K nejnovější knize Jiřího Padevěta s jednoduchým názvem "Republika".

Autor publikací o našich moderních dějinách Jiří Padevět se nikoliv poprvé vydal v nejnovější knize „Republika“ z pole historického na pole do značné míry čistě literární. V třiasedmdesáti krátkých povídkách, jakýchsi emočních skicách, prochází naše republikánské století od roku 1918 do roku 1990. Jaké je v jeho pohledu toto století?
Vydavatel popisuje Padevětovy povídky – okamžiky dějin – následovně: „Často změnily životy aktérů nečekaným a dramatickým způsobem. A to jak směrem k zoufalství, tak i k naději, která trvá.“ Nezbývá než se začíst a ověřit si lákavou tezi – o nečekaných a dramatických změnách – i naději… V každé z Padevětových skic stojí v centru konkrétní aktér, jenž ve většině textů prožívá životní zlom, směřuje k němu či je součástí velkých dějin a dotýká se jich v souřadnicích obyčejného dne a obyčejných lidských osudů. Kniha o nich na přebalu mluví takto: "Momenty, na kterých nezáleží. Dokud jim nezvratnost nedá význam." Padevětovi hrdinové snídají, čistí si zuby, potřebují na záchod, zvrací, vdechují plíseň nevětraných prostor, opíjí se, čekají na číšníka, ale také trpí v lágrech, umírají, jsou konfrontováni s útoky na sebe i své blízké. Nejsem literární vědec a nebudu se proto pouštět do literární stránky knihy. Texty každopádně pracují s malými každodenními okamžiky uprostřed učebnicových pilířů velkých dějin. Edvard Beneš nahmatá ve chvíli podpisu sovětsko-československé smlouvy 1943 na ostění v Moskvě mrtvou mouchu, Klement Gottwald se před klíčovým projevem v parlamentě v prosinci 1929 zlobí s dcerou, Antonín Novotný v Mauthausenu v roce 1944 nabírá vodu do plecháčku… Padevět tak rozrušuje patetičnost a osudovost velkých dějin tím, co známe z naší každodennosti, zbavuje tak historické přelomy charakteru šustícího papíru a samozřejmě se musí vydat tak trochu na cestu emočního vcítění - a také jiného patosu. Nečekejme poznámky pod čarou, i když je každý z příběhů zcela nesporně podložen podrobnou znalostí dané historické události.
Které momenty mě v knize zaujaly a ve kterých lze hledat zobecňující charakter našich moderních dějin, na který Jiří Padevět upozorňuje? Zajímavých prostupujících momentů je hned několik, jisté zobecnění představují však podle mě přinejmenším dva. Jedním z opakovaných motivů, který ovšem nepovažuji za nějaký zobecňující princip, je přítomnost alkoholu v pozadí mnoha historických událostí – alespoň v podání autora. Sklenka alkoholu se objeví u Ladislava Klímy, stejně jako u Josefa Váchala. Jaroslav Hašek vystupující z vlaku ve Světlé nad Sázavou je cítit potem a pivem... Číšník nese šampaňské Bretonovi, popíjející máničky v čele s Pavlem Zajíčkem nezvládají panáky vodky v kombinaci s pivem, nehledě na opilého Miroslava Floriana či církevního tajemníka Dlabala, který týrá litoměřického biskupa Trochtu. A to není ještě výčet všech případů, kdy hraje lihovina roli v každodennosti dějin…
Motiv, který považuji za zobecňující a který prosvítá z více skic a více osudů, jsou přechody režimů, zdánlivě jednoduché „přepínání“ mezi Protektorátem a komunismem, mezi jednou a druhou diktaturou. Stejně jako postupné obracení názorů od nadšených komunistů po kritiky režimu. To jsou pak příběhy komunistického sjezdu 1949 v prostředí někdejší protektorátní výstavy „Sovětský ráj“, osudy Ludvíka Vaculíka či tvůrčí proměna dvojice Kádár/Klos mezi filmem Únos z roku 1952 a oscarovým Obchodem na korze z roku 1965… Historické přemety jsou v naší zemi příliš blízko sebe, proto často zůstávají kulisy i aktéři a proměňují se jejich činy, slova, postoje… To, co ale zaujme možná nejvíce, respektive svědčí o autorově výběru při pohledu na moderní dějiny – je jejich kulturní tvář. Jiří Padevět se logicky nevyhne těžkým místům dějin – sociálním bouřím první republiky, Křišťálové noci, koncentráku v Letech, vysídlení Němců, komunistickým lágrům, střelbě do demonstrantů v roce 1969 či smrti Pavla Wonky. Tyto předěly a klíčové momenty však obklopují léta a osudy, jež jsou ve více než v polovině povídek opřeny o osudy lidí ducha – literátů, malířů, filosofů, kritiků, muzikantů, skladatelů. Opravdu, překvapivě více než z poloviny. Padevětova republika sice prožívá těžká období, represi, perzekuci, lámání charakterů a opakované pády – ale ta hlavní naděje tkví v tom, kolik tvůrčího ducha je zde stále přítomno – jakkoliv často v rolích terčů dané perzekuce. Je to síla kultury a ducha, který nese naději pro tuto společnost. Následují tak za sebou Kafka, Seifert, Wolker, stejně jako Klíma, Vláčil nebo Stránský. V kriminále sedí Vacková i Renč, v upozadění tvoří Lhoták a Medkovi. Nechybí rozmetaná sazba „Odletu vlaštovek“ básníka a grafika Reynka či deníky Jana Zábrany. Ale nejde jen o nadějeplnou linku – své místo zde má i kultura v opačném gardu. Režimní básník Florian, režisér Freiman, herec Buchvaldek nebo Michal David, kterého vypískají na plzeňském festivalu. Každopádně je kultura v centru pozornosti.
Autor se nevyhýbá ani zřejmým přesahům do dnešních dnů – povídky sice končí rokem 1990, ale na konci 70. let a pak v letech 80. potkáme mezi Výzkumným ústavem kriminologickým a vinárnou U Obuvníka jak Helenu Válkovou, tak s „topánkou“ se trápícího Andreje Babiše. I zde samozřejmě můžeme hovořit o přenášení mnoha kontinuit, tentokrát mezi normalizačním Československem a dneškem...
Na závěr snad jen osobní emoční postřeh, který se týká charakteru textu a jeho zásahu duše čtenářovy. Některé skici lze lehce přeletět a jsou jen jakýmsi drobným náznakem dobové atmosféry, u některých doslova zamrazí. Některé pak souvisí s mrazem i doslovně. Za mě je to především povídka s hokejovým brankářem Božou Modrým z komunistického lágru v roce 1951. Jen na ukázku… „…Ruka zase pohladila led, ale moc se rozmáchla a narazila na kámen. Otevřel jedno oko. Ten pach kůže, to nebyly chrániče, ale kožené holínky soudruha velitele. Paměť se mu snažila namluvit, že ty rány dostal na ledě, ale tělo moc dobře vědělo, že to byly kopance….“