Polemika s polemikou

POKRAČOVÁNÍ:

TI NAŠI PREZIDENTI
Třetí oddíl knihy se věnuje prezidentům této země, které autor již na počátku kategorizuje dle několika kritérií. Jednak rozlišuje mezi prezidenty svobodného státu a prezidenty „loutkami“ což se týká jak protektorátu, tak komunistické vlády. Na samém počátku si dále vytvoří tabulku, ve které předem zhodnotí „rozhled a vědomosti“, stejně jako „morální hodnocení“. S touto strukturální výbavou pak vstupuje do hodnocení jedenácti osobností našich dějin. U některých více provazuje jejich osudy s osudy celé země, jinde zůstává blíže osobním osudům. Portréty jsou to velmi různorodé, a to jak objemem – nejvíce prostoru dostanou poslední tři prezidenti, tak obsahem, někde dochází k hlubšímu zamyšlení, jinde text klouže zcela zřejmě po povrchu na základě překlopení tezí z několika málo využitých zdrojů. Nechávám stranou „tabulku“ morálního hodnocení na samotném počátku textu s pojmy jako „morální zrůda“, „zločinec skrytý za byrokrata“ či „cynik s patologickými rysy“. Jako nástroj v utvrzování postojů, nikoliv hledání důvodů, kořenů věcí a pochopení to patrně na jistou čtenářskou skupinu může fungovat.
V případě prvního prezidenta a již dostatečně zmytizovaného T. G. Masaryka představuje tuto osobnost také v kontextu předválečného období jako „nepřítele národa“, který svými kritickými postoji nevyhovuje nacionalistické politice. Pokračuje přes témata TGM a náboženství a vznik samostatného státu. Zde se již zastaví u neuralgického tématu národnostní politiky, která byla nesena na umělém konstruktu čechoslovakismu a opuštění „švýcarského“ modelu spolupráce národů. Zde je vždy základní problém v tom, že naše dnešní náhledy mohou moudře radit k umírněnosti a dohodě, ale dobová realita v mnoha ohledech neumožňovala realizaci podobných idejí. Autor se také věnuje možnosti ideového pojiva národů, kdy konstatuje „jakousi slabost“ TGM pro sociálnědemokratické koncepty, jakkoliv nebyl ani marxista ani materialista. Masaryk zde autorovi trochu uniká, protože mu přestává „sedět do schématu“. Máme totiž před sebou v osobě TGM muže, který jedním dechem věří v nesmrtelnou duši a stejně tak považuji otázku sociální za klíčovou pro osvobození člověka. Také proto je nefunkční autorova a/historická rada TGM, že by se pojítko dalo najít v katolictví… V další části se věnuje sporu o české dějiny, kde se na počátku pozastavuje nad tím, že je zajímavé (myšleno paradoxní), že stejný kritický Masaryk, který se zasloužil o demytologizaci českých dějin na příkladu Rukopisů vytvořil vzápětí vlastní mýtický obraz těchto dějin. Možná nejde o paradox, ale je v tom přece jen kus logiky. Pro Masaryka je na jedné straně jistě zaklínadlem kritický rozum, na druhé straně ale i velikost národa – může proto kritizovat Rukopisy také z toho důvodu, že onu velikost vidí jinde (jakkoliv jde o vlastní umělý konstrukt). Na samotném konci pak kritizuje autor Masaryka za jeho heslo „Tábor je náš program“, které uměle vytváří národní identitu na husitské tradici, která jde proti Evropě i humanitě. Masaryk sám v tom rozpor neviděl, ale dle autora tím nevědomky přispěl k antievropanskému a antizápadnímu směru v českém myšlení.
