Analýza Seznam Zpráv je jen další ukázkou toho, kam dvě dekády omílání prázdných frází dovedly tuzemskou diskuzi o společné měně.

Titulní zprávou na internetovém portálu Seznam.cz nedávno nebyla – trochu překvapivě – rostoucí inflace nebo Ukrajina. A nebyl to ani končící soud mezi Johnny Deppem a Amber Heard, který jinak českým mediálním prostorem dost rezonoval. Českému zpravodajskému severu vévodilo něco jiného, totiž analýza redaktora Seznam Zpráv, Jiřího Zatloukala, o problematice přijetí společné měny.

To by samo o sobě nebylo tak kontroverzní, k otevírání diskuze o euru se poslední dobou osmělují všemožní (hlavně koaliční) politici, mimo jiné třeba i předsedkyně Sněmovny, Markéta Pekarová Adamová. A mají proč, výkon české koruny se ve srovnání s eurozónou v současnosti jeví dost bídně: od významně vyššího tempa zdražování v tuzemsku až po náklady na obsluhu státního dluhu u nás. „Osmělování“ sice příchází pět minut po dvanácté – vždyť koalici se kvůli sveřepému odporu ODS nepodařilo do vládních priorit dostat o euru ani zmínku, ale budiž, aspoň něco. Provokativní pojetí Zatloukalovy „analýzy“ a nekritické přejímání argumentace, kterou kdysi zamořil veřejný prostor Václav Klaus a jeho občanští demokraté, mne ale přesto zvedlo ze židle.

„Mohli bychom skončit jako Řecko“, varuje před přijetím eura Seznam v titulku. Kolikrát jsme to již slyšeli? Jistě, v jistém smyslu je naše ostražitost přispívat na dluhy „nezodpovědných“ Řeků pochopitelná. Kdo by taky chtěl přispívat na dluh státu, kde politici systematicky falšovali ekonomická data. Strašení řeckým osudem má ale asi stejnou váhu jako strašení totalitním Ruskem nebo Čínou, když se v Česku bavíme o svobodě slova. Jasně, kdybychom se deset let snažili všemi možnými způsoby volný projev omezovat, totalitní stát se z nás stane. Tomu ale předchází nespočet dílčích kroků a je zcela nesmyslné předstírat, že se všechny s jistotou a neodvratně naplní, jako činí Zatloukal u Řecka (tzv. „slippery slope“ argument). Česko totiž – a to se málo ví – není Řeckem a naopak.

Modelové Řecko

Nejde jen o to, že v Česku nemáme moře a olivovníky se u nás dají pěstovat maximálně ve sklenících. I přes nabobtnalý rozpočet, který jsme zdědili po rozhazovačné vládě Andreje Babiše, nejsme ani zdaleka v situaci, v jaké se v roce 2011 ekonomicky nacházelo Řecko. Poměr dluhu k HDP máme zhruba 40 %, ten Řecký byl v době vypuknutí krize téměř 180 %; naše platební bilance je na rozdíl od té tehdejší řecké dlouhodobě v plusu a takto bychom mohli pokračovat. Nehledě na to, že ratingové agentury před nedávnem zvýšily hodnocení solventnosti největších řeckých bank i země jako celku – a The Economist dokonce referuje o Řecku jako o „premiantovi eurozóny“. Ano, jako odstrašující příklad Řecko fungovat může, ale jako reálná hrozba – a tedy relevantní argument v debatě o euru – těžko.

V tom ale ten hlavní problém se Zatloukalovým textem není. Bylo by ode mne také hloupé redukovat jej jenom na titulek, který má v první řadě přitahovat „kliky“. Článek koneckonců vypichuje několik věcí, na které si skutečně Česko bude muset dát pozor: dynamiku růstu státního dluhu, zvyšující se náklady na jeho obsluhu či solventnost a likviditu bankovního sektoru. Nicméně kombinace toho, že Seznam zvolil právě tento „senzační“ nadpis, společně se způsobem, jakým jeho autor nakládá s dalšími fakty, prostě není košér. Seznam Zprávy jsou významné médium, od něhož by se přeci jen dala očekávat větší hloubka analýzy. Člověk se tak nemůže zcela zbavit dojmu, že i deset let po konci jeho mandátu Českem stále obchází spektra klausovství.

