O tom našem svátku. Nebo o svátku jen některých?

Letošní připomínání výročí 17. listopadu 1989 (a snad i 1939) bylo v mnohém jiné. I když, máme přece ještě v paměti i podobný svátek s aktuálním prezidentem v hlavní roli, který již před pár lety upozornil na Albertově na radikální rozpor mezi tím, co se slaví a kdo to jako zástupce státu slaví. Ostatně, premiér zažil osobně něco dost podobného již v tomto srpnu před Českým rozhlasem. Je to zjevné – připomínání výročí soudobých dějin je stále častěji aktuálním zrcadlem našich politických elit a nálady ve společnosti. A je i odrazem postoje významné části společnosti (nikoliv volební většiny) k těmto elitám. Poslední demonstrace ukázaly, jak silný a emotivní je tento odpor ke stávajícímu premiérovi (a prezidentovi), což se ovšem ukázalo na jejich vlastních reakcích. Není prostě normální, když se buď mlčí, nebo kladou květiny v půlnočním tichu. Co chceme jako lepší doklad. Ale doklad čeho vlastně? Že jak prezident, tak premiér jsou si vědomi reakcí lidí a nebudou je již riskovat? (A dle mého nepatřičné házení květin do koše je jen hodně smutným uzavřením příběhu květiny dávané během demonstrace 17. 11. 1989 za štíty příslušníků pohotovostního pluku.)

Jistě, premiér představuje vrchol (pro mnohé) nepředstavitelného. Spojení byznysu a vlády, strana vůdcovského typu, polopravdy, lži, bizarní příběh s dětmi v čele firmy vyvedené z holdingu. To vše by ještě před několika lety stačilo k dobrovolnému odstoupení. Nikoliv tak teď. Teď je totiž politická realita taková, že neexistuje reálná politická síla, která by k tomu premiéra donutila. Nehledě na to, že postoj koaličního partnera se ocitl v kleštích volby menšího zla, pudu sebezáchovy a neřešitelnosti celé situace. A navíc, v posledních letech se povážlivě snížila hranice nepsaných pravidel, toho, že se něco „prostě nedělá“. Ale o tom nebyl 17. listopad. Byl zároveň o frustraci a naštvání těch nesouhlasících s aktuálním vedením státu. Protože pod čarou té euforie a nadšení se velmi často objevují skeptické (realistické?) hlasy, že ani tyto demonstrace nic nezmění. S tím bych však nesouhlasil, prostě již jen proto, že každé veřejné – a masové vystoupení – situaci mění, přinejmenším poukazuje dosti výrazným způsobem na to, že lidé jsou schopni vyjít do ulic, že jim o něco jde. Pak jsou zde ovšem lidé, na kterých tato aktuální moc stojí – ti, co nechodí na demonstrace, ale chodí k volbám – a právě u nich se skrývá klíč k řešitelnosti či neřešitelnosti situace.

Dlouhodobé řešení rozhodně není spjaté s osobou konkrétního premiéra. Jeho podpora, stejně jako stabilní podpora předsedy SPD či prezidenta přece není o tom, že nám tito konkrétní lidé „rozbili“ odkaz 17. listopadu – nemůžete rozbít něco, co je silné, životaschopné – a především – těší se všeobecnému koncensu ve společnosti. A právě ten zde fatálně chybí. Situace se dostává do jakési vyhrocené emotivní fáze „kulturního boje“ těch moudrých proti hlupákům – hlupákům, kteří volí stávajícího premiéra, prezidenta, atd. Tento pocit – navíc do jisté míry (snad nechtěně) nadřazený, se pak koncentruje do odporu ke konkrétním osobám, ale s jejich odchodem/odchody podstata nezmizí. Nehledě na to, že zažíváme nesmírně zajímavou situaci, kdy mnohé rozumné a přemýšlivé osobnosti strhávají emoce a rozum nestačí z onoho strmého kopce ani brzdit, ani pořádně fungovat – ale to je jiné téma – a jiný problém. Jako mnohem závažnější problém vidím některé frustrované výroky, že „my, co máme pravdu“ jsme příliš holubičí povahy a bez facky – násilí! – to nepůjde. Tento směr úvah je dle mého skutečnou cestou do pekel.