Osobnosti Edvarda Beneše je s podtitulem „Dlouhé stíny malého muže“ věnována další kapitola. Historická role Edvarda Beneše mezi léty 1918-1948, ale zúženě 1938-1948 skýtá množství dramatických momentů, není divu, že je dlouhodobě vděčným personifikovaným tématem našich moderních dějin. Hned na počátku kapitoly je tematizován zákon hovořící o tom, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Dochází zde i ke srovnání s podobnými zákony se jmény TGM nebo Václava Havla, ale ty, jakkoliv předkládají podobný problém zákonem hodnotit dějiny a osobnosti, jsou na tom prý lépe, neboť jejich přijetí „bylo alespoň vedeno dobrými úmysly“. Je jistě faktem, že motivace pro přijetí tohoto „benešovského“ zákona byla instrumentálně jiná nežli u jiných dvou prezidentů, nic to ale nemění na skutečnosti, že politika by si neměla osobovat onu smělost posuzovat zákonem dějiny. V případě Beneše je pak autor výrazně smířlivější, pokud jde o mnichovský kolaps 1938 nežli v případě následného příklonu k Moskvě. Ostatně, kořeny Stalinovy obliby Benešovy osoby vidí již ve smlouvě z roku 1935 a následné podpoře Benešovy prezidentské volby ze strany KSČ. Příklon k Sovětskému svazu je pak dle autora jednoznačnou Benešovou vinou. Pracuje s touto kategorií viny zcela otevřeně a popisuje následně „cestu do Stalinovy náruče“. V příběhu se mihne i důležitá postava velvyslance Zdeňka Fierlingera, kterého učiní dle autora Beneš velvyslancem po obnovení vztahů po roce 1941 – slušelo by se zde ovšem pro přesnost připomenout, že Fierlinger byl vyslancem v Moskvě již v letech 1937–1939. Následná role prezidenta Beneše se bezprostředně propojuje s osudy Československa. Není ale zřejmé, nakolik má být Beneš hybatelem událostí, nakolik pak jde o vývoj, ve kterém hlavní roli nehraje. V líčení autora je spíše oním hybatelem, který zahrnuje komunisty mezi relevantní partnery, který ponouká demokratické strany ke spolupráci atd. Role prezidenta se zde významně přeceňuje, není to přitom jediný příklad, kdy tak autor činí. Ztrácí se nám zde dobová realita, postavení moskevského centra KSČ vzhledem k síle Rudé armády i domácího komunistického odboje. Relevantnost komunistického zapojení do politiky třetí republiky není vedena rozhodnutím Edvarda Beneše, on je součástí tohoto procesu. Autor na Beneše tak trochu naivně spoléhá, asi jako nekomunističtí ministři v roce 1948… Důležitým momentem je autorovo vystihnutí jednoho z klíčových momentů pro komunistický úspěch – a totiž rozdělování půdy po vysídlencích. Podpis komunistického ministra Ďuriše na dekretech přidělované půdy je nesporně důležitým argumentem pro úspěch komunistů mezi novoosídlenci. Autor také připomíná, že se tak děje pod heslem „odčinění Bílé hory“. Možná by zde ale stálo za to připomenout (alespoň rétorickou) příbuznost s pozemkovou reformou první republiky. Také ta byla vedena pod tímto heslem – a navíc – po válce si komunisté vypůjčí pojem „pozemková reforma“, aby hovořili o jejím dokončování a mentálně tak navazovali na proces, se kterým již lidé měli zkušenosti. Těsně před koncem „benešovské“ kapitoly se ještě autor vyjadřuje k rozdílu mezi Polskem, Maďarskem a Československem. Na rozdíl od problémů u sousedů je Československo pro Stalina klidným územím s velkou podporou. To bezesporu ano, ale měli bychom se ptát proč – a měli bychom se ptát, zda tato skutečnost opravdu patří do kapitoly s portrétem Beneše. Prezident určitě sehrává významnou roli v politice mezi východem a západem a ve velmi naivní představě, že se se Stalinem dá vyjednávat, ale fatální rozdíl je především ve stavu společnosti. Tam, kde Poláci svádějí občanskou válku, tam, kde maďarská strana představuje pouze skutečně málopočetnou mocenskou avantgardu, tak tam někde má Komunistická strana Československa přes milion členů. A ty nedostal do KSČ Edvard Beneš… Na samotném konci pak autor vypočítává, co všechno měl udělat Beneš jinak, aby země nespadla do komunistického područí. Společným jmenovatelem kritiky je chyba v odvrácení od Západu. Opět vypočítává z „moudrého“ nadhledu mnoha dekád chyby a selhání, aniž by se ptal po důvodech. Rozsudek bychom tedy měli, jen jsme se nesnažili zjistit, proč k činu došlo… Jistým stručným mezistupněm před komunistickými prezidenty je pak osud Emila Háchy, prezidenta zvoleného za druhé republiky a prožívajícího následně ve funkci nesmírně těžké období protektorátu. Hácha vyznívá autorovi jako slušný člověk s hodnotami, který se ocitl v situaci oběti „s pistolí u hlavy“. Každopádně jde spíše o smutný osud poznamenaný přitom jak fyzickými, tak psychickými problémy, navíc s hořkým koncem nelidského uvěznění pod kuratelou komunistického ministra Noska. I zde by přitom byly mimo jiné zajímavé motivace vstupu do prezidentského úřadu na podzim 1938.
