Expozice "Naši Němci" v Ústí nad Labem měla být velkým počinem. Není.

Projekt stálé expozice tematizující německý fenomén na území dnešní České republiky má za sebou dlouhou a nejednoduchou historii. Na konci je pak stálá expozice „Naši Němci“ v prostorách ústeckého muzea, kde dostalo toto téma poměrně výrazný prostor.
Záměrně se nechci dotýkat v tomto krátkém textu peripetií vývoje, konceptů, výměny hlavních aktérů a garantů. Stejně tak zkouším odhlížet od jarní polemiky, která se na toto téma vedla, více či méně kontaminovaná právě dosavadním vývojem projektu a osobní angažovaností některých aktérů. Zkusím vyjít z toho, co má expozice přinášet a co slibovala – a s čím se návštěvník setká v prostorách expozice. Pohled to bude více návštěvnicko-muzejní, možná tedy méně historický, jakkoliv by se to patrně očekávalo.
Co byste měli vidět?
Když zabrousíte na stránky Collegia Bohemica, dočtete se na téma expozice následující: „Výstava představí dějiny německy mluvícího obyvatelstva českých zemí od raného středověku až po dvacáté století. Návštěvník v ní najde místnost věnovanou působení Karla IV., reformačnímu úsilí Čechů i Němců, modernizačním reformám Josefa II. nebo panovníkům habsburského rodu na českém trůně. Ocitne se uprostřed barokního procesí k Janu Nepomuckému, na barikádě v revolučním roce 1848, nahlédne do měšťanského salonu v období biedermeieru, navštíví český zemský sněm zmítaný hádkami mezi Čechy a Němci, vyslechne si rozhovor štamgastů v hospodě v Lokti nad Ohří a v pražské kavárně, zhlédne projekci rodinných filmů ve funkcionalistické vile a na konci si může zahrát stolní fotbal s mužstvy v dresech německých klubů. Bude si moci prohlédnout díla starých mistrů i obrazy německých modernistických malířů, dopisy Franze Kafky a Maxe Broda nebo prolistovat středověké rukopisy a vzácné tisky. Návštěvník také získá představu, jak vypadala propaganda politických stran v meziválečném Československu nebo čím procházel člověk označený za Žida, Čecha a Němce v době druhé světové války či těsně po ní.“
Zní to všechno báječně, pokud by se podařilo všechny tyto myšlenky skutečně expozičně zhmotnit tak, aby vedly k informaci, pochopení či k emoci, nejlépe v propojení všeho dohromady. V expozici nesporně jsou, otázka je, jak byly zpracovány, jak na návštěvníka působí, jaké pochopení vůbec lze z prezentace návštěvníkovi připravit. Bohužel, realizace se podobá otřepanému internetovému vtipu na téma, co si objednáte – a co skutečně pak dostanete…
Co uvidíte?
Ve dvou nenavazujících patrech (prvním a třetím) si projdete chronologickou linku mezi kolonizovaným lesem pohraničí ve středověku až po okamžik vysídlení 1945 a 1946. Čistou enumerací splňuje expozice vše, na co upozorňuje výše uvedená anotace. Jenomže muzejní expozice není o nákupním seznamu, na kterém si odškrtnete položky a máte nakoupeno – splněno. Architektonické ideje originálního přístupu vzaly dokonale za své, když se v sálech klasického domu přiznaně potácíte mezi doslova sektorovým nábytkem, který se tváří jako instalační systém. Pokud by mělo platit pravidlo, že každé expoziční vyznění je kombinace kurátora, architekta, grafika, světla a možná ještě audiovizí, pak zde měl možná kurátor nějakou myšlenku, kterou se ale nepodařilo zhmotnit tak, aby informace střídala emoci a naopak. O emoci se totiž v expozici nedá hovořit vůbec, informace pak instalačním způsobem kulhají, případně se stávají zcela invalidními. Konkrétní příklady si dovolím ilustrovat kombinací obrazu a popisu, neboť jinak by si expozice zasloužila až možná nezaslouženou podrobnou pozornost.


Symbolická barikáda revoluce 1848. Instalace ideální do galerie typu DOX, zde působí vskutku samoúčelným dojmem.


Naprosto tragicky působí spojení výstavního prostoru a instalace. Ve vzduchu mezi lištami levitují busty, expozice naprosto postrádá emoci.


