Stěžejním tématem jednání Ústavního soudu o Lisabonské smlouvě byla suverenita (svrchovanost) českého státu. Komentář Ústavního soudu k chápání a uplatňování státní suverenity v současném světě je v dané situaci skvěle koncipovaný a mimořádně příhodný. Za přečtení rozhodně stojí.

Se stanoviskem Ústavního soudu je dobré si srovnat i odlišný minoritní názor – euroskeptické strašení ztrátou české státní suverenity vinou Evropské unie, které se již dlouho vine jako červená niť projevy prezidenta Klause a jeho souputníků, a které dle očekávání bylo také hlavním znakem jeho vystoupení před Ústavním soudem.

Bohužel, laik si jen těžko dělá vlastní názor na to, jak se to se suverenitou skutečně má, k čemu je dobrá a kolik jí vlastně člověk ke svému štěstí potřebuje. Jde-li o státní či národní suverenitu, máme tendenci myslet srdcem, nikoli hlavou. Všetečné otázky se bojíme klást, abychom nevypadali jako hlupáci nebo cynici necitelní k osudu vlastního národa, který si svou suverenitu musel v bojích s cizáky tak těžce vydobýt. Podceňovati suverenitu a pochybovati o ní se nesluší.

Politikům se proto se suverenitou výborně pracuje, ať stojí na křídle pravém, levém nebo jen svém vlastním. Nepotřebují k tomu analýzy ani pohled do budoucna. Stačí hledět do minula a hrozit, že přijdeme o něco nekonečně cenného, co máme a co nám patří. A není tomu tak jen v Česku. "Žonglování se slovy má jediný cíl: udržovat veřejné mínění v iluzi suverenity, která ve skutečnosti už dávno neexistuje", napsal nedávno zkušený švýcarský diplomat (Franz von Däniken, NZZ 24. 8. 2008).

I laik však pozná, že politici pracují nejraději s jakýmsi mlhavým, blíže nedefinovaným a do hávu vznešenosti baleným až mystickým ideálem suverenity, a že ho drží od prostého občana co nejdále a za žádnou cenu ho nenechají snést na zem, kde by mohl být profanován příliš věcnými otázkami a námitkami různých šťourů.

Takových otázek, které nám mohou přiblížit přízemní realitu suverenity na rozdíl od její euroskeptiky i jinými populistickými proudy pěstované iluze, je dlouhá řada.

Ty hlavní připomněl Ústavní soud ve svém rozhodnutí. V současném světě převládá globalizace, propojenost a vzájemná závislost a tomu musí odpovídat i zásadní rozhodování o podmínkách, pravidlech, vztazích a sítích, bez něhož by dnes už nic nemohlo fungovat. Tedy něco jako sdílená a vzájemně koordinovaná suverenita, včetně dobrovolného a někdy i nuceného přenosu prvků státní suverenity na nadnárodní a mezistátní úroveň.

Přitom se samozřejmě musí čelit riziku vydávání zájmů mocných za zájmy společné – to je ovšem obecný problém politiky, dobře známý i na její národní úrovni. Suverenita daňových rájů je například respektována a existence jejich málo průhledných finančních systémů tolerována nikoli z principiálních důvodů nebo z nějakého ohledu na svobodu podnikání, nýbrž jen proto, že to stále ještě vyhovuje silným finančním skupinám i četným vládám. S vydáváním trestně stíhaných podvodníků uprchlých do jiných suverénních států a státečků je to podobné.

Vlastnictví je přitom jeden z hlavních a přitom nejméně prozkoumaných a doceňovaných faktorů reálné suverenity. Bohužel, mnohým hlučným obhájcům suverenity toto ještě nedošlo nebo o tom raději mlčí. Jako kdyby se svrchovanost vykonávala jen vydáváním právních textů a vyvěšováním vlajek.

Vyberme namátkou příklad – třeba obyčejné české pivo. Člověk by si mohl myslet, že národ pivařů, držitel výsostného označení „České pivo“, bude úzkostlivě lpět na maximální suverenitě ve všem, co se týká piva a jeho kvality, ale chyba lávky. Tedy v pití piva si vedeme ještě poměrně suverénně, co však ve výrobě, distribuci, mezinárodním marketingu a dalším rozvoji sektoru? Kde se rozhoduje o budoucnosti „Českého piva“ a nejdůležitějších pivovarů a kam plynou zisky z výroby a prodeje českého piva? A co když zprivatizovaný Budvar jednou spadne do klína nežádoucích zahraničních investorů a ti ho jako suverénní majitelé zruinují? Bude to mít nějaký vliv na reálnou suverenitu? Nebo tu není žádná souvislost? Co když si Budvar koupí přímo nebo oklikou jeden ze zahraničních tzv. "suverénních" (státních) fondů? Co když české pivo přestane "vařit" stát český, jak požadují někteří ideologicky kovaní političtí estéti, a místo něj ho přímo v Budějicích začne vařit nějaký stát středovýchodní nebo asijský? Bude to zásah cizí mocnosti do české suverenity nebo "business as usual"?

Leckdo odpoví, že v případě piva o nic nejde a že to je vlastně úplně jedno. Co však vládou ohlašovaná privatizace ruzyňského letiště? Nepatří kontrola a rozvoj základních dopravních tepen a uzlů země mezi oblasti, nad nimiž je v současných podmínkách žádoucí vykonávat neoslabenou a bedlivou suverenitu na základě průzračných vlastnických poměrů, a to z mnoha strategických a bezpečnostních důvodů?

A co Václavské náměstí? Je správné se tázat, zda český stát ještě vykonává reálnou a nikoli jen slábnoucí papírovou suverenitu nad srdcem matičky Prahy, když tam už dnes polovinu budov vlastní cizinci (Ekonom 45/2008) a zřejmě se to brzy přehoupne přes půlku? Existuje v takovém případě nějaká přípustná či rozumná míra vlastnické kontroly ze zahraničí nebo je hloupé a nepřístojné se na něco takového ptát?

Tím jsme se dostali k delikátní otázce vztahů mezi suverenitou a jinými společensko-politickými hodnotami a koncepty, jako jsou mocenské a vlastnické zájmy, národní zájmy, lidská práva, svoboda, právo na sebeurčení, historická práva apod. Vcelku platí, že i v kontextu těchto různých vztahů jsou iluze a realita suverenity dvě různé věci a že principy a dohody jsou v politice důležité, za každou cenu se však dodržovat nemusí a také se nedodržují, pokud převáží nějaký jiný mocenský či politický zájem. Viz "humanitární bombardování" suverénní Jugoslavie atd. atd. atd. Nevšiml jsem si, že by politici žádali v podobných případech ústavní soudy zainteresovaných zemí o nějaké vyjádření.

S propastí mezi iluzí a realitou suverenity se setkáváme dnes a denně. Politici básní o nedotknutelnosti a suverénní ochraně státního území, zatímco se množí nekontrolované satelitní pozorování a mapování, sledování komunikací na internetu, odposlechy a záznamy telefonních hovorů, kontroly bankovních účtů a převodů, cizí vojenské základny a radary i čilé dovádění různých tajných služeb a mafií.

Nasloucháme stížnostem na bruselské zásahy do národní legislativy, přitom se však ukazuje, že více takových zásahů a závazných direktiv by kvalitě české legislativy i správy věcí veřejných často jen prospělo. Je stále ještě mnoho oblastí, kde je naše státní suverenita neomezená, a takovou zůstane i po ratifikaci Lisabonské smlouvy, ke kvalitě zákonodárství a správy státu to však nijak viditelně nepřispívá. Nestačí jen volat po větší míře suverenity!