Kniha, která se vzepřela recenzování...

Bez mučení na samém počátku přiznávám, že jsem odborně selhal. Měl jsem ambici napsat recenzi na publikaci „Fakta a lži o komunismu – Co byla normalizace“, jejímž editorem je Ladislav Kudrna. Pročetl jsem dotyčné dílo několikrát, ale ne a ne ho recenzně uchopit. A pak mi to došlo. Představte si totiž situaci, kdy musíte napsat kulinářskou recenzi na pověstný dort připravený pejskem s kočičkou. Buď si musíte vystačit s jednoduchým závěrem, který nemůže skončit jinak než bolestí břicha onoho psa, který dort nakonec sežere, nebo se pokusíte o pohled na jednotlivé ingredience celé té „spatlaniny“, které postupně pejsek a kočička do hrnce vhazují. Již z tohoto úvodu je patrné, že kniha se prostě – dle mého soudu – vymyká standardní recenzovatelnosti. Zkusme proto jinou formu, možná prostou charakteristiku jednotlivých ingrediencí.


Paranoidní narativ
Na prvních cca 14 stranách se editor Ladislav Kudrna snaží popsat situaci, kdy je bádání o komunistické minulosti této země pod tlakem revizionismu. Není asi žádným překvapením, že dojde na historika a děkana FF UK Michala Pullmanna, dále na úvod k jeho vlastní knize, kterou psal s Františkem Stárkem, poté i na knihu Dějiny Česka či vskutku absurdní skripta, jež se rovněž stala terčem pro „nalezení revizionismu“. Spletení všech těchto případů do jakéhosi paranoidního narativu nám předkládá obraz naprosto zásadního nebezpečí eroze skutečného historického poznání, kdy je „za pět minut dvanáct“, abychom zachraňovali skutečnou historickou paměť. To, co by při (asi velkém) odstupu mohlo vyznívat jako relevantní historická polemika, je přitom deklasováno několika výroky kombinující historii, společenskou realitu, akademickou půdu a politiku. Dovolím si tři citáty z této části:
1) „Klientelistická síť má zásadní vliv na (zejména pražské) akademické prostředí. Atmosféra strachu není nijak přehnané tvrzení (je nutné si uvědomit, že většina vyučujících má smlouvu na dobu určitou, zatímco po studentech se vyžaduje detailní znalost revizionistického pohledu na minulost). Podobně se transformovala mnohá neuniverzitní historická pracoviště, v nichž převládl revizionistický diskurz“.
2) „Nejenže mají svého „člověka“ v čele filozofické fakulty (respektive měli – v době, kdy šla kniha do tisku, Pullmann v čele fakulty skončil), ale navíc mohou své názory ventilovat prostřednictvím médií ve svěřenském fondu Agrofertu, která často využívají k útokům na své oponenty. Jinými slovy tak dochází k jejich přímé politické exponovanosti, k osobnímu propojení se současným (minulým) mocenským blokem.“
3) „V době, kdy šla tato kniha do tisku, již byly známy volební výsledky z 8. a 9. října 2021, v níž (díky Bohu!) zvítězila opozice, zatímco KSČM a ČSSD se poprvé od doby své existence nedostaly do parlamentu. Byly to bezesporu nejdůležitější volby od roku 1990, které definitivně potvrdily Listopad 89.“
Vlastně se mi ani nechce jako historikovi polemizovat s pojmy „atmosféra strachu“ – žiji na akademické půdě FF UK po dvacet let a nějak ji prostě necítím. Používat ji opakovaně jako argument je buď účelové, nebo zásadně nedomyšlené. Stejně tak jen drobně pozdvihuji obočí nad tím, kdy se historik dopustí tak štěpné myšlenky, že jakékoliv volby „potvrdily“ Listopad 1989. Inu, obávám se, že populistickým stranám těmito volbami bohužel neodzvonilo a bojovat minulé boje je vždy velkým rizikem. Nehledě na to, když si historik odvážně dovolí tvrdit ahistoricky něco o „potvrzování“ společenské změny. S „horkým spojením“ Agrofertu s „revizionisty“ vlastně ani nějak neumím intelektuálně pracovat, jen se divím. Také proto není tento text recenzí, ale jen jakýmsi zoufalým povzdechem nad prací kolegy.




Průlet normalizací

Druhou ingrediencí publikace je průlet normalizačními dějinami, který vlastně nijak nezpochybňuji. Nepřináší sice nic nového, je přehledem (logicky selektivních) pohledů na minulost a předkládá je ve vidění, které konkrétní historik na dané období má. Navíc, v mnoha ohledech se s tímto pohledem ztotožňuji, vždy cítím (pokud to historik smí takto intuitivně říci) nebezpečí, aby se nám uprostřed hledání úhlů pohledu nevytratila podstata diktatury a nesvobody.


