"Koaliční smlouva je koňský handl", napsal před několika dny komentátor předního českého deníku. Pro upřesnění dodejme, že stěžejní součástí tohoto handlu je, jak je v české kotlině obvyklé a již docela obstojně zavedené, parcelování státu mezi jednotlivé koaliční partnery.

Vznikem koalice, která má parlamentní většinu, se totiž tento stát stává lénem, o němž nebude suverénně rozhodovat žádná vláda, žádný parlament, žádný lid, nýbrž právě nově vzniklá koalice, a to bez ohledu na to, kolik jednotlivé partaje získaly ve volbách hlasů a mandátů. Tak to v partajokracii chodí. Premiér si dá dobrý pozor, aby se nezačal cítit jako "adinonačalnik", který by si ke svým koaličním partnerům příliš dovoloval a pokoušel se jim radit nebo dokonce diktovat, jak by se získanými ministerstvy, úřady a státními podniky měli zacházet. Vždyť je jen jedním z léníků a jeho závislost na dobré vůli a náladě koaličních partnerů bude po celou dobu trvání koalice (snad asi čtyři roky a možná i déle) stoprocentní. (Viz též blog "O koaličním namlouvání a vydírání").

Tato bohulibá praxe není ovšem ničím novým. V různé míře a s různým vkusem ji používaly všechny předchozí koaliční vlády. Do dějin se zapsal vynikající výsledek koaličního vydírání Martina Bursíka a jeho zelených, kteří s šesti poslanci získali čtyři posty ve vládě, zatímco Věci veřejné dnes na stejný počet ministerských pozic potřebují 24 poslaneckých mandátů. Dalších pozic si zelení vyjednali tolik, že nevěděli co s nimi. Naproti tomu skromnější a méně průbojná ODS na svých koňských handlech už tradičně prodělává a se svými šesti ministry na 53 poslanců může být partnery v současné vládě kdykoli přehlasována.

Proč si však vedle funkcí ministrů rozdělují koaliční partaje v české politice tradičně tolik dalších funkcí, míst a prebend? Proč jsme svědky opakovaných rozsáhlých a v médiích náležitě ventilovaných čistek, ba přímo "nocí dlouhých nožů", a proč se stále více míst obsazuje podle choutek partají?

Hlavním důvodem je samozřejmě potřeba dostat se co nejblíže nikoli k moci obecně, nýbrž ke konkrétním místům, kde se točí velké peníze, a kde se rozhoduje o významných projektech a zakázkách. A kde se spravují, rozdělují a přidělují veřejné zdroje.

Nezkušený čtenář by mohl namítnout, že přece takové rozhodování by mohlo být přesně upraveno procedurami a zaštítěno špičkovými pracovníky státní správy, kteří sice plně respektují autoritu a direktivy vlády, avšak dovedou odolávat politickým a osobním tlakům jednotlivých koaličních partajníků, a rozhodují nezávisle v nejlepším zájmu občanů a státu.

Tady je však ten obří balvan úrazu. Ve vratkém politickém prostředí, kde vznikají a padají křehké koalice s mlhavou krátkodobou perspektivou a nepevnými pojítky, by člověk očekával, že politici budout dbát na prvním místě o vysokou kvalitu, nezávislost a stabilitu státní správy. Ta musí totiž svou práci dělat, a měla by ji dělat dobře v zájmu všech občanů, bez ohledu na to, jak schopný a dělný je ten či onen ministr a zda se nějaká partaj právě do přízně voličů vemluvila šikovněji než konkurenti. K tomu má státní správa dostávat od vlády promyšlené, jasné a realistické direktivy. To bychom však museli být někde ve Švýcarsku nebo ve Švédsku, tedy v zemi, kde se vládnoucí politické garnitury také čas od času mění, také sledují vlastní politické cíle a také se nevyhnou chybám, jejich společným rysem však je, že si státní správy váží a nepletou si ji ani s kopacím míčem ani s dojnou krávou.

V České republice došlo k hlubokému podcenění vlivu kvalitních státních institucí a služeb na konkurenceschopnost země a spokojenost občanů. Ve státní správě zděděné po minulých režimech se sice za 20 let hodně změnilo, většinou však šlo o oprašování tradičních funkcí a o zřizování nezbytných nových agend, vyplývajících z tržní ekonomiky a členství v EU. Celková reforma veřejné správy byla už od počátku 90tých let stále odkládána a jejím jediným viditelným projevem se stalo ne zcela zdařilé krajské zřízení. Moderní zákon o státní službě nebyl nikdy dotažen do konce a uveden do života. Nezbytné zásahy do struktur a metodik se dodnes dělají nárazově, většinou až když už hrozí nějaká nová krize.

Státní správa jako celek je destabilizovaná a přepolitizovaná. Každý premiér se na počátku svého mandátu dušuje, že s tím určitě něco udělá, neudělá však nic, protože je to pro každou vládu příliš velké sousto, které je snazší ponechat nástupcům. Dokonce se to dá dobře zdůvodnit tím, že bylo mnoho jiných priorit a málo času, a každý takové argumenty přijme. Takový je ovšem standardní osud všech nepříjemných reforem, které každá nová vláda s velkou chutí rozdělá, avšak s ještě větší chutí nedodělá.

