Nad esejemi knihy "POST", kulturního čtrnáctideníku A2

Procházíte se zničeným městem pod příkrovem smogu a když narazíte na ostrůvky zeleně, zdá se vám, jako byste byli spojeni neviditelnou sítí, s níž komunikujete. Okolí je prosvětleno obřími obrazovkami upozorňujícími na nejnovější apokalyptické filmové trháky, to vše prokládané reklamou na nejnovější a nejspolehlivější sexboty. Z postranní ulice se vynoří muž s dlažební kostkou v ruce, po jejím vrhnutí do nejbližší globalizované výlohy se na vás otočí a vy jste se zmýlili, je to žena. Na obrazovkách ve stejný okamžik problikly tváře neúspěšnějších manažerek poslední globální účetní uzávěrky, které v dokonale vysoustružených heslech vyzývají další ženy k následování velkých kariér. Jsme v ulicích východoevropského města, kde se stále pod odpadávajícím zateplením starých budov objevují fresky státního socialismu, na kterých se vůdci vítají se zástupci dělníků a rolníků. Nezapomeňte ani na zvukovou kulisu, kterou vám nabízí na míru v logice algoritmů váš přehrávač zabudovaný přímo do nervového systému, vše jste již někde slyšeli a vše je zároveň v něčem zcela nové. Chvíli si připadáte mezi vitrínami obchodů jako v obrovském muzejním depozitáři, klasifikován dle potřeb a konzumu, zařazeni a uloženi do rytmu každodennosti. Informace o dvacáté vlně epidemie již nevnímáte, jejich důvěryhodnost se mění podle toho, kdo vám je z pozice politických elit předkládá – někdo v bílém plášti profesora mezi vzorečky, jiný v emočně zabarvené kadenci manifestačního projevu. Mezi otázky, které si kladete, patří leccos, jen z nich vypadly ty někdejší „závažné“ po politickém zařazení. Dějiny skončily. Dějiny začínají. Jste uvnitř dějin. Anebo… dějiny již nejsou třeba.
Výše popsaný obraz chce v neumělém „koncentrátu“ zohlednit témata patnácti esejů ohlížejících se (především) za posledními patnácti lety našich životů, a přitom nahlížejí logicky i do budoucna. Vytvářejí na první pohled stejně fragmentární pohled, jako je sama realita – a možná právě i budoucnost. Názorové zakotvení většiny autorů je evidentně nalevo od klasicky vnímaného politického středu, ale nemáme před sebou politické manifesty revoluce, postdějin, postmarxismu, postismu či deklinismu, abych použil několik pojmů, se kterými můžete být v knize konfrontováni. Trojice editorů Martinová-Metelec-Rychetský složila mozaiku z originálních pohledů, které se na jedné straně věnují „svému“ tématu, ale každý zároveň promlouvá k otázce mnohem celistvější – k otázce stavu společnosti (západní/východní, evropské/atlantické i české) i roli člověka v ní, včetně otázek jak prehistoricky starých, tak ostře aktuálních. Nechci a nemohu zde podrobně analyzovat jednotlivé eseje – již jen proto, že jako pouhý historik v mnoha ohledech nenahlížím „za“ oborové pohledy feminismu, hudby, literatury, ekologie… Přesto se pokusím přiblížit pro mě inspirativní (či denervující) momenty knihy, možná i s jistou drobnou závěrečnou výtkou, co mi naopak v „post“ pohledu autorů chybí.
Jak již jsem napsal výše, autoři vycházejí z konkrétních oblastí, aby se kromě podrobnějšího vhledu do ní samé stávali součástí obecnějších otázek. A tak když čtete kapitolu o „Postlásce“ s podtitulem „Sexboti – budoucnost touhy, nebo konec lásky?“ jedním z nejvýraznějších otazníků není nakonec otázka sexuální oblasti a uspokojování pudů, ale otázka nanejvýš do budoucna palčivá – otázka po roli, právní i etické stránce „nakládání“ s výrobky umělé inteligence, jimž jsme určili jistou míru svébytného rozhodování. Podobně na to upozorňuje i kapitola Miloše Hrocha a Karla Veselého na téma „Postgenderová hudba“ tezí „Dlouho se věřilo, že technologie jsou neutrální, ale až s odstupem se zjistilo, že jen posilují stereotypy a nostalgii tech, kteří je sestrojili…“ Ale abych se vrátil, mimo jiné je to kapitola autorky Marty Martinové, která mě oklikou dovede k jedné mé obecnější závěrečné výtce. Podobná „vedlejší pointa“ je patrná i v kapitole Ľubice Kobové na téma „Postfeminismus. Neznesitelný život postfeministického tela“. Jak jsem avizoval, nebudu polemizovat s tezemi některých autorů na „jejich odborném hřišti“, spíše vyzdvihuji momenty obecně závažnější a s potenciálem oslovit i mimo oborové fokusy. Zde je to bezpochyby otázka společenské role a osobní svobody, svobodného projevu a uplatnění. Autorka pracuje jednak s obecným rámcem, kdybych to zjednodušil, že pokud nedojdeme k osvobození od kapitalistického nesvobodného systému, nemůže uvnitř zafungovat nějaká skutečná (feministická) svoboda. Příkladem mohou být právě tolik obdivované manažerky prosazující se v nejvyšších rolích a ukazující, že jsou „stejně schopné jako muži“. V konečném důsledku však podle autorky poskytují jen krycí zástěrku pro další život systému, na kterém se v jeho podstatě pranic nezmění.