Pokud se v případě prvních dvou prezidentů snažil autor o vystihnutí některých klíčových problémů české/československé společnosti mezi léty 1918 a 1948, u prezidentů komunistických jde z velké části o povrchní „fresky“ vedené opakovanými tezemi o loutkách Moskvy či zločinecké podstatě. Možná bychom čekali, že v případě Gottwalda a Zápotockého také „předskočí“ jejich prezidentské role a podívá se na realitu československé levicové politiky před rokem 1948, ale nestane se tak. Víme tak z jeho celé knihy, že komunistická nadvláda zničila zemi (s čímž budu rozhodně souhlasit), ale nevíme nic o levicovém naladění společnosti v předchozích dekádách. Jak si autor vysvětluje podporu pro komunistickou stranu např. ve volbách v roce 1925 v počtu přes 900.000 hlasů? Jak zásadní byla sociální otázka pro voliče v roce 1946? Namísto toho čteme v Gottwaldově stručném portrétu klasické teze o alkoholikovi, v Zápotockého pak o bodrém vypravěči s harmonikou (na kterou dle všeho ani nikdy nehrál). Otázky nad možným Gottwaldovým plánem „české cesty“ jsou pro autora „celkem zbytečné spekulace“, neboť má jasno – aby pak konstatoval, že „z Gottwaldovy české cesty k socialismu se vyklubal systém, který byl…ten nejsovětštější z celého sovětského impéria.“ Tak vyklubal se z „české cesty“ nebo ta byla opuštěna a šlo se cestou stalinskou? Některé zkraty a zkratky jsou v portrétech komunistických prezidentů vskutku radikální a jako by vycházely z toho, že čtenář „prostě ví“, že šlo o zlo a netřeba se rozepisovat. Také je zřejmé, že jako podklad pro tyto schematické fresky si vystačil autor s několika málo knihami autorů Kaplana, Kosatíka či Pernese, aby si utvrdil svůj obrázek. V případě prvních dvou prezidentů bude lepší přečíst si Gottwaldovy muže od dvojice Kaplan-Kosatík a není třeba číst několik málo stran jejich destilátu v této knize. V Novotného případě je podobně stručná freska šperkována výrazy charakterizující jeho postavu a vzhled: „nanejvýš jako sňatkový podvodník“ či zdůrazněním jeho zámečnické mluvy slovy „balgon“, „souzi“ či „imprialismus“. Při ohlédnutí za prvními šesti prezidenty jsme se dozvěděli (jakkoliv místy diskutabilní) informace o Československu do roku 1948, ale o Československu do roku 1968 až na schematický obrázek sovětské loutky nevíme z knihy nic. Z autorova textu se ztratí společnost, její vývoj, proměna – radikální a negativní, jistě – ale lidé zmizí. Na Hradě sedí jen sovětské loutky a my si potvrzujeme na pár příkladech, že je zde patrné zlo. Podobně schematicky působí ještě krátký portrét Ludvíka Svobody, kterému je přiřčena schizofrenická role od počátku do konce mandátu. Položení květin po prezidentské volbě 1968 jak u hrobu prvorepublikových prezidentů, tak prezidentů komunistických má být dokladem této schizofrenie – přitom je tomu v dobové logice naopak – dělničtí prezidenti byli přímými předchůdci ve funkci a rok 1968 navíc umožnil i jisté mentální návraty k první republice a moderní československé státnosti. Rozpor možná vidíme my dnes, z „moudrého“ piedestalu 21. století, rozhodně bych ho ale nepřičítal Ludvíku Svobodovi. Jsou pak místa, kde se autor rozpakuje uvádět některá tvrzení natvrdo a například u Václava Klause obejde otázku KGB popisem konspirační teorie kolem Prognostického ústavu, zatímco právě u Ludvíka Svobody jednoznačně tvrdí, že byl zjevný agent NKVD. Jistě pro to má zajímavé a průkazné doklady…(?) Ludvík Svoboda pak představuje negativní postavu z hlediska jeho role v armádě v únorových dnech 1948, respektive hned vzápětí, kdy množství vojáků končí v kriminále či na šibenici. A následně je velmi krátce probrána jeho role v roce 1968, přičemž aby si autor udělal můstek k Husákovi, rovnou použije o Svobodovi větu: „…když odletěl s Husákem do Moskvy“. Je fakt, že do Moskvy letěli, ale takto formulovaná věta přičítá Husákovi na konci srpna 1968 roli, kterou ještě neměl a nehrál.