Nelze vyloučit ani to, že partajní koalice nemají na dlouhodobé stabilizaci státní správy vlastně žádný zájem. Současná správa je totiž snadnou partajní kořistí, je velice zranitelná, dobře se do ní proniká, je v ní slabá profesní solidarita, její špičky se snadno vyhazují a obměňují bez ohledu na skutečné výsledky práce, nikdo si není svou vedoucí pozicí jist, každý si musí dávat pozor, aby se neznelíbil novému koaličnímu ministrovi či náměstkovi, i když ten se právě vynořil bůhví odkud.

Tento stav snad nejlépe české veřejnosti předvedl svého času po svém dočasném jmenování ministrem financí Vlastimil Tlustý, který bez zábran a bez důvodu vyhodil osvědčeného náměstka-odborníka na státní rozpočty a pozdějšího ministra financí Eduarda Janotu. Šlo o "faux pas" tak donebevolající, že ho premiér Topolánek záhy musel napravit. To však bylo něco neobvyklého.

Funkce tzv. "koaličních" nebo prostě politických náměstků do tohoto rámce dobře zapadá. Premiér Nečas s ní vyrukoval jako s něčím, co je institucionálně důležité nikoli prioritně pro zlepšení práce a zklidnění státní správy, nýbrž pro "koaliční soudržnost, lepší komunikaci a zvýšení důvěry mezi koaličními partnery." K patnácti ministrům tak může přijít až na 30 koaličních náměstků. Není třeba se obávat, že se tolik kandidátů ani nenajde. Při stále se snižujících nárocích na kandidáty to nebude žádný problém.

Problémy budou v řízení ministerstev zejména v případech, kdy se nepříliš šťastně vybraní náměstci budou upřímně snažit do řízení ministerských aparátů a agend aktivně zasahovat. Nelze ovšem vyloučit, že některý tzv. koaliční náměstek bude skutečně schopen svou funkci výborně zastávat bez ohledu na nedostatek zkušeností. Přejme si to, takových případů však bude bude spíše méně než více.

Připomeňme si, že koaliční (a každý jiný politický) náměstek jde na ministerstvo s krátkodobým posláním, které si vyjednal se svou partají a nikoli proto, aby tam něco velkého budoval či dával do pořádku nějaké zanedbané nebo jinak zaneřáděné agendy. Zpravidla tam jde hrát (podle okolností) jednu nebo více z následujících rolí:

Role 1: Náměstek hlídací pes. Ten je výrazem shora již zmíněné důvěry a solidarity mezi koaličními partnery. Živým příkladem jsou dva náměstkové, které ODS deleguje na finance, protože jeden by prý ministra Kalouska neuhlídal. Důležité je, aby náměstci hlídali nejen ministra, ale také se hlídali mezi sebou. Navíc se musí hlídat odborníci, kteří ještě na daném ministerstvu zbyli, a jimž nelze jen tak slepě důvěřovat, nejsou-li členy nebo aspoň prověřenými příznivci jedné z koaličních partají.

Role 2: Náměstek lovec či kořistník. Toto je velmi důležitá funkce, na některých ministerstvech ještě důležitější než funkce hlídacího psa. Politický náměstek v této roli hledá a hlídá projekty, granty, kontrakty, zakázky, subvence, rozprodej a pronájem státního majetku, změny územních plánů, daňové úlevy a výjimky, atd., prostě vše, kde se vyskytují zajímavé akční možnosti nejen pro něho samého, nýbrž i pro kamarády a rodnou stranu, která ho do této odpovědné funkce delegovala. Slušnost velí na stranu nezapomínat, i když samozřejmě zájmy vlastní rodiny a kamarádů musí vždy dostat přednost. Náměstek v této roli musí fungovat také jako hlídací pes proto, aby mu koaliční partneři nevyfoukli nějaké zajímavé příležitosti pod nosem.

Role 3: Náměstek pasažér či rentiér. Náměstek v této roli se prostě veze a starosti přenechává jiným. Ví, že si funci zasloužil a vysloužil minulými službami, a že bude mít čtyři roky pokoj, pokud nebude do ničeho zbytečně šťourat. Partajím tato role mnoho nepřináší, pomáhá však uklidit a uklidnit zasloužilého politika, který by jinak mohl zbytečně otravovat. Do této role bývá někdy jmenován sponsor, který si ji vlastně svým finančním příspěvkem partaji řádně zakoupil.

Role 4: Náměstek protéza. Tato role se vyskytuje poměrně zřídka. Ani ministr, který o svém sektoru neví vůbec nic, nechce zpravidla připustit, že by pouhý náměstek mohl věci řešit za něj a pro něj. Někdy se to však stane, zejména v případech, kdy se pasažér či rentiér stane přímo ministrem a do špinavé administrativní práce se mu už nechce.

Role 5. Náměstek profesionál, odborný administrátor a manažer. Na tuto funkci nesmíme zapomínat, vlastně by v ní měli aspoň částečně fungovat všichni náměstci bez výjimky. Mezi politickými či koaličním náměstky se však vyskytuje jen zřídka. Pokud vůbec ještě na ministerstvu zůstala (jsou takové případy), bude to zpravidla náměstek, který není politický či koaliční, nýbrž k funkci se propracoval jinak.

Přejme si, aby jednou všichni náměstci a jim podobní vysocí hodnostáři hráli jen tuto posledení roli, ať už je do pozic dosadily jejich partaje nebo někdo jiný. Nebo by takové přání bylo naivní a nereálné?