Ta druhá strana mince

Než se ale pustím do „vymítání“, chci ještě nastínit ty nejproblematičtější zkratky, jichž se Zatloukal dopouští. Tak třeba hned úvodní kritika absence měnové politiky: bez koruny „by tu nebyl žádný Rusnok a dokonce ani […] Michl.“. Tenhle argument zaznívá v debatě o euru zcela pravidelně. „Suverenita“ či „nezávislost“ ČNB, chápána jako možnost si nezávisle stanovovat úrokové sazby nebo intervenovat na devizovém trhu, je dle zastánců koruny něco nedotknutelného. Její ztrátou by naše země údajně navždy přišla o možnost kormidlovat samostatnou měnovou politikou. To by bylo špatně, že?

No – ne nutně. Zastánci koruny totiž už nedodávají, že „nezávislost“ je do značné míry iluzí a schopnost ČNB ekonomikou hýbat je jen velmi omezená. To koneckonců říká i uznávaný belgický ekonom a expert na euro a integraci EU, Paul de Grauwe, kterého Zatloukal v textu cituje. Vzhledem k naší velikosti a propojenosti našeho hospodářství s eurozónou – podíl českého exportu a importu ve vztahu k eurozóně je zhruba 65,5 % a 46,6 % – ve Frankfurtu už k určování naší měnové politiky de facto dochází. Malé, otevřené země jako Česká republika totiž z dlouhodobého hlediska ani samostatnou měnovou politiku mít nemohou. Pokud se změní politika Evropské centrální banky, ta česká ji musí následovat – a v opačném případě následuje směnný kurz. Na jeho volatilitě pak tratí naše firmy.



Stejně tak je role Evropské centrální banky v Zatloukalově pojetí poněkud zkreslená. Redaktor SZ argumentuje tím, že českým bankám jakožto většinovým vlastníkům českých dluhopisů může ČNB v případě krize pomoci. Natištěním nových peněz formou kvantitativního uvolňování prý – na rozdíl od ECB – mají čeští centrální bankéři možnost „nalít“ likviditu to finančního sektoru.

Takový obrázek ale neodpovídá realitě: právě tohle totiž ECB i v rámci jednotlivých členských zemí už dávno dělá. Ano, můžeme se bavit o tom, zda by to banka dělat měla a zda je to nejvhodnější nástroj pro řešení krizových situací – užší fiskální unie by například v rámci eurozóny mohla být efektivnějším nástrojem pro jejich zvládání. V každém případě ale představa, že „ČNB může a ECB ne“, je dost lichá.

Asi největší zkratkovitosti se nicméně Zatloukal dopouští u svého pojetí dluhové dynamiky. V textu se sice správně uvádí, že „v eurozóně by Česko přišlo o kurzový kanál“. Následná charakterizace toho, jak by se případné potíže projevily na našem státním dluhu, se ale nedá popsat jinak než jednostranně. Jistě, pokud by se nezměnilo nic jiného (to je ono ekonomy oblíbené ceteris paribus) a „finanční stres (…) se přelil do jiných kanálů“, pak by skutečně „vyšší sazb[y] na mezibankovním trhu“ mohly být výsledkem. Taková argumentace ale opomíjí samotnou podstatu otázky, proč mají některé země vyšší úroky a jiné ne.

Ve výši úroků se odráží především návratnost, a tedy do značné míry i rizikovost dané investice. Přitom právě jednou z velkých devíz vstupu do eurozóny by mohla být větší ukotvenost a zajištění české ekonomiky proti krizovým situacím. České dluhopisy by se tak mohly stát více, nikoli méně atraktivní.

