Atraktivita Facebooku nám pomůže pochopit globální kulturu, sociální změny i důvod přežití předků moderního člověka.

Psáno pro Mediář.cz

„Facebook shromažďuje lidi, co mají prázdné životy a ještě v nich tu prázdnotu prohlubuje. Lidé tráví čas prohlížením alb druhých, psaním pitomostí a tlacháním o ničem, místo aby si našli smysluplnou činnost, zajímali se o skutečný svět,“ četl jsem před časem v diskusi k jednomu blogu o sociálních sítích.

Názor jedné skupiny? Jistě. Znám ale mnohem víc lidí, kteří se vůči komunikaci na Facebooku staví s ještě větším despektem, občas až militantním.

Nikdo z nich si ale nepoložil zcela logickou otázku: když je Facebook taková nepřirozená pitomost, proč je tak populární a využívaný napříč generacemi a společenskými skupinami, starají se o něj firmy, média, reklamní agenti nebo internetoví fandové?

Už slyším ty odpovědi: ale panáčku, lidé se zajímají o tolik jiných hovadin. Od romantických telenovel, přes absurdní reality show po soutěže s triviálními otázkami, které musí zodpovědět každý školák v sedmé třídě. Tak není třeba mudrovat, proč se přes půl miliardy lidí zamilovalo do Facebooku!

To je omyl. Atraktivita Facebooku nám totiž pomůže pochopit globální kulturu, sociální změny a dokonce i důvod přežití předků moderního člověka.

Poprvé jsem nad hlubší podstatou Facebooku přemýšlel na konferenci o hyperlokálních médiích. Vystoupil jsem tam s myšlenkou, že sociální sítě vytvářejí pro moderního člověka přirozenější prostředí pro komunikaci, než je uliční deník nebo periodikum informující o dění v jeho čtvrti. Žijeme totiž už řadu let ve virtuální síti, co si budujeme celý život. Od jeslí, univerzity, práce až po koníčky.
Facebook nám sice vytváří nové vazby, ale většinou na něm oprašujeme a rozvíjíme ty staré rozptýlené po celém světě. Za život nasbíráme stovky, tisíce kamarádů, kolegů a známostí a ve složité globální společnosti si jejich udržováním budujeme sociální kapitál. Facebook je nejefektivnější „účet“, který kdy byl lidstvu dán, aby si tento sociální kapitál uložilo a mělo neustále k dispozici. Online.

Přirozené společenství lidí je naše síť přátel na Facebooku, ne sousedé v domě nebo v ulici. Máme farmu „přátel“, kteří patří k našemu životu a jejichž informace nás zajímají spíš než jiné. Zvědavost, se kterou se díváme na „cizí“ fotky a komentáře, je logická. Jedná se o hlášky, názory a pocity známých. Často se tak dozvíme víc, než by nám řekli kdy osobně.

Minimálně v tomto ohledu je Facebook přirozenou reakcí na potřebu budovat si sociální kapitál a mít jej neustále k dispozici jako bankomat na výběr peněz. Filozofové žehrající na odchod lidí z reálného světa do virtuálního, z „přirozených“ vazeb do „náhražkových“ a umělých asi šílí, ale marně. Budování sociálního kapitálu posiluje informační toky a umožňuje držet si povědomí o našem osobním kruhu.

Facebook nebuduje lidem falešnou realitu, do které utíkají, protože neumějí žít, najít si zájmy nebo zábavu, Facebook je skutečná realita moderního lidstva, které má sociální sítě napříč planetou. Známé v hospůdce vedle, stejně jako v Hongkongu nebo New Yorku. Kdysi jsme si napsali mail nebo zavolali, nyní jsme spíš online. Jsme první online generace díky Facebooku a ty další nebudou jiné. Sítě nezmizí.

Tvrdit s jistotou, že sociální sítě jsou stejná přirozenost, jako byl les pro pravěké sběrače, má svoje důvody. Při hlubším studiu vývoje lidského druhu a důvodů proč přežil a postupně ovládl planetu, se brzy dostaneme k dvěma faktorům: vzniku řeči a budování sociálních vazeb jménem kultura.

Když přišel lidský předek z Afriky přes Blízký východ do Evropy a postupně se rozmnožoval a usazoval i jinde, byl vetřelcem pro druh žijící na kontinentu dávno před ním. Pro neandrtálce. Ti byli fyzicky statnější a na podmínky Evropy přizpůsobenější. Měli ale dvě nevýhody: nebyli schopni řeči v podobě, jak se vyvíjela u člověka, a žili většinou v malých skupinkách širší rodiny. Neměli potřebu se slučovat, sdílet zážitky a představy v širších sociálních sítích.

Řeč, sdílení myšlenek, budování větších a větších komunit nakonec bylo rozhodujícím faktorem, který umožnil člověku přežít drastickou dobu ledovou.

Potřeba sdílet byla pudem, který vedl k tvorbě, umění, kultuře a vynalezení písma, které sdílení přeneslo do nehmotného světa myšlenek kdysi na papíře, nyní na počítačovém nebo mobilním displeji.

Nejsme ani inteligencí, ani schopnostmi výrazně lepší, než byli naši předkové před 40 tisíci lety.

Máme méně předsudků a strachu z přírody, stojíme na ramenou vývoje společenského vědomí, myšlenkových velikánů a díky vzdělání se lépe orientujeme ve hmotném i duchovním světě, ale mozek zůstal stejný. Některé modely chování, které využíváme, vznikly před desítkami tisíc let. Jedním z nich je „potřeba sdílet“, dělit se o zážitky, emoce a znalosti.
Sdílení je tajemné koření lidského bytí.

Po většinu dějin lidé sdíleli z pohledu intelektuála banality a právě na této síti „banalit“ stojí lidská pospolitost. Kultura je špička hory, ale stále jednou z variant komunikace ve formě sdílení.

Není náhodou, že „sdílení“ nebo tlačítko „líbí se mi“ je symbolem sociálních sítí. Stejně jako, že tam máme svůj „účet“, na který nabalujeme přátele a vršíme tam svoji agendu: věty, zážitky, fotky, články co nás zaujmou. Sdílení a projev účasti nebo odporu, je gesto, které známe odnepaměti, nyní jen online ve virtuálním světě Facebooku nebo Twitteru. Sociální síť je pokračováním pudu, který v nevědomí a podvědomí lidí dřímá a díky němuž jsme přežili.

Neznamená to žádnou záruku do budoucna, ale společná potřeba lidstva „sdílet“ vysvětluje částečně přirozenost, s jakou sociální sítě, především komplexní online svět Facebooku konzumujeme a kolik jim věnujeme času. Není to totiž bezduché tlachání lidí, co mají v životě prázdno a zabíjejí čas.

Facebook navazuje na nejslavnější tradici lidské kultury: pud sdílet, dělit se o zážitky a hledat nové přátelé, nové vazby. V tom jsme jako lidé jedineční a díky tomu se naše civilizace dynamicky vyvíjí.

Neohrnujme proto nos nad Facebookem. I v něm je skryto tajemství našeho bytí.