Vzhůru do bibliografie

V knize dále následuje pasáž historických studií autorů a historiků, kteří se zabývají daným obdobím a nahlížejí normalizaci z různých stran. Od živých pochodní, přes Státní bezpečnost, opozici za normalizace, religiozitu až k cestování v době normalizace či úvahy o ekonomické dimenzi normalizace. Toto rozhodně není, jak jsem zdůraznil, klasický recenzní formát, proto jen upozorním na texty, které k tomu již před touto knihou od stejných autorů vyšly a z nichž některé více, některé méně, hovoří o témže. Jde však o relevantní formát, že se editor rozhodl zařadit právě tato jména a tato témata. Ale jen pro přehled, kde se lze dočíst obdobné (zdůrazňuji, ne vždy rozhodně totožné) informace, uvádím níže drobnou bibliografii. Tučně uvádím vždy kapitolu v Kudrnově knize, prostým textem pod tím pak četbu označuji jako „obdobná“. Pozor, následuje nudná bibliografická pasáž.
PETR BLAŽEK: Vyburcovat svědomí. Živé pochodně v Československu a dalších státech sovětského bloku v letech 1968–1969
BLAŽEK, Petr. Živé pochodně v sovětském bloku: politicky motivované případy sebeupálení v letech 1966-1989. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019. ISBN 978-80-88292-58-6.
PAVEL ŽÁČEK: „Meč a štít“ komunistické strany za normalizace. Státní bezpečnost v okupační éře, 1968–1989
ŽÁČEK, Pavel – BLAŽEK, Petr: Československo. In: PERSAK, Krzysztof – KAMIŃSKI, Łukasz – ŽÁČEK, Pavel – BLAŽEK, Petr (eds.): Čekisté. Orgány státní bezpečnosti v evropských zemích sovětského bloku 1944–1989. Academia, Praha 2019, s. 255–298.
LADISLAV KUDRNA: Opozice za časů normalizace
KUDRNA, Ladislav a František STÁREK. Kniha v barvě krve: násilí komunistického režimu vůči (proto)undergroundu. Praha: Academia, 2020. Historie (Academia). ISBN 978-80-200-3207-2.
ZDENĚK R. NEŠPOR: Religiozita v čase normalizace aneb Když na úbytě zajdou všechny víry
NEŠPOR, Zdeněk R.: Ideologické nástroje ateizace české společnosti v letech 1948–1989. Církevní dějiny 1, 2008, č. 1
JAN RYCHLÍK: (Ne)cestování do zahraničí v období normalizace
RYCHLÍK, Jan: Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace. Praha 2012, s. 5-17.
RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848–1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945, sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-50.
ANTONIE DOLEŽALOVÁ: Socialismus v nás: Úvaha o ekonomické dimenzi normalizačních let
DOLEŽALOVÁ, Antonie: Ekonomická reforma jako jádro Pražského jara a její dědictví. In: LONDÁK, M. a kol.: Rok 1968–50 rokov po… VEDA, Vydavateľstvo SAV, Bratislava 2019, s. 73–86.

Památníček

Když jsem byl ještě v 80. letech na maloměstě na prvním stupni základní školy, měl jsem, jako asi všichni spolužáci, památníček. Na jeho začátku měli skoro všichni stejný text: „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat!“ Tato asociace mi vytanula, když jsem prohlédl texty v další pasáži knihy. Další kapitola je totiž jakýmsi přehledem textů, které vyšly v minulém – nedávném období – v rámci kauzy „pullmanniády“ a dalších „revizionistických“ polemik. Škoda jen, že obsahují texty pouze té jedné strany, která ve svém svatém přesvědčení odhaluje „pravdu“ – a jejich pendant ve formě dalších polemických textů se zde neobjevuje. Je to tak jakýsi růžový památníček jedné skupiny (jakkoliv názory skupiny jiné jsou součástí citací). Pokud bychom však čekali, že se třeba editor pokusí zmapovat celý tento spor kompletními texty posledních dvou let, budeme zklamáni a budoucí generace budou vskutku pracně kutat související texty. To celé chtě nechtě klade otázku – co je cílem této části „dortu“? Zmapovat svůj svatý boj a nadšeně se pak zúčastnit prezentace knihy? Nepředjímám, nepodezírám, jen mi zde chybí ono „sine ira et studio“… Ale každopádně oceňuji poznámkový aparát a seznam literatury, který budoucí „kutání“ jistě usnadní.



Slaměný panák

Závěrečnou částí publikace je pak „Deset největších lží o komunismu“, kde mi bohužel není jasné, s kým autor polemizuje. A nejspíš to nebude jasné nikomu, kdo s L. Kudrnou nesouzní. S „revizionisty“? Dle volby deseti lží mám za to, že spíše s tezemi z okruhu (někdejších) Haló novin. Pročetl jsem řadu prací na téma komunistické minulosti, ale že by někdo tvrdil, že se komunistický režim dobře staral například o nemovitý fond nebo ekologii, to jsem se povětšinou nedočetl. Naopak právě práce na téma ekologie ukazují technokratickou zhůvěřilost minulého režimu. (Případně k inspiraci doporučuji jednu z novějších publikací: OLŠÁKOVÁ, Doubravka – JANÁČ, Jiří. Kult jednoty: stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948–1964. Praha: Academia, 2018. 291 s. Šťastné zítřky; sv. 29. ISBN 978-80-200-2825-9.) Oněch deset největších lží se tak mnohem více než nějaké historické analýze podobá slaměnému panáku, kterého si autor vytvořil, aby ho mohl – místy emotivně – prošpikovat svými stanovisky a zbourat.



Co dodat? Jestli si chcete tento dort dát, dejte si. Ovšem se všemi riziky, která podobné dorty nesou.