budování pracovních táborů pro „práce se štítící“. Nic takového nežijeme. Snad mají naši politici na mysli atmosféru – to by se již blížit mohlo, především pokud jde o skepsi vůči politickým stranám, parlamentu a parlamentarismu… Ostatně, příliš automaticky slučujeme pojmy „demokracie“ a „parlamentní demokracie“, je mezi nimi poměrně zásadní rozdíl. Demokratická může být i volba diktátora na určit období, parlamentem nekontrolovaný může být výkon jeho moci a ústava se může stát jen cárem papíru. To vše by se mohlo druhorepublikovému období podobat, ale doposud tomu tak rozhodně není – a poslední senátní volby prokázaly i životaschopnost dvoukomorového parlamentu, kdy volič vyvažuje přílišnou moc jedné strany na jiném místě.
Pascal Ory se samozřejmě nevěnoval specificky českému prostředí, pokusil se při vší historické skepsi definovat míru podobnosti naší doby s třicátými roky a přišel se třemi tezemi. 1) Ohrožení – ať již reálné či chimérické, ať již zažívané či veřejně prezentované. Tehdy to mohl být na západě například bolševismus, dnes tzv. islamismus či problém migrace. 2) Reakce na toto ohrožení/pocit ohrožení – vždy posílením krajních politických proudů na vlně populismu, vlády tvrdé ruky, odmítání principů parlamentní demokracie, tehdy fašismus, dnes populistická hnutí, vykutávající mnohdy ztěžka nacionální aspekty vymezování se ve stylu: „my – oni“. 3) Krize – jako spouštěč a akcelerátor těchto jevů a předpokladů. Ve třicátých letech jednoznačně krize ekonomická, která se ostatně může projevit i dnes, nezapomeňme na poměrně nedávné hypoteční a burzovní bubliny.
Pro Oryho je však budoucí krize jednoznačně spjata s ekologií. Je přesvědčen, že budoucí krize sice může být ekonomická, ale zcela jistě bude ekologická. Při chování se naší společnosti – globálně vzato – k přírodě. A zde schválně nepoužívám antropocentrický pojem „životní prostředí“, protože již to nás posouvá do role uživatelů světa kolem nás. Ekologická krize nám jednoznačně hrozí, zároveň skrývá nejméně dvě nebezpečí. Prvním z nich je nedostatek zkušeností naší společnosti (civilizace) s krizí podobného charakteru, rozsahu a komplexnosti. To nebude ekonomická vlna, která se po několika letech problémů „restartuje“ a přijde období blahobytu… To je krize hluboce zakořeněna v mnoha téměř nevratných změnách. A s tím je spjato i druhé nebezpečí – je to krize, kterou nevyřeší žádný populista souborem rychlých a populárních kroků, izolovaných řešení a oslavovaných jednorázových zásahů. Řešení této krize totiž předpokládá dlouhodobé procesy, systematické přístupy, zcela přirozenou kooperaci a otevřenost. A to vše bude v rozporu s politickou náladou společnosti, která se bude cítit ohrožena a bude volat po rychlých krocích a zásazích. Právě tento rozpor může naopak tuto krizi prohloubit a oddálit skutečná řešení.
Pascal Ory byl inspirativní a přesvědčivý. Byl to asi pro mnohé večer tak trochu jako z jiné planety. Byly zde pojmenovány problémy, které se vyhýbají našemu veřejnému prostředí, kde jen zoufale málo intelektuálů, natož politiků, hovoří takto jasně o skutečných výzvách a problémech a raději žijeme své intelektuální a politické horizonty mezi Puškinovou cenou a twitterovým účtem jakéhosi mluvčího...