Největší prostor se mezi komunistickými prezidenty dostane v knize právě Gustávu Husákovi, dle podtitulu kapitoly „čaroději se slovenskou kartou“. Jeho životní osudy jsou popsány mnohem podrobněji než u předchozích čtyř postav. Zároveň se zde mnohem podrobněji hovoří o situaci ve společnosti, zmíněna je například polemika Milana Kundery a Václava Havla, kde jsou Kunderovy teze o originální cestě socialismus autorem definovány jako „naivní“. V případě popisu nastupující normalizace se autor nejprve vyrovnává s pojmem „totalita“ a jeho odmítáním pro charakteristiku normalizace. To, co je pro některé historiky nepřesné pojmenování a použití pojmu, je pro autora pouze krycí manévr ke změkčení podstaty režimu. V případě kritiky „socialisticky orientovaných historiků“ pak zaznívá teze, která by se opět dala docela dobře použít i vůči ideologické předpojatosti autora samotného a opět s trochou ironie zaznívá autorova sebekritika: „Jedná se o pouhou projekci vlastní ideologie do výkladu dějin…“. Ale dosti ironie. V případě normalizace autor zároveň již hovoří i o období prožitém na vlastní kůži, jeho hodnocení pocitu stavu společnosti a země je tak dokladem autentického dobového pocitu z celkového zmarnění situace. „jednalo se o naprosto komplexní pocit hnusu, nemorálnosti a kolektivního selhání v masovém rozsahu.“ Právě v případě normalizační společnosti se na rozdíl od padesátých let přece jen dostáváme k společnosti jako takové, k jejímu charakteru. Opět je to ale pohled na společnost z velké části nesvéprávnou, která se nechala „zmást“ nespornou inteligencí zločinců Husáka a Štrougala. Pokud by byly dějiny takto jednoduché, skutečně by nám stačilo na pochopení nejsložitějších společenských procesů najít vůdce, kteří za to mohou – Masaryk, Beneš, Gottwald, Husák… a pak masu, která se nechává oklamat, zmást, svést… Explicitní zdůrazňování síly vedoucích osobností je tak v autorově podání implicitní obžalobou velké části společnosti. V případě Husákovy doby podpořené ještě tezemi typu: „Pro každého, kdo měl mentalitu malých lidí, co si nevyskakují, to mohla být doba dobrá.“ Zmatená společnost, malí lidé a z toho vyplývající „zvrácená nostalgie“, jak auto konstatuje téměř na závěr, aby byl věrný svým oblíbeným silným výrazům. Autor zde stojí na pozici člověka, který ví, co je správně, proto může konkrétní nostalgii „malého člověka“ z výšky své pravdy nazývat zvrácenou. Zde se v osobování si hodnotících adjektiv míjíme… Na samotný závěr autor ještě správně upozorňuje na různost Husákova obrazu v Čechách a na Slovensku. I když ani zde se nevyhne hned na několika řádcích za sebou vnitřnímu rozporu. Jednou konstatuje, že Husák vyvolává ve Slovácích hrdost nepatřičně, aby vzápětí napsal, že hodnocení, zda je na něm něco obdivuhodného, přenechává Slovákům. Chtělo by se mi dodat, že pokud to obdivuhodné z jejich pohledu bude (třeba federace) i tak to bude dle autora nakonec stejně nepatřičné…
