Česko je velmoc v exportu elektrické energie, v Evropě jsme pátí největší vývozci, celosvětově šestí. Jeden by čekal, že země s takhle silným energetickým sektorem bude chtít udávat směr dalšího rozvoje. Nic není vzdálenější realitě.



Bohužel místo modernizace vedeme kulturní války o technologie z předminulého století. Je nejvyšší čas to vzít za lepší konec a napsat si pořádný plán.

Globální spotřeba elektřiny se v nejbližších třech dekádách zvýší skoro o polovinu oproti současnosti. Hlavní podíl na tom budou mít rozvojové státy, u kterých se očekává rychlý hospodářský a technologický rozvoj i relativně rychle rostoucí životní úroveň obyvatel. Víc spotřebované elektřiny znamená výzvu pro její výrobce. Odbyt mají zaručený, teď jde o to, za jakou cenu a v jakém množství dokážou elektřinu vyrobit a dodat. To je zásadní ekonomický hnací motor inovací v energetice. Kdo chce být konkurenceschopný, musí elektřinu vyrobit levněji, v dostatečném množství, s minimem souvisejících nákladů třeba na udržování velmi robustní přenosové soustavy. A musí to udělat dřív, než mu veškerý prostor zaberou bystřejší hráči na trhu.

K tomu se přidává objektivní potřeba řešit klimatickou změnu, jednak proto, že už o příčinách víme příliš mnoho, než abychom si mohli nalhávat, že se nic neděje nebo že s tím člověk nemůže nic udělat, a jednak proto, že se zkrátka dopady klimatických změn už projevují i v našich životech. Někde jako sucho, jinde jako povodně, požáry, propady půdy i s celými domy neboškody způsobené zvířaty a rostlinami, které do dané lokality nepatří. Ne všechny trápí stejný problém jako ostrovní stát Tuvalu, jemuž hrozí zánik zaplavením, ale zase nenajdete na světě stát, který dopady klimatických změn vůbec neřeší, jehož lidí by se vůbec netýkaly. Energetika přitom s klimatickou změnou zásadně souvisí, protože je zodpovědná za skoro tři čtvrtiny emisí CO2, které současná společnost produkuje.

A poslední trend, abychom měli obrázek kompletní. Navzdory tomu, že je v Česku slovo „digitalizace“ synonymem pro zajištění normálního fungování úřadů ve 21. století, rozvoj digitálních technologií nečeká na žádné vládní strategie a pokračuje napříč průmyslem i službami. Volkswagen dokáže zkrátit výrobní čas jednoho elektromobilu na 10 hodin, souběžně s tím roste výkon baterií a přibývá nabíjecí infrastruktury. I v samotné energetice se zavádí systémy automatického řízení spotřeby a takzvané chytré sítě.

Takže tu máme jasný celosvětový růst poptávky po velkém množství elektrické energie, jasný požadavek na to, aby nebyla vyráběná z fosilních zdrojů a jasný směr vývoje nových technologií směrem k decentralizovaným řešením schopným reagovat v reálném čase a s maximální efektivitou. Od velkého exportéra, jako je Česká republika, by se právem dalo čekat, že přijde s nějakým řešením, že bude chtít hrát zásadní roli v trendech a inovacích. Místo toho ale dlouholetý vrchní český diplomat pro energetiku Václav Bartuška říká, že si Východ nerozumí se Západem nebo že přechod k čisté ekonomice vyžaduje technologie, která zatím nejsou k dispozici. Z podobných rozhovorů v českých médiích se pomalu zdá, že sousedi v Německu přišli o rozum, nebo tam přinejmenším vyšel nějaký super sci-fi román, který k nám zatím nikdo nepřeložil. Ale ono je to spíš naopak. To v Česku se o energetice bavíme slovníkem národního obrození.

Není pravda, co tvrdí pan Bartuška, že v Česku klimatická změna lidí nezajímá. V minulém roce vyšly hned dva nezávislé průzkumy, které ukázaly opak – většina lidí považuje klimatickou změnu za naléhavý problém, který je potřeba řešit. Jenže názor většiny lidí není totéž jako názor přípustný v českém, dominantně konzervativním, politickém salonu. Přitom najdete hromadu lidí z oboru, kteří vám více či méně otevřeně potvrdí, že dosavadní cesta odmítání a popírání se prostě vyčerpala a nic nám nepřináší.

