V případě aktuálního česko-ruského potýkání hrají soudobé dějiny zdánlivě hlavní roli. Co je v celém tomto procesu to podstatné?

Vztahy mezi Ruskem a Českou republikou se v posledních měsících, týdnech i dnech koncentrují do peprného guláše, jehož zásadní ingrediencí se staly dějiny mezi léty 1944 a 1968. Do českého veřejného prostoru se tak dostaly postavy vojáků Koněva s Vlasovem, stejně jako událost okupace ze srpna 1968.

Nemám v úmyslu v tomto krátkém zamyšlení komentovat každý z odstínů jednotlivých případů, ze kterých se modeluje aktuální česko-ruská realita na poli soudobých dějin. Je mi mnohem bližší poněkud poodstoupit od konkrétních křížení mediálních mečů a hledat nějaké zobecňující principy, které by zároveň nebyly nějak „akademicky“ vzdáleny od reality.

Na samotný počátek bych vyšel ze zobecnění jedné teze klasika úvah o kolektivní i individuální paměti – Maurice Halbwachse (zahynul v roce 1945 v Buchenwaldu). Jeho teze zní, že dějiny nejsou konzervovány v našich individuálních pamětech, ale jsou vlastně permanentně rekonstruovány – a logicky dle aktuální reality. Na jedné straně tedy stojí kritická historická věda, která se snaží co nejpřesněji – a skutečně kriticky – popsat nejen události, ale především souvislosti. A na straně druhá společenská paměť, která rozhodně není konstantní, definovaná, konzervovaná.

Velmi dobře se tento rozpor projevuje právě na výše zmíněných momentech soudobých dějin a vztah českého (československého) a ruského (sovětského) prostoru – a již jen ony závorky svědčí o tom, že věc nebude nikdy jednoduchá. Osudy Koněva i Vlasova jsou spjaty s druhou světovou válkou, jejím počátkem, průběhem i koncem. Ale také – a to především – s charakterem obou nedemokratických režimů. Pokud Churchill ve svém tradovaném projevu měl tvrdit, že se proti Hitlerovi spojí klidně s ďáblem – i kdyby jím měl být Stalin – pokud jde o hekatomby mrtvých v Sovětském svazu, nebyl daleko od pravdy.

V aktuálních kauzách rekonstruujeme minulost na základě našeho dnešního hledání vztahu k Rusku – ani ne tak k soudobým dějinám. Jenomže to děláme (částečně) možná nešťastně. Podstatou přece není, zda postavit či nepostavit pomník vlasovcům kdesi v obci s necelými pěti tisíci obyvateli. To je (důležitý) mediální vykřičník, který však může přebít podstatu. Podstatu, kterou vidím v jiných dvou momentech.

Prvním momentem je obecný rámec, ve kterém se aktuálně pohybujeme. A tento rámec není určen ani prostořekými starosty mezi Koněvem a Vlasovem, chimérickou českou nesnášenlivostí vůči Východu či snad naprosto nesmyslným obdivem k fašismu. Oním rámcem je dle mého zjevná ruská snaha instrumentalizovat (nejen soudobé) dějiny ve prospěch velmocenského sebevědomí Ruska. Což o to, tato vlastnost je přirozená snad pro všechny národy – Mel Gibson točí pro Američany svého Patriota, stejně jako polská kinematografie heroické Město 44 o Varšavském povstání. V případě Ruska je však čertovo kopýtko skryto jinde – tamní opora o velikost dějin se musí logicky střetávat s objektivně zločinnými dějinami režimu mezi léty 1917 a 1989. A budovat státní, národní či společenskou hrdost na jisté (vysoké) míře přihlášení se k tomuto režimu bude a musí zjevně narážet na historickou paměť těch národů, států a společností, které byly tímto režimem zasaženy. Pokud pak například Česká republika prohlásí 21. srpen svým významným dnem a odpovědí ruské diplomacie je čerstvé prohlášení o tom, že to nenapomůže vzájemným vztahům, je to doklad o jediném – ne my, ale ruská strana má jasný problém se svojí historickou pamětí. A pokud se z jejich strany budeme pohybovat na tomto půdorysu, vztahy nikdy nemohou být dobré – pokud tedy nepřistoupíme my na mlčení o zjevných zločinech.

Druhým momentem je – například v případě vlasovců – naše bohemocentrické umanutí. Jeden z mých učitelů na tento příklad – ocenění vlasovců za pomoc při Pražském povstání – použil historický otazník týkající se Pobaltí. Když zde na jistém místě během nacistického vpádu po roce 1941 chtěla NKVD popravit během ústupu politické vězně, na poslední chvíli k popravám nedošlo, neboť do města vstoupily jednotky wehrmachtu a osvobodily je. Budeme tedy stavět za toto konkrétní v historii izolované osvobození pomníky, aniž bychom vnímali roli okupantů a agresivní války? A zaklínat se tím, že budujeme pouze pomník obětem osvobozovacích bojů – to v sobě zase nese nesporné rysy pokrytectví – přinejmenším v tom, že se tváříme, že tím objektivně nepoukazujeme na onen výše zmíněný ruský přístup k dějinám. Nebudu zde vršit další kontextuální argumenty těžkého rozhodování ruských zajatců, kde a za koho bojovat. Jejich osobní strategie během války a především na jejím konci. Stejně jako vypočítávat zločiny jiných jednotek tzv. vlasovců, např. během Varšavského povstání. To je vskutku záležitost pro historiky. Na závěr tohoto momentu chci jen zdůraznit, že pokud je skutečně otázkou uctění všech obětí osvobozování Prahy 1945, na rozdíl od Varšavy nám chybí, byť maličké, muzeum Pražského povstání – či jen veřejně sdílený příběh konce války v metropoli. Nově chystané pražské muzeum paměti by mohlo být kupříkladu ideálním prostorem pro toto připomenutí.

Všechny výše „navršené“ teze a argumenty mají ještě jeden společný jmenovatel – a to nejednoznačnost vnímání našich soudobých dějin. Jedna strana může logicky a legitimně upozorňovat na oběti na straně sovětských vojáků během osvobozování Československa – aniž by však přiznávala sovětskému režimu jeho zločinný základ, včetně chování se k lidským obětem. Jiná strana může naopak v centru svého pohledu vidět Stalinovy zločiny a jakkoliv nechtěně opomíjet padlé. Jenomže „pravda“ neleží někde uprostřed – historická realita je vektorem všech těchto momentů – a je na historicích, aby dokázali poukázat na to podstatné. A tím, dle mého, je zločinný charakter Stalinova režimu, který se neštítil ani milionových obětí svých vlastních obyvatel (některé za tímto účelem „vytáhl“ i z gulagů), aby nejen osvobodil svoji zemi, ale především si udělal velmocenské předpolí pro budoucnost a export diktatury do zemí dalších. Na nás je uctít padlé, kteří zemřeli při odstranění jedné diktatury, ale kriticky vnímat jejich velitele a politické vůdce, se kterými přišla diktatura následující.