Po komunistických prezidentech přichází čas pro prezidenty demokraticky zvolené, ať již československým a českým parlamentem nebo přímou volbou občanů. Je čas na jména Havel, Klaus a Zeman. Na samém počátku vymezuje základní ideový fundament a hodnoty, dle kterých bude hodnotit fungování těchto demokraticky zvolených hlav států. Jedná se v jeho pojetí o liberálně-demokratický stát a klasický parlamentarismus. V případě Václava Havla se v rámci jeho konceptu „nepolitické politiky“ vymezuje vůči Havlově nedůvěře v klasický politický systém, zdůrazňuje mimo jiné důležitost svobodné ekonomiky. Zde může být kámen úrazu vnímání základních vlastností demokratického a liberálního státu, neboť právě ekonomická oblast, míra ingerence státu do celého schématu fungování a obecné vlastnosti globalizace znovu a znovu nastolují otázku po míře liberálnosti nebo míře státního zásahu do ekonomických struktur. Když budeme hovořit o politice a Havlově nedůvěře v klasické systémy, zde autor klade opět sugestivní otázku, zda Havel „nahlédl míru své zodpovědnosti“, která vede např. k neangažovanosti jeho příznivců v klasických stranách. Opět zde tak zaznívá mimořádná důvěra autora v sílu autority a ovlivnění části veřejnosti názory jedince na čele státu. Opět se mi v textu tak trochu ztrácí svobodný občan, který se má orientovat dle svého názorového zakotvení a svědomí. Autor občanovi příliš nevěří, když koncentruje viny a chyby společnosti a politiky do několika vůdčích osobností. Zde je také možná slabina jeho přístupu, kdy se rozhodne nahlížet dějiny této země od roku 1918 skrze osobnosti prezidentů. Je to jistě lákavé a mnohdy jednodušší na vyprávění, ale s rizikem, že se v tomto vyprávění ztratí lidé a společnost. A to se autorovi bohužel děje. Následně kritizuje Havla, že se ve své moci bezmocných vymezí proti „zelináři“, namísto toho, aby „bojoval“ např. s Ladislavem Štollem. Pro autora jsou zjevně dějiny stále soubojem rytířů na středověkém kolbišti. A navíc, obávám se, v tomto případě Havla prostě nechápe či nechce pochopit. On se zelinářem nebojuje, jen popisuje manipulační a nebezpečnou manipulaci s každým obyčejným člověkem uvnitř režimu. Autor Havlovi radí, jako ostatně předtím Benešovi či dalším. Myšlenkově bezpochyby přitom vychází opět z názorového kadlubu osobností typu Mandler, Doležal – a přidává zde k nim i Václava Bendu. V další části textu mu to opět nedá, aby, nikoliv poprvé, nepropojil Havlovu nepolitickou politiku s Babišovou antikorupční revolucí. Musím znovu zdůraznit, že pokud se některé fenomény podobají na první pohled, již na ten druhý si mohou být naopak fatálně nepodobné – přinejmenším v tomto případě v hodnotovém základu obou úvah či směrování k cílovému stavu. Srovnávat úvahu nad rolí člověka v politice a společnosti s instrumentálním plánem na získání moci, financí a vlivu je skutečně bizarní. Autor pak pokračuje ve srovnávání také často používaným příkladem Charty 77 a polské Solidarity. Na jedné straně úzká vesměs intelektuální skupina, na druhé straně dělnické zázemí, ale včetně intelektuálů. Popis autora je opět přesný, přičemž se znovu opře o názor Emanuela Mandlera, že morálka nemůže být cílem politiky. Nelze než souhlasit, jen by použitému příkladu mohlo předcházet líčení, proč byla situace jiná. Popisovat událost, proces a důsledky bez tázání se po důvodech je při analýze dějin zcela klíčové. Před samotným závěrem Havlova portrétu se poté autor velmi přesně několikrát „trefuje“, ať již v líčení Havlovy politicky neúspěšné snahy vytvářet „jako alchymista…intelektuální a vlivové spolky“, nebo v závěrečném až symbolickém ohlédnutí, jako by se Havlovou smrtí otevřely dveře negativním jevům ve společnosti.
