O skvělé knize Jakuba Trnky a ostrém myšlení Erazima Koháka. O národě, dějinách, ekologii, víře, demokracii i kapitalismu s komunismem v náručí.

V našem veřejném prostoru se často objevují diskuse o našich (především moderních) dějinách, padají pojmy „národ“, „kapitalismus“, „komunismus“, aktualizujeme věci dávno minulé ve světle dnešních politických argumentů… Z velké části však žonglujeme s pojmy, házíme jimi po sobě, klademe je do zdánlivě logických řad, aniž bychom chápali jejich významy – ať již původní, posunuté, zdeformované – vystačíme si s povrchními ideologickými válkami, aniž bychom promýšleli podstatu a význam toho, o čem vlastně hovoříme. Filozof Jakub Trnka přináší ve své nové knize „Filosof Erazim Kohák“ nejen překvapivě čtivý a otevřený pohled na myšlení nedávno zesnulého velkého muže (zemřel 8. 2. 2020), především zprostředkovává témata bezprostředně související s našimi životy. To je ostatně první důležitý moment této knihy – mluví přístupným jazykem o filosofii, přičemž vychází ze samotné podstaty Kohákova díla – nevznášet se pouze v ideových a teoretických rovinách, ale velmi jasně a ostře promlouvat do praktického světa. Této části a charakteristice díla (knihy) se budu věnovat nejvíce – tento text není systematickou recenzí knihy. Chci jen zdůraznit aspekty, myšlenky a otázky, které možná znají znalci Kohákova díla – ale bezpochyby si zaslouží, aby se znovu nasvítily ve veřejném prostoru.
Kohák ve svém díle promýšlel praktické parametry našich životů – a to jak jednotlivých, tak společenských, národních. Významným způsobem se vztahuje k víře v pokrok, která bývá v naší civilizaci spojována se zvyšujícím se blahobytem, neustálým ekonomickým růstem. Kohák argumentuje proti takto pojatému civilizačnímu směru jak psychologicky – blahobyt nemůže být předpokladem spokojenosti. Právě naopak – právě na stálé nespokojenosti a potřebě mít a používat je postaven koloběh výroby, reklamy, marketingu – a obchodu. Zjednodušeně řečeno, abych citoval autora knihy: „Životní spokojenost se s konzumní mentalitou navzájem vylučuje.“ Druhá Kohákova námitka je zakotvena v ekologii – ekonomický růst v dosavadní podobě naprosto objektivně likviduje život na této planetě. Navíc, člověk se od dob osvícenectví stále více spoléhá na vědu a fakta – a v tomto případě ničení vlastního světa dokáže naopak ignorovat zcela jasná vědecká fakta. Absurdním obrazem dneška je tak na jedné straně technologický a ekonomický pokrok, který je doprovízen vzestupem iracionality a primitivismem. V případě lidského ekologického chování využívá Kohák různých metafor, například té o „posádce horkovzdušného balónu, která trhá cáry látky z balónu, aby si vystlala gondolu pro větší pohodlí.“ To, co se přitom neustále vrací do středu Kohákova myšlení je potřebný hodnotový náboj, bez kterého nelze promýšlet lidskou dějinnost. Bez hodnotového směrování a morálního, mravního zakotvení našich činů přestává být člověk člověkem a proměňuje se v pouhého průmyslového velkovýrobce a velkospotřebitele – animálního tvora.
Pokud bylo ekologické myšlení jedním z hlavních témat Kohákova myšlení, stejně tak se nebál vstupovat ani na pole politického myšlení, když posouval své přesvědčení o hodnotách, solidaritě a nutnosti sdílení do politické roviny při kritice existujících systémů. Zde je velkým tématem otázka individualismu, stejně jako politických a sociálních (ekonomických) svobod. Nejostřeji se přitom vyhraňuje proti konzumerismu, který je podstatou radikální individualizace člověka v kapitalismu. Stejně tak normalizační realitu bývalého Československa nazval „triumfem konzumerismu, byť na ušmajdané socialistické úrovni.“ Opět jsme u otázky blahobytu, jehož zajištěním člověk vyčerpává svoji existenci a dostává se pouze na svůj animální základ. Není proto divu, že sociální a ekonomická stránka života člověka – i její systémové zakotvení v celé společnosti – musí Koháka dovádět k jasnému odsouzení nerovnosti a útisku. Tento obdivovatel Masaryka (právě i z hlediska praktičnosti jeho filosofie) hovoří dle Trnky o tom, že „jakmile politický systém připravuje některé své občany o lidskou důstojnost, ať již politickým útiskem nebo prostě jen bídou, přestává být podle Koháka demokratický v Masarykově humanistickém smyslu.“