Vstup do eurozóny totiž zároveň obnáší vstup do Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), tj. společného krizového fondu států platících eurem. Skrze ten je možné rychle a efektivně pomoci zemím, které nejsou schopny dostát svým závazkům – jedná se tedy o jakousi formu „pojištění“ proti krizím. A jako téměř každá pojistka, i tato může snížit riziko – v tomto případě nesplacení českého dluhu. Pokud by například Českou republiku postihla závažná krize ekonomiky, naše země by z fondu mohla čerpat až 410 miliard eur, což je více než pětinásobek ročního státního rozpočtu ČR. Dlouhodobě bychom tak díky euru mohli očekávat právě snížení výnosů na státních dluhopisech a mezibankovních sazeb. S těmito důležitými fakty však Zatloukal vůbec nepracuje a to je významné mínus.



Ve stínu Klause

V popisu neúplných pohledů, které Seznam Zprávy nabízejí, by se dalo pokračovat – namátkou již diskutované vyjádření Paula de Grauwe, který oproti Zatloukalovi důležitost vstupu do eurozóny vnímá i v jiných intencích než čistě finančních, neurčité fráze o fungování eurozóny za „dobré[ho] počasí“ bez bližšího komentáře a tak podobně. Plochost analýzy ale přeci jen nutí k zamyšlení, kde se stala chyba.

Je možné, že u Zatloukala jde v tomto případě jen o nedostatek nadhledu; vzhledem k tomu, jak často se s podobnými mediálními zkratkami u eura v Česku setkáváme, si ale myslím, že problém je jinde. Česká debata o euru, a to i ta novinářská, se totiž stále nezvládla vymanit ze zajetí „odkazu“ našeho minulého prezidenta.

Snaha prezentovat problémy eurozóny jako nepřekročitelné překážky, nebo je přímo z gruntu vymýšlet, byly a jsou pro Klausovo pojetí eura typické. Výroky typu, že situace Řecka je „neřešitelná“, že eurozóna „selhala“, že euro „zhoršilo krizi v členských zemích“ nebo že centrální bankéři eurozóny uvěřili „iluzi doktríny o inflačním cílování“ mají za cíl vytvořit dojem, že euro je v podstatě mrtvý projekt, ze kterého nikdy nic dobrého nevzešlo a který se každou chvíli zhroutí sám do sebe. Připomeňme přitom znovu, že ratingové agentury před nedávnem opět zvýšily hodnocení jak největších řeckých bank, tak země jako celku. Euro je druhou nejvýznamnější světovou měnou a státy Evropy navíc před nedávnem učinily důležitý krok ke společnému financování dluhů. Takhle „selhávající projekt“ nevypadá.

Dle osvědčeného principu „fake it till you make it“ se ale Klausovi přesto podařilo v Česku stvořit obecně přijímanou představu, že euro je něco toxického, od čeho bychom měli raději dát ruce pryč. Ne všichni občané a média tomuto narativu naštěstí uvěřili – a můj dlouhodobý cíl je takový, aby mu dále věřilo méně a méně občanů.

Na jedné frontě už Klaus bohužel nepochybně uspěl. Jeho domovská strana, ODS, nepodložené bludy a neurčité, nicneříkající výroky o společné měně vysílá do veřejného prostoru dlouhodobě, jak jsem se ostatně rozepsal už loni v listopadu. Na věci je o to pikantnější, že přitom „[j]edním z elektorátů, který nejvíc podporuje euro, jsou dlouhodobě právě voliči ODS“. Bylo by smutné, kdyby se jemu a ostatním „eurohaterům“ podobné překlopení vnímání podařilo i u novin.

Samozřejmě, média se snaží a budou dále snažit clickbaity nalákat senzacechtivé čtenáře. S tím neudělám nic já a ani pan exprezident. Na nás politicích, odbornících i běžných občanech však zůstává, abychom takové senzaci nepodléhali. „Mohli bychom skončit jako Řecko“ je jen jedním a dost bizarním dílem skládačky s názvem „euro“. Ten však stěží může stačit na to, abychom si nad zásadními tématy, jakým euro bezesporu je, udělali komplexní, ucelený a chladný úsudek. Jenom tak se můžeme osvobodit z dávno přežitých dojmologií vysloužilých politiků, kteří ani v politickém důchodu nepřestávají prosazovat vlastní, mnohdy dost pokřivené zájmy.