Kapitolu „Postmarxismus. Marxismus bez konce“ od Josepha Grim Feinberga bych v kombinaci s následující kapitolou „Postkomunismus. My východoevropané“ od Michala Špíny dával povinně ke čtení všem, kdo zaplevelují veřejný prostor odsuzujícími nálepkami o „postmarxistech“, aniž by přinejmenším věděli, o čem se tedy bavíme. Bohužel, veřejný prostor není příliš připraven na skutečnou debatu a nálepky fungují jako sdílené barvy a znaky nepřátelských armád. Mezi Feinbergovy přesné postřehy patří teze o tom, že i neoliberální politika se čas od času vzdálí své mantře a podstatě prosazovat co nejvíce zájmy svobodného jednotlivce a začne pracovat s kolektivními identitami, jako je např. národ. Najednou se zde prolíná individuální a kolektivní a jsme i v 21. století vlastně nazpět u starých známých sporů, nyní však bezpochyby v nových souřadnicích vážnějších problémů daných globálním kapitalismem a ekologickou krizí. Feinberg, poté i Kamil Fila nebo Hana Nováková ve svých příspěvcích o apokalyptických filmových obrazech, zmíní i fenomén televize – z mého pohledu jen okrajově a právě např. oblast masmédií a informací mi v celém díle „POST“ citelně chybí. Michal Špína následně v „postkomunistické“ kapitole především analyzuje vývoj po roce 1989. Upozorňuje na nepochopení situace, kdy na jednotlivé aktéry (země) nelze klást stejná měřítka, neboť ani jejich vývoj před rokem 1989 nebyl monolitem uvnitř sovětského bloku. Jako jistý povzdych vyznívá teze o tom, že postkomunismus je především období, kdy „obě strany Evropy propásly příležitost dělat věci jinak a doopravdy zbořit zeď.“ Dle mého zde zaznívá nemístný idealismus, který nemá nic společného s kritickým historickým pohledem, protože nepracuje s předpoklady, jež k takovému politickému chování vedly. Na místě by byla spíše otázka, kde mohly a kde nemohly obě strany překračovat svůj stín… Pro bližší kritický pohled nám bolestivě chybí pohled právě na vývoj Západu i Východu mezi 80. a 90. lety. Vše shrnout do teze o kolapsu jedné strany a vítězství druhé objektivně nelze. Nehledě na to, na což autor správně upozorňuje, že lidé zde zůstávali v mnohém stejní, jen s jinými rolemi. Někdejší vítězové a uvědomělí političtí odvážlivci pádu komunismu se přes noc stali dětmi učícími se od Západu „to správné“. Přičemž samotný Západ již dávno nebyl tím blahobytným i sociálním rájem, jako tomu bylo od války do 70. let 20. století.