Energetika není téma pro kulturní válku, není žádný „havlovský“ energetický mix nebo přenosová soustava klausovského střihu. Rekordmanem v instalovaných kapacitách obnovitelných zdrojů energie je Čína a ta to určitě nedělá proto, aby se připojila ke Green Dealu a naštvala Miloše Zemana.

Říkat, že nám chybí plnohodnotně zapojené technologie pro odklon od fosilních paliv, je jako odmítat v roce 1995 mobilní telefony, dokud nebude po celé zemi plošné pokrytí 5G sítí. V EU se v roce 2020 vyrobilo 38 % elektřiny z obnovitelných zdrojů – tedy víc než z těch fosilních. Docela bych ocenil, kdyby pan Bartuška byl příště konkrétní a řekl, jaké technologie k přechodu na čisté zdroje postrádá. Zmínil jen obecně „účinnější výrobu ze slunečního záření“, což sice téma je, ale rozhodně to není oblast, ve které by se po mnoho let pátralo po perpetuu mobile. Efektivita běžných domácích panelů je dnes běžně nad 20 % (o čtvrtinu vyšší než před pár lety), existuje i model s účinností nad 40 %. Takhle to ostatně probíhalo i u fosilních paliv, když se ještě investovalo do jejich rozvoje – efektivita se zvyšovala s novými generacemi technologií nebo s modernizací celého zařízení. Jako někdejší zmocněnec pro tendr nových jaderných bloků v Temelíně to pan Bartuška určitě moc dobře ví.

Ještě před pár lety českým politikům sázka na „zaručený recept“ v podobě uhlí, fosilního plynu a dvou jaderných elektráren nějak vycházela. Je vlastně skoro zázrak, že energetické firmy s těmito technologiemi dokázaly dlouhodobě udržet vysoké zahraničí exporty. Přiznejme si na rovinu, jakou cenu jsme za to platili: energetika v Česku ještě donedávna jela brutálně na kvantitu, na masivní spalování s využitím technologií z éry parních lokomotiv. Jediné, co nám dávalo výhodu, bylo obrovské množství uhlí, které se dalo vyrubat a spálit.

Je dobře, že tahle éra končí. Celý ten model je drahý, nepružný a těžkopádný, ztrácíme kvůli němu postavení před západní i východní konkurencí, a ještě navíc může za to, že Česko dělá ostudu na špičce seznamu velkých emitentů. Aby toho nebylo málo, závislost na fosilních palivech způsobuje, že nám ceny na burze můžou poskakovat až o nepříjemné stovky procent.

Pojďme využít toho, že těžba uhlí skončí i bez zásahu politiků zhruba kolem roku 2030, protože se pak už ekonomicky nevyplatí. Místo předsudků a kulturních válek o technologie předminulého století se zkusme vybavit kalkulačkou a mapou, případně některou z užitečných aplikací.

Čím reálně nahradíme uhlí, jelikož jaderné elektrárny do roku 2030 dostavět nestihneme a nezafinancujeme je? Kolik energie z jakých zdrojů zvládneme vyrobit a kolik koupit na trhu? Kolik jí bude potřeba uskladnit a může nám za to někdo zaplatit? S jakými inovacemi bychom mohli pomoct? A tak dále. Tohle si pojďme napsat do nové energetické koncepce nebo si vedle ní udělejme ještě jednu výrobně-obchodní, třeba s názvem „co chceme po evropském energetickém trhu, aby to pro lidi v Česku bylo výhodné“.

Nepišme energetickou politiku jako program národní hrdosti proti všem, ale jako pragmatický plán, díky kterému budeme Česko jako stát důvěryhodný vůči lidem doma a srozumitelný vůči sousedům v EU. Když už máme speciální vládní diplomaty pro energetiku, tak by místo strašení lidí mohli dělat třeba tohle.