Dala by se tedy znovu položit výše naznačená řečnická otázka, zda nám někdo – a kdo to byl – tedy nerozbil, či neukradl 17. listopad? Nerozbil. Ani neukradl. Protože nikdy tady nebyl fungující stroj jednolité historické paměti na tuto změnu. Opatrné mlčení nesouhlasících symbolicky zmizelo se smrtí Václava Havla v roce 2011, možná stejně symbolicky, jako když se v roce 1937 ztratil po smrti TGM „strážný bůžek“ demokracie první republiky. Nebylo co rozbíjet, když to bylo pochroumáno od počátku změny. Vzpomeňme si na „šikovného“ aparátčíka a premiéra Čalfu. Nemohlo to od počátku jednolitě fungovat, když z tohoto stroje vytáhl Václav Klaus a jeho devadesátá léta důležitá kolečka práva a legislativního rámce divoké privatizace, když z něj opoziční smlouva Klaus/Zeman udělala pouze prázdnou hrací skříňku, když se střídající premiéři znemožňovali (až na výjimky) jeden za druhým, od koalic s Marťany až ke sledovačkám v rámci milostného trojúhelníku. Když jsme se objektivně přes všechna programová prohlášení vlád vykašlali na školství a vzdělání – a teď nadáváme významné části společnosti do hlupců. Když jsme neřešili dluhové pasti, stejně jako vsadili na Českou republiku jako na montovnu… Když jsme nechali privatizovat část přírodních zdrojů a vytrvale zavíráme oči nad budoucí globální ekologickou katastrofou, do které se objektivně řítíme. Když chceme po lidech důvěru v nedůvěryhodné. Když jsme většině lidí nenabídli v celém novém systému jistotu. Takovou tu obyčejnou, každodenní jistotu, zcela všední, drobnou, ale nenahraditelnou. Je to jak z Andělských očí Bohumila Hrabala, když starší zkušený pojišťovák učí nováčka a prozrazuje mu tajemství – tkví ve slově „penze, penzička“ – a to slovo se musí dětsky zašišlat, jako by se s ním člověk mazlil. Zní to jako literární či filmová historka, ale je v ní mnohem víc, než se zdá a vůbec nejde jen o penzi…

Náš sedmnáctý listopad nikdo neukradl, poslední demonstrace ukázaly, že přes všechno je v mnohých jako nesmírně cenný – skutečně životní odkaz ideálů, víry v sebe i v budoucnost. Neutopme ho v jednostranné euforii po případném odchodu konkrétního politika – politici zde tak jako tak nebývají navždy. Svůj nový sedmnáctý listopad si vlastně musíme znovu vytvořit, trapně se přitom vrátím k „drobné“ masarykovské práci. A ta se musí týkat i těch nejmenších míst v naší zemi, musí se věnovat socio-ekonomickým a ekologickým problémům. Svobodu musí lidé cítit nejen během voleb, svoboda musí prostupovat i jejich sociální a ekonomické šance. Když se objevuje pozitivní heslo: „Díky, že můžeme!“, starejme se o to, aby to tak cítili i ti, které přehlížíme. Musí to být sedmnáctý listopad demokracie, svobody, ale i vzdělání, sociální jistoty a fungování pravidel, včetně těch nepsaných. A nic z toho není možné bez veřejné angažovanosti, včetně té ve volbách. Aby už neplatilo to skeptické, že někdo chodí na demonstrace, ale někdo jde k volbám. Osobně jsem po včerejšku moc a moc zvědav, co vše a za jakých okolností se odehraje přesně za rok – v době třicátého výročí sametové revoluce. Stoletou (neexistující) republiku jsme oslavili bez aktuálních ostrých konotací a bez společenského rozporu ve vnímání roku 1918. Rok 1989 vnímáme ale ve společnosti mnohem rozdílněji. A za rok se to promění jen velice nepravděpodobně.