Portrét Václava Klause je jak osobním příběhem druhého českého prezidenta, tak příběhem české společenské a ekonomické transformace. Zde se autor přibližuje i samotné společnosti a Klaus se nevznáší nad dějinami a národem jako všemocný hybatel. Autor předkládá velmi zajímavá čísla průzkumů, jak cítila česká a československá společnost pojmy socialismus a kapitalismus v zlomovém období konce 80. let, což mnohé prozrazuje o mentálním nastavení společnosti mezi komunismem a demokracií s kapitalistickým systémem. V případě transformace a jejích problémů poukazuje na problémy, ale považuje ji v konečném důsledku za pozitivní. Na jednom místě dokonce připustí, že jedním z problémů transformace ale mohlo být i to, že „neakcentovala roli sociální sítě“, což mělo znamenat značný prostor pro nastupující levici. Autor přiznaně považuje levici za chybný politický směr a porovnává aktivity Klause jak směrem k liberálnímu systému, tak k systému demokracie. Zde dochází k trefnému závěru, že pro Klause je dlouhodobě primární ekonomické schéma a dovede si představit jeho fungování v lecjakém režimu. Shodou okolností mu šanci dal rámec demokratický, proto byl demokratem, ale nikde není psáno, že je jím nutně nastálo. Autor popisuje postupný přerod Občanského fóra do systému politických stran a nevyhne se opět trochu personifikovanému pojmu „Havlovo hnutí“. Přitom již Havlova prezidentská kandidatura a následné předání vedení OF jiným osobám otevřelo v hnutí kritickou debatu v tom smyslu, že se nejedná o Havlovo hnutí, ve kterém si bude jako panovník vybírat nástupce. Autor se věnuje logicky rozdělení Československa, kde se vyjadřuje i ke Klausově, dle něj správnému, rozhodnutí nepřipustit referendum, neboť, slovy autora: „Obyvatelstvo si může třeba odhlasovat, že voda poteče v řece zdola nahoru, ale řeka lid neposlechne.“ Myslím, že je velký rozdíl hlasovat o přírodních zákonech nebo o společenské a politické situaci a tento příměr musí nutně kulhat. Pro pochopení 90. let jsou důležité autorovy akcenty na vyrovnání se s majetkovými křivdami, neschopnost a nevůle státu jít s restitucemi např. před rok 1948, jakkoliv by to historicky bylo logické. Je to nesporně kritika pouze částečné transformace, opět s citátem názoru Emanuela Mandlera. Vedle toho se ovšem autor neopomene vymezit proti levici, která dle něj kritizuje Klausovu transformaci jako podvod století a toto tvrzení má dle autora „ideologickou pachuť marxismus“. Přiznám se, že zde autorovi prostě nerozumím, co tím myslí. Také v Klausově kapitole se logicky musí objevit Andrej Babiš, v tomto případě s charakteristikou „v podstatě nejvyšší boss České republiky“. Zde autor kombinuje svoje zaujetí problémem Babiš, svoji důvěru v sílu osobnosti, jež hýbe dějinami a možná koncentraci na věci viditelné. Vliv na dění v České republice má dle všeho mnohem více zejména ekonomických hráčů, aby mezi nimi Andrej Babiš zůstal, musel se propojit s politikou, ale rozhodně není „capo di tutti capi“ naší země… Pro Klausovo prezidentské období má autor spíše charakteristiku jisté tragédie, kdy se projevily všechny skryté špatné vlastnosti, skepse vůči Evropě i NATO, nedůvěra v systém demokracie jako takový. To vše se projevovalo jak v konkrétních příkladech, např. je zde zmíněna kauza amerického radaru nebo Klausův příklon k Rusku. Na samotném konci pak autor psychologizuje a trochu pohádkově nám „prozrazuje“ tajemství motivací Václava Havla a Václava Klause. Zatímco u Havla byl „pohonem“ kontakt se ženami, u Klause je to kontakt s obdivovateli…
