Německo v květnu vykázalo první měsíční obchodní deficit od roku 1991 spolu s prudce rostoucí inflací. Proč zrovna teď? A co to znamená pro Česko, které má obchodní deficit už skoro rok?

Svojí obchodní bilancí, tedy rozdílem mezi hodnotou dovozu a vývozu země za dané období, se Německo již tradičně řadí mezi nejlepší země světa. Díky svému zaměření na export zboží a služeb s vysokou přidanou hodnotou se našim západním sousedům dlouhodobě daří posilovat svoji ekonomiku a zlepšovat životní úroveň občanů. Je to totiž právě vývoz hotových výrobků s vysokou marží, jako jsou motorová vozidla, stroje či medicínské produkty, do ekonomik USA, Číny, Velké Británie a samozřejmě i EU, který žene růst národního hospodářství a příjmů spolkové pokladny.

Tenhle příběh dlouhodobého úspěchu německého exportu, který už od roku sjednocení federace každoročně vykazuje přebytek obchodní bilance, se ale nyní začíná měnit. Spolková ekonomika totiž zaznamenala oproti dubnovým hodnotám pokles v exportu o 0,5 % na 125,8 mld. eur a nárůst v importu o 2,7 % na 126,7 mild. eur. Celková obchodní bilance Německa tak skončila s deficitem zhruba jednu miliardu euro.

Viníků je zde hned několik. Robustní německá výrobní základna se potýká s problémy v dodavatelském řetězci způsobenými pandemií a výlukami v Číně. Německý průmysl totiž dováží základní součástky a suroviny nejvíce právě odtud. S rostoucí cenou ruských energií, na kterých je německá produkce do značné míry závislá, pak rostou i náklady na samotnou výrobu.

Zahraniční poptávka po německém zboží, jehož cena vzrostla oproti květnu minulého roku v některých odvětvích i o 50 %, je pak logicky nižší. To tlačí nahoru inflaci, která roste ve všech unijních zemích. V neposlední řadě kvůli Putinově válce poklesl německý export do Ruska zhruba o polovinu zatímco import pouze o 10 %. Výslednicí těchto vlivů je pak právě neutěšená německá obchodní bilance.

Záporná obchodní bilance však nutně nemusí znamenat katastrofu a přebytek naopak blahobyt. Německo i přes nepříznivá květnová čísla stále zůstává nejrobustnější evropskou ekonomikou. Vše je totiž třeba sledovat v širším kontextu.

Mnohé západní země, jako třeba USA, Velká Británie, případně jihoamerická Brazílie, mají s přebytkem dovozu problém každoročně – a rozhodně ne malý. Deficit Velké Británie dosáhl v prvním čtvrtletí tohoto roku svého historického maxima od počátku záznamů v 50. letech 20. století. Ačkoli je ze značné části způsoben prudkým nárůstem nákladů na dovoz pohonných hmot, částečně za ním stojí problémy spojené s brexitem. Podobně je na tom i Česko, jehož obchodní bilance je poslední měsíce též v záporných číslech, což je částečně současný celoevropský trend. Rusko, oproti tomu, vykazuje rekordní obchodní přebytek. Vývozní cena zemního plynu a ropy prudce narostla a ačkoli se pod vlivem sankcí významně snížilo jejich vyexportované množství, ve státní kase přibývají rubly. V kombinaci se sníženým dovozem do Ruska se tyto dva efekty více méně vyrušují.

Neznamená to pochopitelně, že běžní lidé se v Rusku mají lépe než v Británii nebo ve státech, jejichž země operují s nemalým mankem ve svých bilancích. Takový výrok by ani vzhledem ke zprávám z Ruska nedával smysl. Obchodní deficit znamená prostě jenom to, že více prostředků ze země odtéká, než kolik jich do ní přitéká. To v horizontu jednotek let není nic nezvládnutelného. Z dlouhodobého hlediska to ale může znamenat problém.

Jelikož Německo zůstává i nyní atraktivní ekonomikou, o jejíž výrobu bude nadále zájem, jednorázový výkyv bilance pro ni dlouhodobě nic neznamená. Co by ale mělo dělat Česko, jehož platební bilance je přeci jen o něco zranitelnější? Recept je překvapivě jednoduchý – a měl by nás těšit o to víc, neboť s jeho pomocí můžeme zvládnout nejen svoji bilanci a přechod na udržitelnou ekonomiku, ale dokážeme tak splnit i další strategické cíle: méně spoléhat na ostatní a více spoléhat na sebe.

Jestli nám totiž současná, hyperpropojená, globalizovaná ekonomika něco neustále ukazuje, je to právě skutečnost, že i to, co se děje v Číně, na Wall Street a nebo třeba na Donbase může mít pro naši malou, středoevropskou zemi zcela fatální důsledky. Pokud nechceme těmto šokům v budoucnu čelit častěji a častěji, budeme se muset postarat především sami o sebe. Potraviny, co si vypěstujeme u nás, nám totiž žádná blokáda nezdraží. Soláry a větrníky, které si postavíme na střechách a polích, nám žádný Putin nevypne. Kvalitní výrobky s naší unikátní technologií prodáme na zahraničním trhu s mnohem vyšší marží než současné polotovary. A odstřižení od ruských fosilních praliv nebo snížení uhlíkové stopy dovozu prospějí nejen našim peněženkám, ale i našemu klimatu.

To klíčové na závěr. Ano, když opravíme svůj obchodní deficit a postaráme se jako země sami o sebe, pomůžeme svým vlastním ekonomických i strategickým zájmům. Zároveň se ale také staneme hodnotnějšími partnery v rámci naší Unie i mimo ni. A to by nám, obzvlášť ve světle probíhajícího předsednictví, mělo být sympatické. Když se nepostaráme ani o sebe, těžko si nárokovat právo řídit ty ostatní.