Kapitola „Postpravda“ autorky Anny P. Durnové se nevěnuje „na první dobrou“ otázce „fake news“, ale hlouběji nahlíží na celý problém z hlediska vývoje modernity, vzývání rozumu a vědy, rozdílu, rozporu i „dvou stranách jedné mince“ v případě racionality a emocí. Ukazuje to i na zcela čerstvé zkušenosti s epidemií covid-19 a veřejnému prostoru – otázce důvěry v elity a jimi prezentované vědecké výstupy „faktické správnosti“ oproti emocionálnímu chování v době krize. Pokud zůstává svět rozdělen na „ty, co vědí, a na ty, již nevědí“, můžeme hovořit nejen o kulturních rozdílech, tak o politických důsledcích. Důsledkem může být „postfaktické občanství“, jinak řečeno názory a postoje frustrovaného občana, ve kterém doutnají pocity opuštěnosti a vyloučení, aby se koncentrovaly do důvěry v zcela neracionální emoční závěry. Cestou je dle autorky zaměření se na také na roli emocí ve veřejném prostoru, nejen zaklínání se „rouškou fakticity“. Zní to jako logická připomínka, skepticky se však obávám, že politická realita je jiná a emočního vítězství se dostává dlouhodobě spíše těm, které jakákoliv racionalita nesvazuje… Prostupujícím tématem je v knize klíčová ekologická otázka, koncentrovaná pak v kapitole Hany Novákové „Postekologie. Jak věci mohly zajít tak daleko – a ještě mnohem dál.“ Je to poměrně smutné čtení, když se na relativně malé ploše ukazuje politická a společenská nemohoucnost lidského druhu pochopit, přijmout a aktivně se postavit reálné katastrofě. Mimo jiné se velmi jasně vyrovnává s někdejší populární tezí o „udržitelném rozvoji“, který nepostihuje podstatu – výrobu a spotřebu, ale řeší jen důsledky v podobě znečištění či emisí. Celá kniha „POST“ má ještě jednu vlastnost, na mnoha místech odkazuje na mnohdy v širokém povědomí zapomenuté inspirativní osobnosti přemýšlející o vývoji společnosti, filozofii, historii, ekologii, proto je skvělé, že Nováková ve své eseji připomene např. osobnost Rachel Carson a její tezi již z roku 1960, že lidstvo stojí před výzvou, v níž má prověřit svou zralost a schopnost opanovat nikoliv přírodu, ale sebe samotné. Autorka také pracuje s pojmem „karteziánské polytrauma“, které vedlo civilizaci k nynějšímu stavu. Zde je dle mého ale problém mnohem složitější, komplexnější, jak často padá v knize samotné. „Destilovat“ rozumový přístup ke světu pouze na jeho negativní důsledky – jakkoliv nyní v naší instrumentalizaci negativně globální – ještě přece nesmí znamenat rezignovat na vědu a rozum jako takový i z hlediska jeho pozitivního potenciálu. Podobně problematické je to v autorčině podání s ekologickými důsledky koloniální minulosti. Najednou se o Evropanech hovoří ve stylu „my Evropané“ jsme kamsi nezváni vpadli a důsledky nyní promění „nás“. Myslím, že jsme na tenkém ledě společenské a historické odpovědnosti, kdy jsme součástí civilizace a stavu společnosti, jenž byl svého času vystavěn na konkrétních exploatačních činech našich předků, aby se důsledky těchto činů začaly vracet o mnoho generací dále. Zkratka na „my“ a „nás“ je dle mého opět spíše možným názorovým postojem, který sdílet ovšem rozhodně již pro jeho ahistoričnost nemohu.
Ke konci knihy se dostáváme k tématu „Postdemokracie“ jednoho z editorů knihy Matěje Metelce a závěrečného textu „Postpost. Úpadek úpadku“ od Terezy Reichelové a Ondřeje Slačálka. První text by mohl být jedním z nejzávažnějších, zvláště s podtitulem „Demokracie, kapitalismus a postmateriální dělicí linie“. Snaží se jednak o charakteristiku propojení sociálního a kapitalistického systému na Západě po druhé světové válce a po krizi v 70. letech dochází k hledání cesty vzhledem k „absenci alternativního ekonomického modelu“. Popisuje následně „třetí cestu“ konceptu Giddense (Třetí cesta, česky 2000), ideje liberální demokracie Habermase či koncept agonistické demokracie Chantal Mouffe. V některých momentech se bohužel text vznesl vůči mým intelektuálním schopnostem typologicky kamsi do semináře na Filosofickém ústavu, což považuji za kombinaci mého intelektuálního deficitu a nepřístupnosti textu samotného vůči širšímu čtenářstvu. Závěrečná kapitola dvojice Reichelová-Slačálek rozvíjejí nejprve obecnější pohled na několik možností „vyprávění o úpadku“, přinejmenším na konzervativní a kritické. Ono konzervativní lze shrnout pojmem „lépe už bylo“ a hledá jakýsi (neexistující) minulý svět plný ve skutečnosti vnitřně nesvobodných oblastí a témat (rasových, třídních, sociálních, genderových). Naopak kritický deklinismus konstatuje, že jsme nepřestali „být sami sebou“, ale problém je ten, že jsme stále stejní, jen jsme doklady úpadku i v předchozích epochách prostě až na výjimky přehlíželi. Stejně tak se dotknou i myšlení úpadku též na levici, která ztratila určení třídním konfliktem a pohybuje se ve „zpropadených kulturních válkách“. Pro ilustraci a mapování reality využívají mnohé umělecké příklady – což je vlastností celé knihy, která funguje i jako určitý kulturní referenční rámec přemýšlení o společnosti. Ostatně, nezapomínejme, že vychází z platformy kulturního periodika. Kapitola pokračuje třemi typy diagnóz o úpadku – diagnózou o úpadku civilizací s autory jako jsou Gibbon, klasik žánru Spengler anebo Gumiljov – dnes inspirátor např. také Vladimira Putina. Dále diagnózou spojenou s tématy přirozenosti a přírody – opět s klasiky tématu Malthusem a Darwinem. A konečně příběhem o krizi a úpadku ekonomického systému v Marxově teorii kapitalismu. Kapitola se ke konci dostává i k českým „hlasatelům úpadku“, kde padají jména jako Komárek, Bárta, Kovář, Budil nebo Robejšek. Jsou to řádky kriticky analyzující i ironické, včetně připomenutí plagiátorských případů u tří posledně jmenovaných. Smutným příkladem je pak proměna levicového sociologa Jan Kellera v zastánce tvrdého postupu proti migraci (mimo jiné)… Mezi bizarními příklady nemůže pak chybět vlivný hlasatel úpadku civilizace spisovatele Vlastimila Vondrušky, kázání bývalého ministra Piťhy nebo šéf Trikolóry Václav Klaus mladší. Kapitola i kniha pak tváří v tvář úpadku na základě růstu (jaký paradox!) končí otázkou: „Čeho všeho ´našeho´ se dnes dokážeme vzdát, abychom co nejvíc zmírnili zítřejší katastrofu?“
Na závěr chci jen připomenout, že ve svém textu jsem nepřipomněl některé další autory (Blanka Činátlová, Natálie Drtinová, Lukáš Rychetský, Jan Bělíček) a jejich zajímavá témata postliteratury, posthumanismu, postundergroundu nebo postapokalypsy.