Poslední prezidentský portrét Miloše Zemana nám na dvaceti stranách představuje aktuálního prezidenta a logicky se třaskavě vyjadřuje i k naší současnosti. Kapitola je to, podobně jako u Václava Klause, nesporně čtivá a autor pojme příběh Miloše Zemana jako „hledání toho skutečného Zemana“, kdy na jedné straně představuje jeho názory z počátku 90. let – proti populismu, za liberální hodnoty, pro evropskou spolupatřičnost atd. – a na druhé straně jeho „proměnu“ v sociálnědemokratického populistu obklopeného podivnými existencemi, manipulátora a lháře, navíc ve vleku Ruska či Číny. Hledání skutečného Zemana vyznívá jednoznačně. Vůle po moci a vlivu je tak silná, že skutečný obraz sedí na Pražském hradě a konfrontuje nás se všemi negativy, jež zažíváme, jako jsou překračování nepsaných pravidel i zákonů, označování „nepřátel“ v podobě pražské kavárny, podpora oligarchy Andreje Babiše, hájení zájmů jiných států než České republiky… To je dle autora velmi přesvědčivě skutečný Miloš Zeman, zajímavé je pak sledovat jeho politickou cestu k moci od futurologa a prognostika před rokem 1989 až k prezidentovi, prvnímu v rámci přímé volby. Také v Zemanově příběhu předkládá autor tezi o síle osobnosti v čele státu, z čehož vyplývá nesmírně negativní vliv na stav a charakter české společnosti. Po „průletu“ českými dějinami na základě osudů československých a českých prezidentů by se zdálo, že nejlepší pointou všech příběhů oněch demokratů, nešťastníků, loutek i pragmatiků by byla potřeba oprostit se od víry v nadpřirozené schopnosti hradního nájemníka a směřovat skutečně k sebevědomému občanovi.

OSUDOVÁ KŘIŽOVATKA?
Posledním blokem v knize je esej „Osudová křižovatka“, která se zaměřuje především na naše zakotvení v Evropě a ve světě. Autor se znovu vrací k některým historickým milníkům, přičemž zde konstatuje, že odtažitým konfliktům středověku a raného novověku dnes těžko porozumíme v naší optice 21. století. Přesto tak v první části knihy aktivně činí. Znovu je zde zmíněn rozpor mezi východním směrováním a liberálně orientovanými Čechy. Je to vlastně opakovaná výzva, abychom skutečně zkusili najít naši liberální tradici, máme-li vůbec jakou. V této úvaze se autorovi také objeví i kritičtější tón k první republice, právě směrem k masivní pozemkové reformě. Zde připomenu, že to byl mimo jiné právě TGM, kdo pozemkovou reformu považoval vedle samotného založení státu za jeden z největších úspěchů první republiky. V pokračování textu autor také vyjmenovává reprezentanty „vyrábění“ národního historického mýtu – Jirásek, Nejedlý, Mahler – a dnes i Vondruška. Je to přesný a smutný přehled, byť by do něj jistým způsobem patřil i TGM… Autor jednoznačně pléduje pro našem zakotvení na Západě, byť je k aktuální podobě západních společností také kritický. Kromě jiného ho dle něj charakterizuje jistá „slabost a rozšířená pomýlenost“, ale to nic nemění na demokratické podstatě Západu. Samozřejmě, toto téma by bylo mnohem složitější, je otázkou, zda ještě dnes dokážeme hovořit při stavu společností v Německu, Francii, Británii či USA o jednom Západu… Autor pak končí hodnotovým vyznáním, ve kterém jednak klade do protikladu víru v konkrétního člověka a víru v kolektiv. Pro něj je jednoznačně fungujícím konceptem víra v konkrétního člověka a v kolektivním konceptu vidí nebezpečí unifikace a masy „pracujících a přikyvujících“. Je otázkou, která patří spíše do volné diskuse, zda ekonomické parametry Západu a konzumu tuto masu též nevytvořily, a to i bez ohledu na politické svobody. Zde mohou být inspirativní dvě nedávno vydané knihy, Trnkovo představení díla Erazima Koháka, který hovoří o humanistickém socialismu a solidaritě, a dílo ekonoma Paula Colliera, který naopak hovoří o morálním kapitalismu, přičemž se jedná o dvě strany téže mince. Pavel Šafr pak na konci své úvahy ještě hovoří o základních hodnotách spojených s hlubokou vírou – aniž by to musela být víra spojená s církví nebo ideologií. Jsou to pojmy jako spravedlnost, dobro a pravda. Zde chci jen inspiračně upozornit, že se autor dobírá k podobným záběrům, jako např. francouzský filozof Comte-Sponville ve svém díle „Duch ateismu“ (česky 2020), kde hovoří o stejných hodnotách mimo institucionalizovanou víru a označuje je za „věrnost“ (fidelité).