Samostatnou kapitolou knihy v sekci „Politika“ je pak téma „humanistického socialismu“. Již jen pojem „socialismus“ zjevně vzbuzuje v našich zeměpisných šířkách okamžitou (emoční) odmítavou reakci spojenou s historickou zkušeností. Nikdo však nemůže podezírat poúnorového emigranta Koháka z toho, že by se obdivoval československé (či jiné) komunistické diktatuře. Není to typ myslitele, který by se spokojil s povrchním popisem, ale jde k podstatě systémů, lidského soužití, ekonomiky. V jeho očích: „Státní socialismus tak ve své podstatě představuje jen extrémní a vlastně nejrozvinutější podobu monopolního kapitalismu.“ Oba systémy si zde podávají v ruce v pouhém důrazu na výrobu, hmotu a blahobyt. Kohák odsuzuje jak kapitalismus, tak komunistické státní systémy. V případě kapitalismu upozorňuje (mimo jiné) na fenomén občanských práv a svobod. Ta jsou nezpochybnitelná v případě jednotlivce, ale v tomto systému jsou přenesena i na úroveň korporací, kdy poté „korporace zneužívají základní občanská práva a svobody k ohýbání a nabourávání veřejného prostoru k prosazování soukromých zájmů na úkor občanské společnosti.“ Je to bezpochyby ostrá myšlenka, jež by neměla zapadnout. Důležitým aspektem zdravého života společnosti je živý veřejný prostor a občanské iniciativy, které jsou „v kapitalismu ohrožovány a oklešťovány enormními ekonomickými tlaky, v komunismu jsou prostě odstraněny jako nebezpečný zdroj kontrarevoluce.“ Kohák (v parafrázi Trnky) hovoří o tom, že „rozdíl mezi nimi je pouze v tom, že kapitalismus prosazuje principy měkkými, ekonomickými prostředky, zatímco komunismus je radikálnější a neváhá sahat i k násilí a politickému útlaku.“ Alternativou by pak nemělo být „něco mezi“, ale vykročení mimo dosavadní rámce. Tato cesta by měla hledat jak základní udržitelnost života na planetě, tak vycházet ze skutečné solidarity, jaké rozhodně dnes v globálním hledisku nejsme svědky. Zde je Kohák radikální v myšlence nutného snižování spotřební úrovně, která je samotným předpokladem změn. V jeho očích to opět bezprostředně souvisí s enviromentálním výhledem planety a lidstva. Pokud je celosvětová populace polarizována na chudé a bohaté – budou bohatí ekologickou politiku ignorovat (narušuje podstatu jejich bohatnutí) a chudí si podobné myšlení uprostřed myšlení na samotné přežití nemohou dovolit…
V případě politiky v demokratické společnosti klade Kohák důraz na občanskou společnost, její angažovanost a spoluvytváření charakteru společnosti i mimo cykly volebního rozhodování. V pasivní společnosti nejsou volby skutečným rozhodováním o nás samých, „nejde o názory občanů, nýbrž jen o legitimizaci vládců pomocí předvolební reklamy a PR managementu.“ Ironicky by se dalo poznamenat, že nám zde filosof opět ostře pojmenovává politický vývoj našeho posledního desetiletí. Předpokladem pro aktivitu a skutečně živý občanský život je pak jak přístup k nezkresleným informacím – zde hrají roli veřejnoprávní média – a klíčovým předpokladem je logicky také vzdělání. Nikoliv však mechanické, užitné, ale kritické, nutící k chápání a přemýšlení. Zde je bezpochyby Kohák opět blízko „svému“ Masarykovi. A když už jsme u Masaryka, neméně zajímavé a inspirativní jsou Kohákovy myšlenky o národě, jeho charakteristice, obecných vlastnostech a konkrétních projevech v naší společnosti. Opět zjednodušeně řečeno, národ je u Koháka „kulturní útvar, útvar sdíleného smyslu, nikoliv výsledek nějakého (národního) cítění, tajemného (národního) ducha. Zkráceně řečeno, podstatou národa je určitá myšlenka, skrze niž dané společenství rozumí samo sobě.“ Kohák se zamýšlí nad rolí dějin i dějinnosti ve společnosti a ve svých myšlenkách se dotýká samotné podstaty toho, co žijeme nyní ve veřejném prostoru z hlediska společných (nebo nespojitých) příběhů našich moderních dějin. Abych dal znovu slovo autorovi knihy: „naší minulosti můžeme porozumět…pouze na základě našich současných ideálů, našich aktuálních regulativních idejí, skrze něž tyto dějiny tvůrčím způsobem rekonstruujeme.“ Na základě této přesné myšlenky nemůže nenásledovat otázka – jaké jsou tedy ony současné ideály a naše aktuální regulativní ideje – když si odpovíme na ni – asi ne příliš uspokojivě – dostaneme i smutnou odpověď o jisté vyprázdněnosti ideálů, identity, sdíleného příběhu. Skončíme dle mého opět u hmoty – u pozůstatků normalizačních ledniček naplněných kapitalistickou realitou posledních třiceti let. Pokud hrozí, že ve většině této společnosti je prázdno v aktuálních ideálech – bude prázdno i odpovědí na naše tázání se po společném příběhu minulosti.
Ze skvělé knihy Jakuba Trnky jsem se věnoval pouze některým aspektům, jež mě oslovily z hlediska pohledu na dějiny či na aktuální společenský systém a politiku. Nelze ale ještě opomenout klíčový moment, že jde o myšlení člověka, který je přirozeně zakotven ve víře a v evangeliu. Tato skutečnost by si možná zasloužila samostatný pohled, v tomto textu je však v roli důležité informace zakotvující myšlenkový a duchovní svět Erazima Koháka. Jeho myšlení je v podání Jakuba Trnky otevřené i širšímu publiku, je ostré a jasně pojmenovávající. Provokuje ke kladení otázek nejen k vlastnímu svědomí jednotlivce, ale především k naší společenské roli a spoluutváření veřejného prostoru a obecně i systému, v nichž žijeme.

Jakub Trnka: Filosof Erazim Kohák, Filosofický ústav AV ČR, Praha 2020.