Kniha „POST“ vytváří po pročtení tak trochu před-apokalyptickou vizi společnosti či světa. Jakkoliv se v mnoha ohledech logicky dotýká českého prostředí, je přirozeně globální, včetně odkazů na klasiky i poslední trendy v literatuře, filosofii, filmu, hudbě, antropologii, ekologii a dalších mnoha oborech. Zde si dovolím jednu formální kritickou připomínku vůči editorům – knize by slušel jak přehled důležitých děl pro jednotlivá témata, tak prostý jmenný rejstřík. Bez nich je přirozená role knihy jako výše zmíněného kulturního referenčního rámce zbytečně oslabena. Pokud jde o její možné „a priori“ čtení jako „levicové“, mnohým čtenářům se může potvrdit velmi kritický přístup většiny autorů ke kapitalistickému systému a podobně kriticky je na tom v textech i liberalismus. Je to však kritika (většinou) postavená na jasných argumentech a odkazech, se kterou se dá vstoupit do intelektuální či politické diskuse. Není to plakátové odsouzení „hydry kapitalismu“, nehledě na to, že kritika dopadá logicky i na někdejší socialistické a komunistické systémy v Evropě. Samozřejmě, při stavu našeho veřejného prostoru je vždy riziko, že padne argument „ad gulagum“, jak se v knize samotné ironicky objevuje. V publikaci ale nenajdete zlotřilou snahu najít recept na „lepší příští“ v podobě postkomunistického snu či naopak návratu do šťastných normalizačních včerejšků. Najdete zde ale mnoho závažných a inspirativních otázek, které zatím zůstávají bez odpovědi. Otázka po charakteru aktuální i budoucí demokracie, otázka po ekonomickém systému, který nebude ze své podstaty předpokladem zničení světa, otázka po etice a umělé inteligenci, otázka ekologické katastrofy a osobní odpovědnosti, otázka po roli jednotlivce a roli společnosti, solidarity… atd. Mnohdy jsou otázky vedené viditelným idealismem, jinde velmi kritickým postojem. Pokud bych se měl vyjádřit také k něčemu, co mi v knize naopak chybí, je to hlubší absence nejméně tří oblastí, které jsou možná implicitně obsaženy, ale chybí mi jejich explicitní zpracování. Asi nebude překvapením, že prvním tématem je z mého pohledu „postreligiozita“ nebo „postbůh“. Jsem přesvědčen, že právě duchovní oblast je stále jedním z důležitých a v lidských životech i společnostech přítomných témat. Druhé téma souvisí s masmediálním věkem, informačním propojením lidských životů – to se v některých tématech objeví, ale slušelo by mu možná samostatnější zpracování. Třetí téma by se mohlo jmenovat „pospobyt“ a souviselo by s krajinou, venkovem, městem, koncentrovaným pohledem na otázku fyzického či naopak virtuálního „pobývání“ ve světě. Ale jsem si jist, že vnímavý čtenář by přišel ještě s dalšími tématy, které kniha „POST“ otevírá.
Podtrženo a sečteno, přečtěte si to. Nemusíte se vším souhlasit, ale bude vás to přinejmenším inspirovat. Stejně tak mám za to, že kniha má potenciál oslovit i širší než české publikum a slušel by jí po nějakých editorských úpravách i překlad.

Marta Martinová, Matěj Metelec, Lukáš Rychetský, POST, A2, o.ps., Praha 2020,158 s.