ZÁVĚREM
Když se ohlédnu za předchozími řádky, uvědomuji si, že jsem nenaplnil předsevzetí nepouštět se místy do detailů, ale pro osvětlení některých autorových přístupů jsem to považoval za nutné. (Objem textu mě samotného zarazil a žít před rokem 1914, bylo by to na pěknou polemickou brožurku). Tento text nevznikl jako a priori odsudek konkrétního pohledu na dějiny z pera novináře Pavla Šafra. Zaujal mě prostě natolik, že jsem považoval za vhodné „nedestilovat“ názor na zpracování našich dějin do krátkého textu, ale pokusit se naopak o mnohem podrobnější analýzu, přiznávám, místy ironickou – ale v rámci publicistického tónu samotného autora se snad pohybujeme na stejném hřišti. Kniha je dle slov autora opřena o liberální či liberálně-konzervativní hodnoty. Dle nich autor zjevně posuzuje naše dějiny či konkrétní osobnosti, politiky i historiky. Drží tak historickou pravdu a v jejím zrcadle objevuje dějiny. Mnohdy má tedy jasno v postojích předem a pouze je textově zařadí do předem daného rámce. Je to často na škodu, neboť se ztrácí zejména důvody a příčiny historických událostí a pracuje se pouze s následky. Kniha není logicky nějakým systematickým pohledem na dějiny, je originálním zpracováním konkrétního novináře. Ten se nebojí dějiny, historiky i aktéry poučovat, co, kdy a jak dle něj udělali špatně. Toto mentorství je bohužel místy postaveno kromě ideového nadhledu jeho „pravdy“ i na mělkých základech znalostí historické reality. Konkrétních výtek či upozornění je můj text výše dostatečně plný, nebudu se již nyní zobecňujícím způsobem opakovat. Naopak, chci upozornit a vypíchnout nejméně tři inspirační momenty celé publikace. Předně je to (již mnou několikráte opakovaný fenomén) – fenomén českého liberalismu. Byl bych velmi rád, pokud by si někdo dal tu práci a podíval se na něj v šíři posledních dvou staletí podrobněji. Druhým inspiračním momentem je skutečnost, že Pavel Šafr vrací i touto knihou do veřejného diskursu myšlenky a názory Emanuela Mandlera, často bohužel opomíjeného autora s mnoha originálními pohledy na naše dějiny a současnost. A třetí moment je možná nejvážnější inspirace. Musel se najít novinář, který se pustil do nesmírně těžké disciplíny přístupného vylíčení našich moderních dějin veřejnosti. To, co je i z této knihy patrné, stejně jako z reakcí na ni, je obrovský deficit podobných pohledů a zpracování, která by se neutopila v teoretických konceptech dějin na jedné straně, a faktografické tonáži na straně druhé. A musím říct, že tato kniha je tak i osobní inspirací pro mě samého. Třeba se pokusím o vlastní pohled na naše moderní dějiny, který by byl dostatečně přístupný širší veřejnosti. Na závěr si dovolím prosté konstatování, že naštěstí žijeme (zatím) ve svobodné zemi a jsem proto rád, že se takto můžeme inspirovat, aniž bychom spolu museli ve všem souhlasit.

Pavel Šafr: Češi mezi pravdou a lží. Polemika s nacionalistickým a marxistickým dějepisem. Příběhy z české historie očima novináře, Free Czech Media/Forum24, Praha 2020, 381 s.