Interiér hospody má evokovat soužití a společný prostor. Výsledkem je nepovedená divadelní kulisa bez předpokládaného vyznění. I v kulturním domě v Životicích, kde je podobná instalace, působí realizace věrohodněji.


Opravdu nám postačuje ilustrovat vysídlení několika kufry "u zdi" na konci expozice?

Co je zajímavé?
Expozice obsahuje některé zajímavé momenty, nápady či dokonce experimenty. Mezi ně patří například dramatizované diskuse u hospodského stolu, kde se odráží dobová realita, stejně jako návštěvníka jistě zaujme „jazyková mapa“, kde si lze vyslechnout varianty německé řeči mezi Jihlavskem, Libercem nebo jižními Čechami. Samostatným originálním momentem je výzdoba zdí v exteriéru sálů, kterou pojal kreslíř Jaz ve stylu „Oprásků“. Jakkoliv jde o zajímavou a originální záležitost, ne zcela konvenuje s celkem expozice, nevytváří další vrstvu nějakého ironického nadhledu, spíše je samostatným (ale výrazným) apendixem v rámci celku. Uvnitř totiž jakoukoliv návaznost prostě nenaleznete.


Jaz je jako vždy skvělý. Jen by neměl být jaksi mimoděk na chodbách, aniž by komunikoval s expozicí.


Stolečky štamgastů s nahranými pohyby a dialogy patří k tomu nejlepšímu v expozici. Malé pozitivní okénko v celkové marnosti.

Křižovatky? Pointy?
Pokud něco naprosto fatálně chybí, pak je to vyznění klíčových okamžiků dějin do jakékoliv pointy, kterou by si návštěvník odnesl. Barikáda z knih kolem roku 1848 je hezkým samoúčelným exponátem, ale o nic víc vás nepřiblíží fenoménu nacionalismu. Několik originálních cedulí roku 1918 vám možná ilustruje nespokojenost Němců v novém státě, ale vyznění této části expozice nejde za tuto ilustraci. Položíme exponát. Popíšeme exponát. Zasklíme exponát. Ale co dál? Například politika první republiky je lákavě ilustrována volebními plakáty, ale po (také) sociálních kořenech nespokojenosti německého obyvatelstva zde není výrazná stopa. Nehledě na stále stejný problém instalace plakátů na sektorovou stěnu, případně křižovatku vývoje politických stran na podlaze (sektorového nábytku). Expozice pak bezesporu slibovala nejen ilustraci německého fenoménu v tomto prostoru, ale mnohá očekávání se logicky koncentrovala do okamžiku konce – do událostí protektorátu a následného vysídlení. Autorům se podařilo instalačně zpracovat například tragédii holocaustu, naznačená stěna s mnoha portréty je snad jediným emočním momentem v celé expozici. Co ale s protektorátem? Co se vztahem Čechů a Němců? Co se vzájemným emočním zaklíněním? A nakonec největší zklamání přijde na samotný závěr a do jisté míry opravdu zaklene zoufalství celku expozice. Několik dobových vyhlášek, asi tři kufry, jeden film a dvě skryté vitríny mají vytvořit obraz vysídlení. Nehledě na to, že expozice následně nejde „za“ rok 1946. Kde jsou následné aktivity vysídlenců? Kde je důsledek pro stát, pro krajinu, pro společnost? Nehledě na tragické okamžiky tzv. divokého odsunu…


Skrytý "sudetský poklad" z Libouchce je skvělým konkrétním momentem konce expozice. Proč ale byl instalačně pojat bez patřičného vyznění, to je záhadou.

Škoda
Expozici jsem si opravdu pečlivě prošel několikrát. A snažil se stále hledat něco, čím bych zaplašil mnohá „ale“, která mi tanula na mysli. Jenomže jsem je nezaplašil. Je to nesporně velké téma. Svého času bylo mnohem bolestivější než dnes a má jistě nezastupitelné místo nejen v muzejním světě. Jenže. To, co nakonec vzniklo nenaplňuje ani sílu tématu, ani výzvu pro návštěvníka, aby nejen poznal a pochopil, ale především si odnesl témata k přemýšlení nad vztahy národů, nad vztahem k zemi, místu, vlasti. Sečteno a podtrženo. Otevřeně bychom měli hovořit o promarněné příležitosti, která se patrně nebude opakovat.