Řekněme si to na rovinu: Odstávka Nord Streamu je součástí Putinovy geopolitické strategie vůči Evropě.

Hlavním cílem je odradit nás od další pomoci Ukrajině, poštvat evropské státy proti sobě a umožnit Putinovi, aby si ze zničených ukrajinských měst plných obětí odnesl něco, co doma může prezentovat jako „úspěch“. Právě proto se musíme v Evropě při řešení plynové krize semknout, odmítnout vydírání a Ukrajinu podržet.

Odstávka plynovodu Nord Stream 1 by za normálních okolností nikoho netrápila, údržba se dělá každý rok. Jenže Rusko už pátým měsícem vede na Ukrajině válku jako z minulého století. Ruský prezident Vladimir Putin porušil základní zásady mezinárodního práva, vede se proti němu vyšetřování pro válečné zločiny. Z Ruska se stal nevypočitatelný mezinárodní hráč, se kterým ani po ukončení války nebudou chtít svobodné demokratické země mít nic společného.

Rusko už teď ví, že nemůže do budoucna počítat s americkými nebo evropskými trhy, které by od něj ve velkém odebíraly jeho exportní zboží. Je to jen otázka času a technologií, ale ta cesta už začala, dekarbonizace probíhá jak v Evropské unii (s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality v roce 2050 a průběžným milníkem snížit emise o 55 % oproti roku 1990 do roku 2030), tak v USA (uhlíková neutralita v roce 2050) nebo v Kanadě (snížení emisí CO2 až o 45 % oproti roku 2005 do roku 2030), ale třeba taky v Číně (uhlíková neutralita do roku 2060). Výhledově nebude na globálních trzích zájem o ruská fosilní paliva vůbec. Ta přitom před válkou tvořila asi 60 % hodnoty přímého ruského exportu.

Ruská ekonomika se navíc v důsledku mezinárodních sankcí propadá. Konzervativní odhady mluví o poklesu o 10 %, existují ale i scénáře, podle kterých ruská ekonomika v roce 2022 propadne o 30 %. Poprvé od roku 1998 Rusko nesplatilo své mezinárodní dluhy, což se v podstatě rovná odstřižení od globálních finančních trhů. Jediné, čím Putin teď může financovat svou válku, jsou přímé prodeje plynu, ropy, uhlí a dalších podobných komodit.

Závislost na plynu je strategická chyba, kterou potřebujeme rychle napravit

Rusko má zájem na tom, abychom v Evropě platili za plyn co nejvíc, dokud ještě nějaký odebíráme. Příjmy z obchodu s plynem skrze Nord Stream, Turkstream a ukrajinskou infrastrukturu plynovodů představují při současných cenách příjem pro ruskou státní kasu přes 400 milonů dolarů denně. Ruský státní obchodník s plynem Gazprom dokáže efektivně ovlivňovat cenu na evropských trzích tím, že snižuje dodávky. Viděli jsme to už před začátkem války. V loňském roce byly evropské zásobníky spravované Gazpromem naplněné jen asi z 56 %, ruská státní společnost navíc zastavila i obchod na své spotové platformě pro krátkodobé rychlé kontrakty. To vedlo už několik měsíců před válkou k růstu cen plynu a v návaznosti na to i elektřiny. A Gazprom se zdražováním pokračuje, od začátku války třeba postupně snižuje dodávky plynu nejen Nord Streamem, ale i Jamalem (který je nyní prázdný) a mírně i Turkstreamem, což se opět promítá do ještě vyšších cen energií.

Jenže Putin ví, že s ním tuhle drahou a nebezpečnou hru nechce Evropa hrát ani o den déle, než je nutné. Všechny státy se teď hlásí k tomu, že spotřeba ruského plynu je dočasné, provizorní řešení, kterým získáme čas na modernizaci energetiky a přechod k jiným technologiím. Vysoké ceny bereme jako nutné zlo, daň za naši závislost na ruských dodavatelích, a nesouhlas dáváme najevo mimo jiné tím, že soustavně podporujeme Ukrajinu a pomáháme jí v obraně před invazí. V Putinově zájmu by ale byl pravý opak: aby byl fosilní plyn v Evropě vnímaný jako strategický, dlouhodobý zdroj energie, kvůli kterému Ukrajinu obětujeme. To je mimochodem důvod, proč jsme jako Piráti nepodpořili zařazení plynu mezi čisté zdroje energie při hlasování o druhém delegovaném aktu, který doplňuje evropskou taxonomii. Označení plynu za „zelený“ může zbytečně posilovat planou naději, že s ruskými fosilními palivy ještě někdo počítá a bude do nich investovat.

Jednu zimu zvládneme, ale pro Ukrajinu už další šance nepřijde

Putinovi se zkrátka nepodařilo zlomit evropskou jednotu ani při současných extrémních cenách energií, které má válka a politika Gazpromu přímo na svědomí. Není proto vyloučené, že se Rusko tentokrát zachová jinak a z běžné technické odstávky udělá letní mezinárodní kovbojku. Pokud totiž po plánovaném konci údržby, který vychází na 22. července, neobnoví Nord Stream dodávky plynu, přejde Evropa do režimu společného zajištění bezpečnosti dodávek energie. Ten existuje od roku 2017, ale zatím jen na papíře. Jeho podstatou je solidarita a vzájemná pomoc mezi jednotlivými evropskými státy. Kromě toho, že ceny elektřiny a tepla poskočí do ještě astronomičtějších výšek, bude to taky znamenat velký tlak na jednotlivé státy, aby dodržely disciplínu a vzájemně si pomohly, i kdyby to třeba znamenalo nutnost se dočasně uskromnit.

Česká republika je z hlediska plynové infrastruktury úzce propojená hlavně s Německem, které má plynovody a přístup k moři, a s Rakouskem, které má velké zásobníky. Zvládnutí případného výpadku Nord Streamu proto v našem případě bude hodně o spolupráci s našimi západními sousedy. Proto je pro nás dobrá zpráva, že český ministr průmyslu a obchodu Josef Síkela a německý ministr pro hospodářství a klima Robert Habeck podepsali memorandum o spolupráci v zajištění energetické bezpečnosti. Je to mimochodem poprvé, co jsme s Němci podepsali podobně strategický dokument týkající se energetiky. Jistě není bez významu, že tomu předcházela Habeckova omluva za to, že Německo v minulosti příliš vsadilo na ruský plyn. Pro překonání dlouhodobých sporů je obvykle potřeba, aby obě strany projevily vůli vystoupit ze starých zákopů a najít nový kompromis. V případě Česka by takový krok mohl vypadat třeba tak, že přestaneme odmítat existenci klimatické změny a začneme dekarbonizaci energetiky opravdu řešit.

Pořád ale platí, že jen dvoustrannými dohodami případnou plynovou krizi nevyřešíme. Ona totiž není jen o tom, čím budeme v zimě topit. Jde o pověst Ruska – jestli zavřeme oči před válkou na Ukrajině, před desítkami tisíc válečných obětí, před okradenými, znásilněnými, zraněnými lidmi, zničenými městy, před miliony lidí, kteří se byli nuceni ukrýt před brutální vojenskou invazí. Putinovi nejde o naše peněženky, jde mu o reputaci Ruska, které si silou vynutí vstupenku do civilizovaného světa, ačkoliv předtím popřelo veškerá pravidla mírového soužití mezi státy. Tohle je hra, ve které nesmíme prohrát, ani kdyby to mělo znamenat jednu studenou zimu.