Z čeho financujeme cenové stropy u elektřiny a plynu? Praxe ukazuje, že zatím jenom z evropského nařízení. Česká windfall daň se míjí účinkem a enormní zisky z loňského roku zůstanou těžařům či obchodníkům s ruským plynem už asi navždy.



Od prosince loňského roku platí cenové stropy, které spolu s mírnou zimou pomohly snížit ceny elektřiny i plynu, a ulevit tak domácnostem i firmám. Tyhle stropy stojí na dvou propojených opatřeních.

První je zastropování příjmů na straně výrobců. Majitelé elektráren v celé EU odvádějí do státního rozpočtu jakoukoliv částku, kterou utrží nad 180 EUR/MWh. Druhé opatření není celoevropské a každý stát si ho nastavil jinak. V Česku je to kombinace zastropovaných cen pro zákazníky včetně velkých firem (6000 Kč/MWh za elektřinu, 3000 Kč/MWh za plyn, včetně DPH, bez distribuce) a takzvané windfall tax, daně z neočekávaných zisků. Ta se v Česku týká nejen těžařů uhlí a plynařů, ale třeba i bank.

Zatímco zákazníci a velké firmy vidí primárně zastropovanou cenu na svých účtech a zálohách, z pohledu státní pokladny to vypadá jinak. Zastropování elektřiny a plynu totiž stát energetickým společnostem kompenzuje. Z údajů ministerstva financí vyplývá, že za první tři měsíce tohoto roku stát poslal dodavatelům energií skoro 24 miliard korun, energeticky náročným firmám další 4 mld. Kč a přenosové soustavě 3 mld. Kč. Dohromady nás tedy udržování cenových stropů pro domácnosti i průmyslové firmy vyšlo na 31 mld. Kč od počátku roku.

Logicky vzniká otázka, jestli nám ty mimořádné nástroje - celoevropský odvod z nadměrného příjmu a specifická česká windfall tax - vydělají dost na pokrytí těch kompenzačních nákladů. Jen připomenu, že má jít v podstatě o transfer od firem, které vloni měly vysoké zisky v důsledku enormních cen energií - nadměrný odvod z příjmů platí třeba uhelné, jaderné či větrné a vodní elektrárny nebo velké fotovoltaiky. Windfall tax se netýká elektráren, ale třeba těžařů uhlí nebo provozovatelů plynovodů. A bank. Ministerstvo financí očekávalo, že odvody z nadměrných příjmů vynesou ročně 15 miliard korun a „válečná daň“ hned celých 85 miliard.

Praxe je ale zatím zcela opačná. Z březnových údajů o plnění státního rozpočtu vidíme, že zatímco celoevropské odvody z nadměrných příjmů přinesly do státní pokladny už víc než 8 miliard korun (tedy přes polovinu ročního odhadovaného výnosu), česká windfall tax zatím čistou nulu. Ano, jedním z důvodů jsou i termíny pro platby daňových záloh. Ale to je systémově součást problému. Windfall tax se totiž týká zisků za rok 2023, a pokud jste si všimli, cena energetických komodit od začátku roku klesá. Nakonec se může stát, že „válečnou daň“ zaplatí tak maximálně banky, zatímco fosilní průmysl, včetně obchodníků s ruským plynem, z této povinnosti unikne. Veškeré zisky, které jim přihrála loňská krize cen energií, by pak zůstaly u těžařů a plynařů. A státnímu rozpočtu bude hrozit další díra ve výši desítek miliard. Přesně na tohle riziko jsme jako Piráti upozorňovali, když se návrh projednával.

Pan ministr Stanjura má jistě pravdu, když říká, že se hospodaření státu v prvním čtvrtletí nevyvíjelo příznivě. Nesouhlasím ale s tím, že za špatné výsledky může „mimořádná pomoc s cenami energií“. Za špatné výsledky mohou špatně vymyšlené příjmové nástroje. Ten celoevropský funguje dobře a plní státní pokladnu, jak má. Česká windfall tax zatím nepřinesla nic, maximálně tak úsměvy na straně fosilních firem, které se jí možná vyhnou. Až vám někdo bude vykládat, že spravedlivé daně jsou nesmysl, protože je nikdo nebude platit, vzpomeňte si na tenhle případ. Hodně záleží, jak ty příjmové nástroje nastavíte a jak moc zákonodárce opravdu chce, aby tyto daně někdo platil.